ZDEPTANÉ LILIE

Mladý sekretář Caron La Boulay šokuje krásnou šlechtičnu vyznáním své lásky k ní. Suzanna ho ale odmítne, neboť něco takového je v té době nemyslitelné, a její otec, markýz de Bellecour, ho dá zbičovat k smrti. Ona ho však lstí zachrání a umožní mu uprchnout. O čtyři roky později se Francie nachází uprostřed revoluce a z písaře je vysoce postavený politik a chráněnec Robespierra, jenž se v roce 1793 stává nejmocnějším mužem mladé republiky. Shodou náhod se bývalý sekretář znovu setkává se dcerou markýze, jež prchá do exilu, a jeho láska k ní se znovu rozhoří naplno. Po sérii intrik a akčních scén mu kvůli lásce dokonce hrozí, že se podruhé ocitne na popravišti. Autor rozehrává svůj příběh na pozadí bouřící se Francouzské revoluce a poskytuje nám neúprosný pohled na revolucionáře i šlechtu, kde jsou na obou stranách hrdinové i padouši a kde čest a láska mění charaktery postav.

Nový překlad. Ke knize je možné si vybrat DÁREK viz článek DÁRKY v patě stránky 

Komentáře k Zdeptané lilie | Databáze knih (databazeknih.cz

Ukázka:  

Kapitola 1. SEKRETÁŘ

V Bellecouru bylo jaro – jaro roku 1789, tři měsíce před pádem Bastilly, kdy si šlechta uvědomila, že ty nové filosofie, kterým se tak dlouho vysmívala, nejsou žádnými marnými přeludy, za něž je považovala.
U třpytného potoka, vinoucího se parkem Bellecouru, procházel se La Boulay, jehož hubená postava byla oděna v temný šat, neladící se slunnou jarní krajinou. Ale pod jeho chmurným kabátem mu vesele pělo srdce. Oděv barvy inkoustu byl vnější známkou jeho úřední hodnosti, neboť byl sekretářem nejurozenějšího markýze de Fresnoy de Bellecour. Hubenou tvář měl zamyšlenou, ale v jeho velkých očích zářilo světlo nově zrozeného štěstí. Pod paží si nesl svazek nových filosofií, jež dal nedávno světu Rousseau a jež nesmírně přispěly k blížící se velké změně. 
V tu chvíli však jeho duše nebyla zaujata něčím tak plesnivým jako metafyzické sny starého Rousseaua. Neměl příliš chuť číst „Rozpravy o původu nerovnosti“, jež tiskl loktem k boku. Raději by radostí zpíval a vymýšlel verše, jež by v duchu recitoval své bohyni. Byla to vysoce urozená dáma, dcera jeho šlechtického zaměstnavatele. On byl sice pouhým písařem, ano, ale písařem s velkou duší a s velkou vírou v budoucnosti, kterou nejasně věštila zatuchlá kniha pod jeho paží.
Když kráčel po sametovém trávníku a nedbale podrážkami drtil pozdní petrklíče a ojedinělé fialky, cítil, že mu rychleji obíhá krev v těle, podnícená lahodným jarním vánkem, prosyceným vůní hlohu a vlhké prsti. La Boulayovo štěstí čerpalo sílu z radosti, jež pronikala onoho dne celou přírodou. Začal si pozpěvovat starosvětskou milostnou píseň – zpočátku nesměle, pak však odvážněji, až se jeho hlas nesl ve stromoví.

“Si le roi m'avait donne    "Kdyby mi král dal
  Paris, sa grande ville,       Paříž, své velké město,
  Et qui'il me fallut quitter   a já bych musel odejít
  L'amour de ma mie,              z lásky ke své ženě,
  Je dirais au roi Louis         řekl bych králi Ludvíkovi
  Reprenez votre Paris.         Vezmi si svou Paříž zpět.
J'aime mieux ma mie, O gai! Mám svou dívku raději, ó gayi!
  J'aime mieux ma mie!”    Mám svou dívku raději!"

Jak rtuťovité je srdce milence! On, jenž si obyčejně počínal se slavnostní vážností, se teď rozveselil do té míry, že dokonce zpívá v zámeckém parku. A jen proto, že se Suzanna de Bellecour na něj mile usmívala, když s ním včera chvilku mluvila.
„Jak jsem domýšlivý,“ řekl vodám potoku, a hned si v následujícím okamžiku odporoval. „Ale ne, časy se mění. Záhy si budeme všichni rovni, tak jak nás stvořil dobrý Bůh a…" Odmlčel se a zadumaně se usmál. A usmál se ještě radostněji, když si vzpomněl na včerejší úsměv Suzanny.
Posléze propukl ve smích, který se rozlehl mýtinou, umlčel hlučného drozda a zahnal ho na útěk přes jiskřivé vody potoka. Náhle se za mladým mužem ozval nejsladší hlas na světě a ptal se po příčině jeho takřka bláznivé veselosti. Ztichl, zalapal po dechu a nemotorně se obrátil. Hluboce se uklonil a zakoktal jako pošetilec:
„Slečno! Vy… vy jste mne překvapila."
Jak se on, jehož jedinými druhy byly knihy, mohl naučit správnému chování ve společnosti ženy, zvláště když patřila ke společenské třídě, kterou – i přes Rousseaua a ostatní filosofy – považoval za lepší než tu, z níž vzešel on sám?
