Na Větrné hůrce kap. 21.

Pokračování 

Před krbem stál Linton. Právě se vrátil z procházky v polích, protože měl ještě na hlavě čepici a volal na Josefa, aby mu přinesl suché boty. Hodně se vytáhl na svůj věk - teprve mu mělo být za pár měsíců šestnáct. V obličeji byl pořád hezký, barvu měl lepší a oči jiskrnější, než jak jsem si ho pamatovala.

Jenže to bylo přechodné zdání, vykouzlené chvílí na zdravém vzduchu a pěkném sluníčku.

"No kdopak to asi je?" obrátil se Heathcliff ke Katce. " Poznáte ho?"

" Váš syn?" řekla pochybovačně a střídavě si je prohlížela.

"Tak tak!" ujistil jí. "Ale neviděla jste ho už dřív? Vzpomeňte si! Ach, vy máte krátkou paměť! Lintone, nepamatuješ se na sestřenku, co jsi jí pořád chtěl vidět? Nedal a nedal jsi nám pokoj kvůli ní."

"Ale ne, tohle že je Linton?" zvolala Katka a celá vzplála radostným překvapením. "Ten malý Linton? A teď už je větší než já! Ty jsi Linton?"

Hoch to potvrdil. Přistoupili k sobě a Katka ho vřele políbila. S údivem hleděli oba na změnu, kterou v jejich vzhledu způsobil čas. Kateřina dorostla dnešní výšky, měla postavu pěkně vyplněnou, ale štíhlou, pružnou jako ocelové pero, a celá jen zářila zdravím a energií. Linton měl křehký vzhled a unavené pohyby a v těle byl neobyčejně slabý, ale jakýsi půvab dával zapomenout na jeho nedostatky a získával mu sympatie.

Když mnohokrát zpečetili polibky oboustrannou radost, jeho sestřenka se obrátila k Heathcliffovi, který stál u dveří a dělil svou pozornost mezi podívanou dovnitř a výhledem navenek, předstíral totiž, že se dívá ven, a stranou pozoroval, co se děje uvnitř.

"Tak vy jste můj strýček!“ zvolala a natáhla se na špičky, aby ho příbuzensky pozdravila. "Hned mě něco k vám táhlo, i když jste se zprvu tak zlobil. Proč k nám nechodíte s Lintonem na návštěvu? To je zvláštní, bydlíme tolik let v blízkém sousedství a ani se u nás na Drozdově nezastavíte! Proč jste takový?"

"Než jste se narodila, užil jsem si Drozdova až dost. Ale no tak! Dejte s tím pokoj! Jestli už musíte rozdávat hubičky, pamatujte na Lintona, pro mne je jich škoda."

"Darebná Elleno, zlá Elleno," zlobila se Kateřina a vrhla se zas na mne s hloupými polibky. "Pročpak jste mě sem nechtěla pustit? Ale od nynějška chodím na Hůrku každé dopoledne. dovolíte, strýčku? A někdy s sebou vezmu tatínka. Že nás rád uvítáte!"

"Samo sebou," ušklíbl se strýček - měl co dělat, aby zakryl hlubokou nechuť k oběma hlášeným návštěvníkům. "Jen ještě něco," poznamenal na adresu dívčinu. "Nechce se mi do toho, ale řeknu to radši rovnou. Pan Linton má na mne spadeno. Jedenkrát jsme se nekřesťansky v hněvu pohádali - je to sice dávno, ale jestli mu prozradíte, že jste tu dnes byla, překazí vám další návštěvy dočista. Proto mu nesmíte o tom nic říkat, ledaže byste neměla zájem o bratrance a nechtěla ho už vidět. Chodit k nám můžete, když chcete, ale doma ani slovo!"

"Proč jste se nepohodli?" vyptávala se Kateřina. "Nebyl jsem mu dost bohatý na ženicha jeho sestry," odpověděl, "a mrzelo ho, že jsem si jí přece vzal proti jeho vůli. To ho ťalo do živého, je pyšný! Nikdy mi to Neodpustí!“

"To není správné," mínila Katka, "jednou mu to povím. Ale mně a Lintonovi do vašich sporů nic není. Nebudu sem tedy chodit, ale ať on chodí do Drozdova!“

"Takovou dálku?" zahučel bratranec. "Čtyři míle cesty? To by mě strhalo! Ne, ať k nám slečna Lintonová zajde někdy sama! Každý den to být nemusí, ale tak jednou dvakrát týdně!“

Otec vrhl na syna zlostný a opovržlivý pohled. "Skoro mám strach, Nelly, že má snaha vyjde naprázdno. Slečna Lintonová, jak jí nazývá ten nekňuba, ho brzy prokoukne a pošle ho k vodě. Hareton, ten by se k ní měl jinak! Víte, že stokrát denně lituju, že mým synem není Hareton, i když je tak zaostalý? Kdyby byl z jiné rodiny, než je, mohl jsem ho mít docela rád. Takhle není nebezpečí, že by se v něm slečna zhlídla. Ale jestli se to moje vyžle nebude mít k světu, přece jen sázím na Haretona proti němu. Odhadujeme, že tu vydrží tak do osmnácti. sakra, to je nemehlo, on si tu suší boty a na ní se vůbec nepodívá! Lintone!"