„Nu, pane, jsem ráda, že jsem vás překvapila v tak veselém rozmaru – protože ten je, ma foi (na mou věru), dost vzácný…"
„Pravda, slečno, je dost vzácný," odpověděl La Boulay sice pošetile, ale zdvořile. A povzdechl si: „Bohužel!"
Po těchto slovech se Suzanna zasmála. Rozpačitě před ní stál a bylo mu střídavě horko a zima.
„Vidím, že jste zesmutněl, když jste si pomyslel, jak vzácné je štěstí, vy, jenž jste ještě před chvilkou byl tak veselý. Nebo to snad je můj příchod, co zachmuřilo oblohu vašeho dobrého rozmaru?" tázala se čtverácky.
La Boulay se uzarděl jako školačka a horlivě namítal, že tomu tak není. 
„Váš příchod, slečno?“ opakoval. „Ne, ne! I kdybych byl smutný, váš příchod by rozptýlil moji melancholii tak, jako příchod slunce rozptyluje mlhu na horách."
„Vy jste básník?“ vysmívala se mu hravým tónem, pohazovala černými kadeřemi a upírala na něj zneklidňující pohled oči, modrých jako obloha nad nimi. „Vy jste básník, pane. A já jsem to vůbec netušila, ačkoli jsem vás považovala za velikého učence. Můj otec říká, že jste učený."
„Což nejsme všichni básníky v nějakém období svého života?“ podotkl mladý písař, jenž si již zvykal na její přítomnost, ba dokonce jí byl uchvácen. Jeho odvaha se rychle vracela a hnala ho za meze diskrétnosti.
„A v kterém období asi nás zachvacuje tato touha po rýmování?“ tázala se. „Objasněte mi to, pane!“
La Boulay se usmál a ovlivněn jejím veselým rozmarem, odpověděl odvážně, ačkoli to bylo proti jeho zvyklostem. Ale vždyť toho dne byl úplně jiný!
„Zachvacuje nás, slečno, za jarního jitra jako je to dnešní. Copak není jaro dobou lásky, což jej neopěvovali básníci, kteří jsou jím inspirováni a podmaněni. Ta touha nás uchvacuje v dubnu života, kdy nosíme v srdcích první vonné poupě toho, co se má zakrátko rozvinout v nádherný letní květ, rudý jako roucho lásky a vonící sladčeji než všecko ostatní, co stvořil Bůh na zemi pro potěšení člověka."
Vášnivost jeho projevu naplnila dívku na okamžik údivem a vzápětí i obavami, které pramenily z intuice, jíž dosud nerozuměla. Nervózně se zasmála:
„Pane sekretáři, mám tedy vyrozumět z celé té vaší úžasné mnohomluvnosti, že jste zamilován?"
„Ano, jsem zamilovaný, slečno!“ zvolal La Boulay odvážně a upřel na ni pohled tak pronikavý, že plaše sklopila oči. Vzápětí se lekla, neboť mladý muž odhodil Rousseauovu knihu do trávy, kde se převrátila, a poklekl.
„Můžete to opravdu chápat tak, že miluji… že miluji vás, slečno!"
Když pronesl tato smělá slova, náhle ho odvaha opustila a zachvátil ho strach. Zbledl a rozechvěl se, přesto však klečel dál a vyčkával, až ho vyzve, aby vstal. Pokradmu pozoroval její tvář. Viděl, jak se zachmuřila, jak se svraštilo její obočí, a vyčetl z těchto známek svůj ortel, ještě než jej vynesla.
„Pane, do jakých krajností ženete tu svou jarní pošetilost?“ odpověděla smutně. „Zapomněl jste na svoje společenské postavení… ano, a na moje. Dovolujete si se mnou takovým způsobem mluvit proto, že jsem k vám vlídná? Jak vám mám odpovědět, pane? Nejsem tak krutá, abych vám odpověděla tak, jak byste si zasluhoval."
La Boulayova odvaha byla zvláštní. Před chvílí se cítil být zbabělcem a zhrozil se vlastní smělosti. Když mu to teď vyčetla, zrudl hněvem – hněvem, jenž se zrodil ze studu. Vzápětí se vztyčil před dívkou v celé výši své hubené postavy a z úst mu začala proudit prudká slova, jež dokonce překonávala svojí vášnivostí jeho předchozí milostné vyznání. Rozhazoval široce rukama:
„Mé společenské postavení? Jakou chybu má moje společenské postavení? Jsem sekretář, člověk studovaný a tedy akademickým právem i pán. Ne, slečno, nesmějte se, ještě se mi nevysmívejte! V kterém ohledu mne vidíte pod úrovní těch planých hejsků, kteří plní salon vašeho otce? Nemám snad právě tak pěknou postavu? Nemám snad právě tak silné paže, tak obratné ruce, tak bystrou mysl a tak poctivou duši?“ A pokračoval s divokým máchnutím paže: 
„Ano, mám všecky tyto ctnosti, a přece mnou opovrhujete – pro mé společenské postavení, jak říkáte!"
Veškerá, po léta nahromaděná nenávist k hrdopyšné třídě, k níž náležela, hrnula se v tom okamžiku ven. Teď si vzpomněl na tisícerá pokoření, jimiž ho zahrnovali privilegovaní a jež se nemile dotýkala jeho hrdého ducha. Teď si vzpomněl na opovržení, se kterým ho oslovovali, jako by byl méně než bláto, a to jen proto, že byl nucen se živit pomocí husího brku! 
Nehorlil ani tak proti jejímu opovržení, jako proti celé francouzské šlechtě, která mu upírala právo nosit hrdě hlavu, protože nebyl synem vévodkyně, markýzy ani hraběnky. Všechny ty velké myšlenky, zaseté v jeho mysli revolučními filosofy, jež hltal s takovým porozuměním, ozvaly se teď mocně v jeho nitru. A úryvky těch myšlenek předhodil ženě, jež jím opovrhovala pro jeho nižší společenské postavení. 
Ustoupila před ním se strachem, protože vypadal divoce. Kromě toho pronesl slova, z nichž bylo patrné, že je revolucionářem. Věděla, že revolucionáři užívají násilí, a proto není radno je dráždit.
„Pane, vy nejste při smyslech," vypravila ze sebe s námahou a sevřela v ruce zelený samet své jezdecké sukně, jako by se chystala k odchodu. „Jsem zdrcena tím, co jste říkal. Dosud jsme byli dobří přátelé, pane La Boulay. Zapomeňme na to! Ano?“ Pronesla to s lákavou smířlivostí.
La Boulay se od ní napolo odvrátil a spočinul jiskřícím zrakem na knize ležící v trávě. Sklonil se a zdvihl ji. Teď, když se setkal s nezdarem při svých námluvách, vrátil se k Rousseauovi a zdvihl knihu skoro v pokání nad tím pokleskem. Pak odpověděl klidně s tváří sice uzardělou, ale bez známek rozčilení:
„Jsem zcela při smyslech, slečno. Ale vy jste nebyla včera večer na krátký okamžik sama sebou – a dnes opět, a proto jsem vás tak oslovil. 
Suzanně zajiskřily oči a opakovala:
„Já? Já že jsem nebyla sama sebou? Co to povídáte, pane sekretáři?“
„Včera večer a před chvílí opět jste byla tak vlídná, usmívala jste se tak sladce."
„Mon Dieu!“ zvolala hněvivě. „Vidíte, jaký jste, přestože se tak honosíte sebou samým! Na vás se žena nesmí usmát, nesmí k vám pronést vlídné slovo, protože si hned myslíte, že jste v ní vzbudil lásku k vám. Na mou věru, vy a lidé vašeho druhu si vůbec nezasluhujete nic jiného, než aby se s vámi zacházelo jako s vazaly. Vidíte, jak zneužíváte naší vlídnosti! Podáváme vám prst a vy si hned děláte nárok na celou ruku. A jen proto, že se mi včera večer zlíbilo vyměnit si s vámi žert a dnes náhodou jsem k vám byla opět vlídná, odměňujete se mi urážkami."
„Dost už!“ zvolal La Boulay, který se opět rozčilil. „Říkáte příliš mnoho, slečno. Řekne-li někdo ženě, že ji miluje, není to vůbec urážkou. Být milován není pohanou. I nejnižšímu tvoru na zemi je dovoleno milovat téhož Boha, jehož miluje král. A doznáme-li lásku k Bohu, není to pro něho urážkou. Považujete snad ženu za vyšší bytost, než je Bůh?"
„Pane, vy mi kladete otázky, na které nemám chuť odpovídat, vy zavádíte rozhovor, jehož se nechci zúčastnit. Nechť stačí vám i mně, že se cítím uraženou vašimi slovy, vaším tónem i vaším chováním. Nutíte mě k tomu, doháníte mne k příkrosti. Skončeme toto jednou provždy, pane. Prosím, abyste pochopil, že si nepřeji, abyste mě znova s tím obtěžoval, protože jinak bych byla nucena dovolat se ochrany svého otce nebo bratra."
„Můžeš se jí dovolat už teď, Suzanno,“ ozval se mužský hlas v houštině za ní, hlas, který oba překvapil – i když každého z nich jinak. Než se vzpamatovali, stál před nimi markýz de Bellecour. Byl to asi padesátiletý muž mohutné postavy. Jeho tvář, ačkoliv pohledná a svědčící o vznešeném rodu, byla odulá a nezdravě zažloutlá. Ale jeho oči byly právě tak bystré jako jeho ústa smyslná a v jeho pečlivě učesaných černých vlasech prosvítalo dosud jen málo šedin.
Postoupil pomalu vpřed, pohlédl tázavě na svoji dceru, pak na svého sekretáře:
„Nuže? Co se tu děje?"
„O nic nejde, pane," odpověděla. „Je to jen bezvýznamná záležitost, týkající se pana La Boulay a mne, kterou vás nebudu obtěžovat.“
„Není to bezvýznamná záležitost, pane!“ protestoval La Boulay, jehož hlas se podivně chvěl. „Týká se lásky, kterou chovám k vaší dceři a o které jsem jí právě pověděl.“ 
Markýz na něho pohlédl v tupém úžasu. Pak se vkradl ruměnec do jeho zažloutlých lící a rozšířil se až na čelo. Z jeho tlustých rtů se vydralo zabručení:
„Canaille! (darebáku) Je možné, že byste byl tak drzý?"