"Co je, tati?" ozval se hoch. "Nemáš, co bys tu kolem sestřence ukázal? Třeba králíky nebo lasičí noru? Proveď jí zahradou, než se přezuješ, a vezmi jí do stáje, ať vidí tvého koně!"

"A nechtěla by slečna radši posedět tady?" zakňoural Linton. Z jeho tónu bylo zřejmé, že se mu nechce ani hnout.

"Ani nevím," odpověděla, ale pohled, který vrhla ke dveřím, jasně svědčil, že by se radši probíhala. Linton však zůstal dřepět, a ještě si přisedl k ohni. Heathcliff vstal, vyšel do kuchyně a odtud do dvora a volal po Haretonovi. Ten se odněkud ozval a za chvíli tu byli oba. Mladý muž se právě umyl, bylo to vidět podle tváří vydrhnutých doruda a mokrých vlasů.

"A teď se vás na něco zeptám já, strýčku," vzpomněla si Kateřina. Vzpomněla si, co slyšela od hospodyně. "Tenhle přece není můj bratranec, že?"

"Ale ano," přisvědčil Heathcliff, "synovec vaší matky. Vám se nelíbí?"

Kateřina se ušklíbla.

"Švarný mládenec přece!“ domlouval jí Heathcliff.

Ta prostořeká žába si stoupla na špičky a pošeptala cosi panu Heathcliffovi do ucha. Ten se dal do smíchu a Hareton zrudl do krvava. všimla jsem si, že je náramně citlivý, ve všem podezírá nějaký posměch a určitě má tušení o své méněcennosti. Ale jeho pán, či poručník, ho usmířil slovy: "Podívejme se, náš Hareton ještě u slečny vyhraje! Ona říká, že prý jsi - jakpak to bylo? No něco moc pochvalného! Heleď, ty jí doprovodíš po hospodářství. A chovej se jako lepší člověk, rozumíš? Žádná sprostá slova nepodřekni se! Ne abys jí okukoval, když to někdo vidí! A když se na tebe dívá, nečum a koukej radši jinam! Když s ní mluvíš, nedrmol a nestrkej ruce do kapes! Běž a bav jí, jak nejlíp umíš!“

Ohlédl se po dvojici mladých lidí, když přešli pod oknem. Earnshaw hleděl na opačnou stranu než Kateřina a prohlížel si známé okolí, jako by mu bylo nové a cizí. Kateřina za ním občas po očku mrkla, ale bez valného obdivu. Pak si sama hledala něco k zabavení. Vesele hopkala a prozpěvovala si, aby nahradila chybějící hovor.

"To jsem mu zašil hubu!“ liboval si Heathcliff. "Teď se neodváží ani ceknout. Vzpomínáte si, Nelly, jaký jsem býval v jeho věku? Ani já jsem nemohl vypadat tak hloupě, tak přitrouble, jak říkává Josef!"

"Ještě hůř jste vypadal," podotkla jsem, "protože navíc ještě zlomyslně."