Držel v ruce jezdecký bičík, který teď hrozivě napřáhl. Ale La Boulay se nelekl. Považoval se již za ztraceného, a tak se chopil příležitosti, aby mohl svůj dluh ještě zvýšit. Hleděl markýzovi do očí a mračil se zrovna tak jako on:
„To, co jsem provedl, není ani drzost, ani smělost. Vám se to takové zdá, protože já jsem sekretářem a ona je dcerou markýze. Ale to jsou okolnosti, v nichž jsme se ocitli náhodou. Jako žena má větší význam než jako vaše dcera a já jako muž mám větší význam než jako váš sekretář. Nevyznal jsem této dámě svoji lásku jako váš sekretář, nýbrž jako muž oslovující ženu. Vyznat lásku je právem každého muže, vyslechnout takové vyznání by mělo být ctí pro každou ženu hodnou svého jména. V primitivních podmínkách…"
„Tisíc ďáblů!" rozzuřil se markýz, jenž se již nemohl udržet. „Mám si dát urážet sluch tímhle hýkáním? Bídáku, naučím tě úctě k vyšším osobám!“
Jeho bič práskl, řemínek se ve vzduchu stočil jako had a pak se ovinul kolem La Boulayovy hlavy a tváře. Mladý muž vykřikl bolestí i úlekem, a když se řemínek odpoutal, přitiskl si ruku na zraněnou tvář. Ucítil jej znovu, když se mu zatnul do rukou, jimiž si chránil tvář. Vrhl se s šíleným zařváním na otce své lásky.
Výškou se sice markýzovi rovnal, ale vahou sotva z poloviny. V jeho hubených pažích a šlachovitých zápěstích se však tajila nervózní síla. Slečna přihlížela s pootevřenými ústy a s úzkostným výrazem v očích. Vyrval mu bič z ruky a odskočil od něj. Bič zlomil přes koleno a vzkřikl:
„Že jsem vám ho nepřerazil o hřbet, za to můžete děkovat jen svému věku, pane markýzi.“ Pak odhodil oba kusy biče do vody blízkého potoka. 
„Ale zjednám si zadostiučinění, pane. Tohle vám oplatím.“ A ukázal na rudý pruh na tváři.
„Zadostiučinění?" zařval markýz a chraptěl vztekem. „Vy byste chtěl ode mne žádat zadostučinění, vy lumpe?“
„Ne," odpověděl mladý muž s úšklebkem. „I v tomto případě vás chrání vyšší věk. Ale vy máte syna. A kdyby se zítra stalo, že byste syna již neměl, mohl byste považovat sebe sama za jeho vraha následkem tohoto…“
A ukázal opět na svou tvář.
„Chcete tím říci, že byste chtěl souboj s vikomtem?" vypravil ze sebe šlechtic, nevěře svému sluchu.
„Právě to chci říci, pane. Cvičí na souboj. Ať to jednou udělá doopravdy."
„Blázne!“ odpověděl opovržlivě markýz, který se již počínal ovládat. „Přiblížíte-li se ještě jednou k Bellecouru – objevíte-li se jen v parku – dám vás za vaši drzost utlouct svými sluhy. Uchovejte si moje varování v paměti, pane sekretáři, a vyhýbejte se Bellecouru, jako by byl zachvácen morem! Pojď, Suzanno!“ řekl a obrátil se ke své dceři. „Strávili jsme už značnou část dnešního krásného jitra ve společnosti toho canaille."
Nabídl dceři rámě a ona s ním odcházela, aniž by věnovala La Boulayovi jediný pohled.
Sekretář zůstal stát na místě, kde ho opustili. Teď, když se již uklidnil, začal sklíčeně uvažovat o své trapné situaci. Opovržený milenec, zbitý a propuštěný sekretář! Pohlédl na knihu ležící v trávě a poprvé v životě začal pochybovat o moudrosti starého Rousseaua. Dá se vůbec ještě něco napravit?
Markýz a jeho dcera již zmizeli za stromy. Mladý revolucionář se najednou cítil osaměle. Neměl příbuzné ani přátele. Poslední dobou se celý jeho život soustřeďoval na Suzannu a na tajnou lásku k ní. Teď musí odejít z Bellecouru a ztratit dívku navždy z očí. A on ji miluje, miluje, miluje…
Rozepjal se vzlykem náruč k nebi a přejel si tvář rukama. Když se však dotkl naběhlého šrámu, vymizela láska z jeho mysli a ozvala se v ní pomstychtivost. Zvolal hlasitě:
„To mu oplatím – ano, Bůh je mým svědkem!“
Pak se obrátil, zvedl knihu ze země a pomalu odcházel podél lesknoucího se potoka.

Kapitola 2  PÁNI NAD ŽIVOTEM A SMRTÍ

La Boulay měl přece jen jednoho přítele. Byl to starý učitel Duhamel, výstřední pedant a zbožňovatel nesmrtelného Jeana Rousseaua. K němu se teď La Boulay uchýlil, neboť ho chtěl požádat o radu, týkající se budoucnosti, jež se mu nyní zdála neobyčejně chmurná.
Duhamelovy dveře byly otevřeny, a tak překročil práh a vstoupil do velké světnice. Ale tam se zastavil a zaváhal, neboť byla plná lidí ve svátečním. Středem pozornosti byl urostlý sedlák se šťastně se usmívající tváří, jehož zlatavé kadeře překrýval velký, kulatý klobouk, ozdobený pestrými stuhami.