"Dělá mi radost," uvažoval Heathcliff nahlas. "Splňuje všechno, co jsem od něho čekal. Kdyby byl tupý od narození, neměl bych z jeho zblbnutí poloviční potěšení, jako mám! Ale on nebyl tupý - umím si dokonale představit, jak mu je, protože jsem to prožíval sám na sobě. Například teď vím přesně, co trpí - a to je teprve na začátku, ještě toho zkusí víc! Jakživ se nevymotá ze své žalostné zaostalosti a nevědomosti! Držím ho v ní pevně, hůř, než jeho mizerný táta držel mne! Výsledek je tady, on je ještě pyšný na svoje hulvátství. Jenom zvířecká stránka na člověku mu imponuje, tím ostatním pohrdá jako hloupou slabostí, a k tomu jsem ho vychoval já! Co říkáte, nebyl by i Hindley pyšný na syna, kdyby ho teď mohl vidět? Skoro jako já na toho svého. Jenže je rozdíl mezi těmi dvěma kluky jeden je zablácené zlato, po kterém se šlape jako po dlažebním kameni, druhý je vyleštěný cín, nastrčený jako padělek panského stříbra! Ten můj nemá nejmenší vlastní hodnotu, a přece to se svým náskokem dotáhne daleko, až kam ho, moulu, postrčím. Ten jeho syn měl výborné vlastnosti, a jsou k ničemu - dočista zmařené! Já nemám čeho litovat. Nad čím on by splakal, to vím na světě já jediný. A největší zábava je, že Hareton je takový pitomec a má mě rád. Musí se uznat, že v tomhle jsem Hindleyho trumfl. Kdyby ten lotr chtěl vstát z mrtvých a proklínat mě, že křivdím sirotkovi, dopálený sirotek by ho hnal zpátky, ať se neopovažuje urážet jeho jediného dobrodince na světě!“ Heathcliff se pekelně řehtal při té myšlence.

Neodpovídala jsem - bylo jasné, že žádnou odpověď nečeká. Zatím náš mladistvý společník, který seděl daleko od nás a neslyšel, co se mluví, se začal netrpělivě vrtět - patrně ho mrzelo, že ze strachu před troškou námahy si odepřel potěšení z Katčiny společnosti. Otec zpozoroval, jak chlapec neklidně bloudí pohledem k oknu a rukou nerozhodně sahá po čepici.

"Vstaň, kůže líná!" pobídl ho jakoby dobrosrdečně. "Běž za nimi, dohoníš je na rohu u včelína." Linton sebral síly a odlepil se od teplého krbu. Okno bylo pootevřeno, a když hoch vycházel ven, zaslechla jsem Katku, jak se ptá svého dosavadního, málo společenského průvodce, co značí nápis nade dveřmi. Hareton se koukl nahoru a podrbal se na hlavě jako opravdický venkovský balík.

"Asi nějaké povídání," prohlásil. "To se nedá číst."

"Jakpak se nedá číst?" pohoršila se Kateřina. "Vždyť je to anglicky, já to přečtu! Ptám se jenom, proč to tam je?"

Linton se k tomu zahihňal - první projev veselí, který jsme od něho slyšeli. "On nezná písmenka," vysvětloval sestřence. "Věřila byste, že může být na světě takový obrovský ťulpas?"

"Má to tady všechno v pořádku?" zajímala se slečna Katuška docela vážně. "Nevynechává mu to? Dvakrát jsem se ho na něco ptala, a pokaždé civěl, jako by mi nerozuměl. Já aspoň stěží rozumím, když on mluví."

Linton se znovu pochechtával a dělal výsměšné posuňky na Haretona, který opravdu v tu chvíli vypadal, jako by byl mdlého rozumu. "Ale nic mu neschází, jenom je líný, viď, Earnshawe !" popichoval ho. "Sestřenka myslí, že jsi slabomyslný. To máš z toho, když kašleš na čtení a knihy, jak jim říkáš. Všimla jste si, Kateřino, jakou má hroznou horáckou výslovnost?"

"Na co sem k čertu pleteš knihy?" zavrčel Hareton, který se tolik neostýchal když odpovídal druhovi, na kterého byl zvyklý. Chtěl se asi o tom více rozpovídat, ale Katka s Lintonem vypukli v hlučné veselí; moje splašená slečinka byla ráda, že si může z Haretonovy zvláštní mluvy učinit terč zábavy.

"Co sem do toho pleteš čerta?" vysmíval se Linton. "Copak ti tatínek neříkal, že nemáš mluvit sprostě? A ty jen otevřeš hubu, a už ti z ní vyletí nějaká sprosťárna! Chovej se přece způsobně jako já, no, chovej se jako lepší člověk!"

"Tvoje štěstí, že nejsi pořádný kluk, jsi slabší než holka, jináč bych tebou praštil o zem v tu ránu, ty vyžle!" mstil se ten rozhněvaný neotesanec, již na ústupu. Obličej mu hořel vztekem a hanbou, protože těžce snášel urážky, ale nevěděl, jak se proti nim bránit. Pan Heathcliff také slyšel jejich řeči a usmál se, když Haretona vypudili, ale hned nato se podíval s obzvláštní nechutí na tu prostořekou dvojici, která štěbetala ve dveřích. Linton docela oživl, když vykládal o Haretonových nedostatcích a vzpomínal na jeho různé ostudy, dívku zas bavilo jeho škodolibé špičkování a neuvážila, že prozrazuje nepěknou povahu.

Pocítila jsem k Lintonovi spíše odpor než soustrast a začala poněkud omlouvat jeho otce, který ho tak nízko cenil. Pozdržely jsme se do odpoledne, dřív jsem nemohla Katku z Hůrky dostat, ale naštěstí pán nevyšel z pokoje a nepovšiml si naší dlouhé nepřítomnosti. Cestou domů jsem se snažila Katce vysvětlit, mezi jaké lidi zapadla. Ale ona si vzala do hlavy, že mám proti nim samé předsudky.

"Já vím, Elleno, vy jste zkrátka při tatínkovi. Jste zaujatá, to je vidět, jinak byste mě celá léta nešidila pohádkou, že Linton žije daleko od nás. Moc se na vás zlobím, abyste věděla, ale mám takovou radost, že vám to zatím odpustím. Jen mi nesmíte nic říkat proti strýčkovi - je to můj strýček, rozumíte? A tatínkovi vyhubuju, že s ním není zadobře."

A tak jí pusa jela, až jsem zanechala všech pokusů, abych jí ten omyl vymluvila. Ten večer se o své návštěvě nezmínila, protože se s panem Lintonem už neviděli. Druhý den to všechno vyšlo najevo, velkou radost jsem z toho neměla, ale nakonec jsem se utěšila, že ten těžký úkol, poučit a varovat Katku, se mu přece podaří lépe než mně. Bohužel se neměl k tomu, aby jí přesvědčivě vysvětlil, proč nechce, aby se stýkala s lidmi z Větrné hůrky, kdežto Kateřina zas potřebovala slyšet dobré důvody, než uznala, že by se její rozmazlenosti mohly klást nějaké meze.

"Tatíčku," zvolala, sotva ho ráno pozdravila, "hádej, koho jsem včera potkala na procházce po ladech? Vidíš, tatínku, jak ses lekl! To máš asi špatné svědomí, viď? Ale poslouchej to po pořádku, abys věděl, jak jsem na tvou faleš přišla! I ta Ellena držela s tebou a nestyděla se přitom dělat, jako když mě lituje, a dobře věděla, jak se pořád těším, a pořád marně, kdy se mi vrátí Linton!"

Můj pán mlčel, dokud neskončila - jen se na mne občas vyčítavě podíval. Pak si jí přitáhl k sobě a káravě jí řekl, že ona přece nezná důvod, proč jí tajil Lintonův pobyt v blízkém sousedství! Copak si myslí, že by jí otec mohl odepřít nějakou radost, pokud by jí nebyla ke škodě?"

"Ano, protože nemáš rád pana Heathcliffa," odvětila.

"Podle tebe, Katko, jsem tedy takový, že víc dbám na sebe než na tebe?" řekl vyčítavě. "Ne, důvod není ten, že nemám rád Heathcliffa, ale naopak, Heathcliff nenávidí mne. Je to ďábelský potměšilec, který s rozkoší přivede do neštěstí a zkázy každého, koho nenávidí, naskytne-li se mu příležitost. Věděl jsem, že nemůžeš udržovat známost s bratrancem a vyhnout se přitom styku s panem Heathcliffem - věděl jsem také, že kvůli mně bude proti tobě nepřátelsky zaujatý. A tak pro tvoje dobro, a pro nic jiného, jsem to zařídil, abyste se s Lintonem nesešli. Hodlal jsem ti to jednou vysvětlit, až budeš starší, a lituji, že jsem to odkládal."

"Ale tatíčku, pan Heathcliff se choval docela přátelsky," namítala Kateřina, nijak nepřesvědčená. "A on neměl nic proti tomu, abychom se přátelili s Lintonem. Říkal, že je smím navštívit, kdy budu chtít. "jenom prý ti to nemám vyzradit, protože ses s ním pohádal a nemůžeš mu odpustit, že si vzal tetu Isabelu. A vidím, že opravdu nechceš odpustit - vina je na tvé straně! On aspoň nás nechá se přátelit, a ty ne!“

Pán poznal, že dceři nestačí jeho pouhé slovo, aby uvěřila v strýcovu zlou povahu, vypověděl jí tedy stručně, jak se Heathcliff choval k Isabele a zmocnil se Větrné hůrky. Nedovedl se o tom bavit - i těch několik slov v něm oživilo všechnu tu hrůzu a zášť, kterou v nitru cítil k dávnému nepříteli již od smrti paní Lintonové. "Mohla žít, nebýt jeho!" taková byla jeho trpká úvaha a v jeho očích byl Heathcliff vrah. Slečna Katka se ovšem v životě nesetkala se špatností - její vlastní chyby, neposlušnost, zaujatost, hněvivost - se do toho nedaly počítat, protože je zavinila jen horká krev a bezmyšlenkovitost, a Katku mrzely ještě týž den, kdy se jich dopustila.