Když na něho La Boulay pohlédl, vzpomněl si, že je dnes jeho svatební den. Charlot Tardivet, oblíbený u žen pro svůj hezký zevnějšek a u mužů pro svoji sílu, byl miláčkem celého okolí. V pokoji starého učitele Duhamela se shromáždila polovina vesnice, aby mladému muži na jeho svatební den blahopřála. Duhamel, který ve své laskavosti k vesničanům předstihoval i faráře, propůjčil svůj dům k jejich shromáždění. La Boulay byl dojat tímto novým důkazem vlídnosti muže, o jehož dobrém srdci nepochyboval. 
Zdálo se mu však, že v tomto veselém chumlu pro něj není místa. Pomyslil si, že svým příchodem na všechny vrhne stín tím, že jim známkou násilí na své tváři připomene pány sídlící v zámku nad vesnicí. Tušil, že by je jeho incident s markýzem v tomto šťastném okamžiku zneklidnil. Chtěl se vzdálit, aby slavnost nerušil, ale bylo již pozdě. Duhamel, malý, hubený stařec s rohovými brýlemi na špičce nosu ho zahlédl a zavolal na něj se zářícíma očima. Přišel k němu a podával mu obě ruce:
„Carone, přišel jste právě včas! Obejměte toho šťastného Herkula tamhle a přejte mu všechno štěstí v manželském životě, kterým chce odvážně projít." 
Pak si ale všiml rudého pruhu na tváři sekretáře a vykřikl: „Mon Dieu! Co jste si to udělal, Carone?"
„Pah! To nic není," odpověděl La Boulay a byl by dal hovoru jiný směr, kdyby se jeden z rolníků nezapřisáhl při jméně jakéhosi světce, že je to rána bičem. Duhamelovy oči se zaleskly a jeho pergamenovitá kůže se stáhla do sta zlých vrásek. 
„Kdo vám to udělal?"
„Když na tom tak trváte, pane, je to podpis pana markýze na rozkazu, kterým mne propustil ze služby."
„Ten pes!“ zvolal učitel.
„Pst! Nechte to být. Snad jsem s ním mluvil příliš směle. Povím vám o tom, až odejdou tito dobří lidé. Nesmíme jim kalit jejich štěstí, pane. A teď obejmu dobrého Charlota.“
Ačkoliv Duhamel v duchu hořel zvědavostí a rozhořčením, přece jen La Boulayovi vyhověl. Mladý muž se se smíchem vyhýbal četným otázkám, jimiž ho vesničané zahrnovali. Připil na zdraví nevěsty – dosud nepřítomné – a na štěstí novomanželů. Objal Charlota, a dokonce mu ze svých skrovných úspor vnutil zlatý louisdor, aby Marii koupil nějakou ozdobu na památku od něho.
Pak přišel posel se vzkazem, že pan farář le Cure již na ně čeká, aby mohl vykonat svatební obřad. Charlot a jeho přátelé vyšli z domu a za smíchu a žertů si to zamířili ke kostelíku St. IIdefonse.
„Já a pan La Boulay tam hned přijdeme za vámi, Charlote," řekl ženichovi Duhamel, když odcházeli. „Přijdeme, abychom vaší paní potřásli rukou a popřáli jí, aby s vámi prožila jen radost a štěstí."
Když oba osaměli, obrátil se stařec s tázavým pohledem na La Boulayho a ten mu pověděl, co se vše přihodilo. Zrudl sice trochu, když mluvil o své lásce ke slečně de Bellecour, uvědomil si však, že chce-li od svého přítele pomoci, nesmí před ním nic zatajit. Zatímco mluvil, tvář Duhamela se zachmuřila a jeho oči nabyly zadumaného výrazu. Když skončil, učitel si povzdechl:
„Ach! Co vám mám říci, příteli? Dosud nenadešel čas, aby lidé jako jsme my dva mohli mluvit o lásce ke šlechtické dceři. Ale nepochybuji, že se ten čas již blíží. Všecky věci mají svůj vrchol – a Francie rychle spěje k vrcholu svého nevolnictví. Brzy přijde krize. Oheň, který již doutná, vzroste ve velký plamen, jenž smete starou vládu z tváře země tak důkladně, jako by nikdy nebyla. Nastanou nové poměry, o tom jsem přesvědčen. Historie nám o tom dává mnoho příkladů. A čím jiným je historie než opakováním událostí za podobných podmínek u různých národů? Ve Francii nastanou nové časy, a to velmi brzy, poněvadž je toho již nanejvýš zapotřebí."
„Vím to, pane učiteli,“ přerušil ho La Boulay. „Ale jak mi to všecko prospěje? I když mi leží blaho Francie na srdci, přece jen mi na něm v tomto okamžiku málo záleží, srovnám-li to se svými vlastními problémy. Co mám dělat, Duhamele? Jak mám tohle oplatit?“ Přitiskl prst ke zraněné líci.
„Vyčkávejte,“ řekl důrazně stařec. „To je morálka, kterou jste mohl načerpat z toho, co jsem řekl. Buďte trpělivý. Slibuji vám, že vaše trpělivost nebude vystavena přílišné zkoušce. Dnes vám říkají, že jste drzý, že k nim nepatříte – ačkoli, na mou duši, vypadáte stejně tak dobře, jako kterýkoli francouzský šlechtic." Pohlédl na štíhlou postavu sekretáře s hrdostí otce, hledícího na urostlého syna.
La Boulay měl nejen elegantní postavu, nýbrž i elegantní oděv, ačkoli byl zpestřen jen stříbrnými přezkami na střevících a prostými krajkami u hrdla a zápěstí. I jeho tvář, třebaže skoro melancholická, měla vznešený výraz šlechtice, zvýšený ještě pečlivě učesanými, napudrovanými vlasy, svázanými vzadu širokou stuhou z černého hedvábí.
„Ale co je mi platné vyčkávat?“ zvolal netrpělivě. „Co mám mezitím dělat?"
„Jděte do Amiensu," odpověděl stařec. „Jste učený a výmluvný, dobře vypadáte a výborně se chováte. Nemohl byste mít lepší vlastnosti k dosažení úspěchu."
Přistoupil k sekretáři a instinktivně ztlumil hlas. 
„Máme tam malý klub – jakousi podporu Jakobínů. Je nás dost, ale nemáme dosud žádného reprezentativního člena. Pojeďte se mnou, navrhnu vás za člena. Slibuji vám, že se zakrátko stanete významným mužem v Pikardii, začnete-li takhle. Můžeme vás záhy poslat do Paříže jako delegáta, abyste nás zastupoval v generálních stavech. A když potom nadejde změna, kdo může říci, na jaké místo vystoupáte?“
„Budu o tom přemýšlet," slíbil mu vřele La Boulay. „A do Amiensu půjdu. Nevěděl jsem, že jste již pokročil tak daleko…"  
„Pst! Teď to víte. Nechť vám to stačí. Není dosud radno mluvit o těchto věcech." 
„Ale co udělám mezitím s tímhle?“ naléhal La Boulay. A ukázal opět na svoji líc.
„Nechte to zahojit, hochu."
„Slíbil jsem markýzovi, že požádám jeho syna o zadostiučinění a mám chuť to udělat." 
„Myslím, že k té satisfakci nikdy nedojde, protože vám vůbec nedovolí, abyste se k tomu hochovi přiblížil."
„To nevím,“ odpověděl La Boulay. „Ten kluk je ušlechtilejší než jeho otec. Kdybych mu vzkázal, že jsem byl uražen jeho otcem, možná by svolil k souboji. Ostatně bych ho mohl zabít i se zavázanýma očima," dodal.
„Jste krvežíznivé zvíře!“ zvolal Duhamel. „To je tak nepřirozené pro učitele!" zakroutil hlavou. „Zapomněl jste, že jste toho hocha vzdělával jako preceptor?"
Duhamel tak přenesl hovor do jiné roviny a dokázal La Boulayovi, že by nebylo důstojné, kdyby se mstil na mladistvém vikomtovi pro urážku od starého markýze. Posléze se mu podařilo mladého muže přesvědčit a ujednat s ním na zítřek cestu do Amiensu.
„Ale, Carone, my zapomínáme na našeho přítele Charlota a jeho nevěstu,“ řekl náhle. „Pojďte, hochu, touto dobou bude obřad již u konce."
Vzal La Boulaye pod paží a dovedl ho před kostelík St. IIdefonse. Svatebčané právě vycházeli kostelními dveřmi do teplé sluneční záře dubnového slunce. Na hřbitově se utvořil průvod šťastných mužů a žen, ozdobených stuhami a kyticemi. Mladí kráčeli před novomanželi, staří je následovali. Ubírali se po dvojicích za smíchu a veselého hovoru. Pak se ozval jiný zvuk. Kdyby sekretář a učitel tušili, čeho má být ten dusot kopyt předehrou, neusmívali by se tak vesele při pohledu na blížící se svatební průvod.
Z postranní uličky se vynořila pestře oděná kavalkáda. V jejím čele jel markýz de Bellecour, vikomt a asi půl tuctu jiných šlechticů, následovaných snad tuctem sluhů. Byla to lovecká společnost, projíždějící vesnicí do otevřené lesnaté krajiny za ní. Když jezdci spatřili svatební průvod, který jim křižoval cestu, přitáhli otěže a čekali, až přejde – což svědčilo o blahosklonném rozmaru, protože jinak by také mohli vjet přímo do lidí. Rolníci byli přítomností jezdců stísnění. Přestali se smát i žertovat a míjeli šlechtu jako hejno holubů, které je ohroženo jestřáby. Někteří z nich se v duchu modlili, aby jim bylo dovoleno v pokoji odejít.
Bellecour na ně hleděl s chladným opovržením, dokud se před ním neobjevil Charlot se svojí nevěstou. Jeho oko se zalesklo a zažloutlá tvář oživla. Naklonil se trochu v sedle a chladně zavelel:
„Stůjte!“ 
A když se zastavili, protože se neodvažovali vzepřít se jeho rozkazu, dodal: „Pojď sem, děvče."
Charlot se zamračil. Upřel na markýze vzdorovitý a hrozivý pohled, v němž se však zračil i strach. Marie uposlechla se sklopenýma očima a uzardělou tváří. Domnívala se, že pan markýz zastavil průvod jen proto, aby jí mohl vyslovit nějakou chválu či přání. Necítila ve své nevinnosti žádné obavy.
„Jak se jmenuješ, dítě?“ tázal se markýz jemně.
„Dosud jsem se jmenovala Marie Michelin, milostivý pane," odpověděla plaše. „Ale před chvílí mi bylo  jméno změněno, jmenuji se teď Marie Tardivet."
„Byla jsi právě oddána, že ano?"
„Jsme na cestě z kostela, milostivý pane."
„Tak, tak,“ zamumlal markýz jako by pro sebe a prohlížel si Marii takovým způsobem, že by ho byl Charlot nejraději strhl s koně. Pak dodal laskavým, otcovským hlasem: 
„Přijmi mé blahopřání, Marie. Kéž jsi šťastnou manželkou, a ještě šťastnější matkou!“
„Děkuji vám, milostivý pane,“ zašeptala uzardělá Marie a Charlot si oddechl a vzdával v duchu díky Bohu, domnívaje se, že rozmluva je u konce. Ale ukvapil se.
„Víš, Marie, že jsi velmi hezké děvče?“ řekl markýz tónem, při němž ženichovi stydla krev v těle. Někteří šlechtici se začali rýpat lokty a jeden z nich propukl v hlučný smích.
„Charlot mi to často říká," odpověděla se smíchem Marie, jež neměla žádné podezření.
Markýz se sklonil na koni níže a zdvihl jí ukazovákem bradu. Když se Marie setkala zblízka s jeho pohledem, zmocnil se jí nevysvětlitelný strach a ruměnec vymizel z jejích lící.
„Ano, ten Tardivet má dobrý vkus,“ řekl Bellecour s úsměvem. „Blahopřeji mu. Musíme ti vyhledat nějaký svatební dar, ženuško,“ pokračoval živěji. „Je to dávný a vážený zvyk, který přichází poněkud v zapomenutí. Přijď do zámku s Jeanem a Blaisem zde. Ten dobrý Tardivet musí krotit svoji netrpělivost až do zítřka."
Obrátil se v sedle, pokynul oběma sluhům, jež jmenoval, a vyzval Marii, aby se posadila na koně za Blaise. Mladá žena teď ustoupila se smrtelně bledou tváří. Obrátila se s hrůzou v očích k Charlotovi, jenž se chvěl úzkostí a bezmocným vztekem. Ve svatebním průvodu, v němž před chvílí hlaholil smích, teď zavzlykalo několik žen.
„Na mou věru, vypadá to spíše jako pohřeb než jako svatební průvod,“ řekl se smíchem Bellecour, který s opovržením pozoroval sklíčené venkovany.
„Slitujte se, milostivý pane!" zvolal úzkostlivě Charlot a v nevýslovném žalu pokleknul před markýzem.
„Kdo ti chce škodit, blázne?“ odpověděl zpola posměšně Bellecour.
„Neberte mi ji, milostivý pane!" prosil žalostně.
„Zítra se vrátí, hlupáku," odpověděl šlechtic. „Kliď se z cesty!" 
Ale Charlot byl tvrdošíjný a nebyl ochoten se podrobit tomu pradávnému a barbarskému šlechtickému právu. Zvolal:
„Milostivý pane, vy si ji nevezmete! Ona je mou manželkou. Ona patří mně. Vy mi ji nevezmete!"
A chopil markýzova koně za uzdu takovou silou, že zvíře před ním ustoupilo.
„Drzý hňupe!" vykřikl Bellecour a prudce rukojetí biče udeřil sedláka do hlavy. Charlot klesl omráčen k zemi a jeho ochablá ruka uvolnila uzdu. Bellecour bodl koně ostruhou a přejel tělo mladého muže tak lhostejně, jako kdyby to byla psí zdechlina. Pak zvolal přes rameno: 
„Blaise, postarej se o to děvče!“ A dodal ke své společnosti: „Jeďte, pánové, promarnili jsme tady již dost času."
Nezdvihla se ani jedna ruka, nebylo proneseno ani jedno slovo protestu, když šlechtici odjížděli za smíchu a hovoru a nedbali tragédie, ke které právě došlo.
Venkované se shlukli jako stádo poděšených ovcí a dívali se za nimi. Se zarmoucenými a zděšenými tvářemi nečinně hleděli na Blaise, zdvihajícího zpola omdlelou Marii na koně, a neodpověděli na drsný žert, který pronesl, když nasedal na koně. Druhý sluha, Jean, mezitím čekal opodál. Ale La Boulay, jenž pozoroval celý výjev od začátku, se se zsinalou tváří obrátil ke svému společníkovi a rozzlobeně zvolal:
„Mají se dít takové věci? Milosrdný Bože! Jsme muži, Duhamele, když takovou věc dovolíme?"
Starý učitel zoufale pokrčil rameny a s truchlivou tváří povzdechl:
„Bohužel! Oni jsou pány všeho, co si vezmou! Markýz se řídil jen starobylým právem šlechty. Až se změní zákony, příteli, změní se i lidé. Ale podívejte se na ně teď – jsou pány nad životem a smrtí."
„Jsou to páni z pekla!“ zabouřil mladý revolucionář. „Tam patří! Odtamtud přišli a tam se taky vrátí! Zbabělci!" zahrozil pěstí ustrašeným rolníkům, kteří se shlukli kolem bezvládného Charlota. „Ovce! Bezcenní hlupáci! Šlechtici mají pravdu, když vámi opovrhují, protože, na mou věru, vy v nich nevzbuzujete nic jiného než opovržení, když strpíte, aby došlo k únosu a k vraždě před vašima očima a jen se ustrašeně díváte na své utiskovatele!"
„Nekárejte ty ubožáky, Carone," povzdechl stařec. „Oni se neodvažují zdvihnout ruku." 
„Pardieu! Zde je tedy aspoň jeden, který se toho odváží!“ zvolal zuřivě La Boulay a vytáhl zpod kabátu pistoli. Blížil se k nim Blaise, držící dívku napříč přes sedlo a následovaný Jeanem.
„Co chcete dělat?" zvolal stařec ustrašeně a uchopil La Boulay za rukáv. Ten se mu ale vyškubl, namířil a vystřelil zblízka na Blaise.
Sluha, kterého kule zasáhla do hlavy, se zhroutil a padl koni na krk. Ten se vzepjal a dal se do klusu. Bezvědomý Blaise se naklonil stranou a spadl ze sedla. Marie se skácela s ním a zůstala ležet na cestě, zatímco Blaise, který uvázl nohou v pravém třmenu, byl stále rychleji vlečen poděšeným koněm a jeho hlava narážela o kameny vyčnívající z povrchu cesty.
Jean s výkřikem hněvu a hrůzy zastavil svého koně a okamžik nerozhodně uvažoval, má-li mladou ženu unést místo Blaise nebo zastřeleného pomstít. Ale jeho dilema bylo rozřešeno La Boulayem, jenž na něho namířil a zvolal:
„Zmizte, nebo půjdete cestou, kterou jsem poslal vašeho druha!“
A protože byl Jean opatrný mladík, nic nepodniknul a mlčky odjel za nebohým Blaisem.
„Carone!"  zvolal Duhamel se strachem. „Bojím se o vás, synu! Prchněte z Bellecouru! Ihned! Teď! Jděte k mým přátelům v Amiensu, oni…"  
Ale Caron již od něj odešel k místu, kde ležela Marie. Venkované ho pomalu a plaše následovali. Tázali se v duchu sama sebe, zda se nestanou La Boulayovými spoluviníky tím, že se mladé ženy ujmou. Věděli velmi dobře, že markýz se záhy vrátí a obávali se, že jeho pomsta stihne i ty, kteří s tím nemají nic společného. Charlot se už vyškrábal na nohy, byl však stále napůl omráčen, než aby byl schopen jasně chápat situaci. Ale zakrátko nabyl jasného vědomí a připotácel se k La Boulayovi, jenž pomáhal zděšené Marii na nohy. Vrhla se s vzlykotem svému manželovi do náruče a zvolala:
„Charlote, můj Charlote!“ A za chvíli dodala: „Tento statečný muž mne zachránil."
„Pane, to si budu pamatovat až do smrti,“ řekl Charlot. Byl by řekl více, ale rolníci, zachváceni strachem, ho tahali za kabát a radili mu:
„Prchni, Charlote! Prchni rychle! A budeš-li moudrý, opustíš hned Bellecour. Tady nejsi v bezpečí."
„Zde není nikdo z nás v bezpečí!“ zvolal jeden z venkovanů. „Nechci být chycen, až se milostivý pán vrátí. Přijde pomsta – ah, Dieu! Pomstí se!"
Tato výstraha okamžitě účinkovala. Rozběhli se do svých chalup jako králíci do doupat, aby se ukryli před lovcem, o jehož brzkém příchodu byli přesvědčeni. Ještě než zmizel poslední z nich, ozval se dusot kopyt a sbor hněvivých hlasů. Do vesnice se přihnala markýzova kavalkáda, přivolaná Jeanem.
Jezdci se sice hněvali – zvláště pan de Bellecour – ale jejich hněv ustupoval teď rozčilení lovců, protože se jim naskytla příležitost k honu na člověka, s nímž se nedal jejich předešlý hon vůbec srovnávat.
„Zde je, milostivý pane!“ zvolal Jean a ukazoval na La Boulaye. „A tamhle je ta dívka a její manžel.“
„Aha! Zase ten sekretář?“ zasmál se šlechtic pochmurně a blížil se k Jeanovi. „Ma foi (na mou věru), zdá se, že ho omrzel život. Chop se té ženy, Jeane!"
Caron stál před ním, zbledlý bezmocným hněvem, nejen vůči blížícím se šlechticům, nýbrž i vůči venkovanům, kteří prchli. Kdyby zde ti hlupáci zůstali a bránili se holemi, kameny a jinými zbraněmi, které by jim přišly do rukou, mohli být aspoň s hrdostí zdeptaní kopyty šlechtických koní. Ale tím, že tak zbaběle prchli – ačkoli jich bylo padesát proti necelým dvaceti – doznali, že nejsou hodni lepšího osudu, než jaký jim odkázali jejich páni.
La Boulay sám nemohl udělat nic jiného než vystřelit jedinou ránu z pistole. A protože chtěl ten výstřel co nejlépe využít, směle namířil na blížícího se markýze a stiskl spoušť. Ale Bellecour byl starý voják a zachránil se v posledním okamžiku starým vojenským trikem. Jakmile spatřil namířenou hlaveň, přitáhl prudce otěže, kůň se vzepjal a byl zasažen do hrudi kulí, určenou jezdci. Bolestně zařičel, zhroutil se a shodil markýze ze sedla. Carona napadlo, že by se na toho starého zhýralce mohl vrhnout a uškrtit ho, ještě než by byl sám ostatními zabit. 
Ale než se mohl hnout, jeden z jezdců, který se k němu přiblížil, mu zasadil prudkou ránu do hlavy. Denní světlo mu zhaslo před očima, zmocnil se ho pocit pádu, zahučelo mu v uších a posléze ho obklopila hustá tma.