Užasla nad černou duší, která mohla tajně celá léta osnovat pomstu a vypočítavě strojit úklady bez jediné výčitky svědomí. Takový nový pohled do hlubin lidské zkaženosti jí hluboce pohoršil a vyděsil. o něčem podobném jakživa neslyšela a nečetla, neuměla si to dosud ani představit!

Pan Edgar soudil, že je zbytečné to dále rozvádět. Dodal jen: "Napříště pochopíš, dceruško, proč chci, aby ses vyhýbala tomu domu a rodině. Teď si zas jdi po práci nebo zábavě, a už na to nemysli!"

Katka políbila otce a podle denního pořádku zasedla na pár hodin k učení. Pak ho doprovázela po oboře a celý den plynul jako obvykle. Ale když se večer odebrala do své ložnice a já jí šla posloužit při svlékání, našla jsem jí uplakanou klečet u postele.

"Hanba, že se nestydíte plakat jako dítě!“ pokárala jsem ji. "Kdyby vás někdy potkal opravdický zármutek, nestálo by vám za to cedit slzičky kvůli malé mrzutosti! Na vás ještě nepadl ani stín vážné bolesti, slečno Katko! Představte si na okamžik, že bychom vám oba umřeli, já i pán, a vy zůstala sama na světě -jak by vám pak bylo? Srovnejte si dnešní zklamání s nějakým skutečným neštěstím, a buďte vděčna za ty drahé lidi, které máte - nemusíte bažit po jiných!“

"Vždyť já nepláču pro sebe, Elleno," odpověděla, "ale pro něho! Těšil se, že ho zítra navštívím, a bude čekat marně. To bude zklamání!"

"Hlouposti, myslíte, že vás má plnou hlavu jako vy jeho? Copak tam nemá pro vyražení Haretona? Ani jeden člověk ze sta by nebrečel pro ztraceného příbuzného, kterého viděl sotva dvakrát, pokaždé na půl dne! Linton si domyslí, jak to u nás dopadá, a pustí vás z hlavy."

"A nemohla bych mu poslat aspoň lístek, že nemůžu přijít a proč?" řekla a povstala. "Přitom bych mu poslala ty knížky, co jsem mu slíbila půjčit: On nemá zdaleka tolik pěkných knih jako já a moc se na ně těšil, když jsem mu vykládala, jak je to zajímavé čtení. Smím, Elleno?"

"Nesmíte! Naprosto ne!“ odmítla jsem rozhodně. "On by vám zas odepsal a jakživo by to nebralo konce. Ne, slečno Katko, tu známost musíte úplně přerušit. Tatínek si to přeje, a já dohlédnu, aby se tak stalo!"

"Přece takové malé psaníčko...." škemrala s prosebným pohledem.

"Tiše!" zarazila jsem ji. "Nebudeme si nic začínat s psaníčky. Vlezte do postele!“

Změřila si mě pohledem tak darebným, že se mi nechtělo jí dát pusu na dobrou noc. Přikryla jsem ji a zavřela u ní dveře. Zlobila jsem se na ní, ale už na schodech mě to přešlo. Nehlučně jsem se vrátila, a vida! Slečinka místo v posteli je u stolu, před sebou prázdný papír, v ruce tužku, kterou honem provinile schovává, když vejdu do pokoje!

"Jen si pište, Kateřino," povídám, "on vám nikdo to psaní nedoručí. A teď se zhasíná!“ Zamáčkla jsem plamen svíčky dusítkem a přitom od ní sklidila plesknutí přes ruku a mrzutou výčitku: „Vy nepřející!“ Zabouchla za mnou dveře a zamkla se.

Opustila jsem ji ve vzteklé a vzpurné náladě, jakou už dávno neměla. Samozřejmě že dopis dokončila, odnesl jí ho na danou adresu mlékař z vesnice - ale to jsem se doslechla až později. Míjely týdny a Katce se vrátila nálada, zvykla si však na něco nového - strašně ráda se skrývala v různých koutech o samotě, četla tam, a když jsem se k ní znenadání přiblížila, trhla sebou a zacláněla knihu zřejmě aby ji přede mnou schovala. Někdy jsem zahlédla, že jí z knihy vyčuhuje jiný papír. Taky teď měla ve zvyku časně ráno chodit do přízemku a lelkovat po kuchyni, jako by na něco čekala. Kromě toho trávila celé hodiny v knihovně nad zásuvkou, která jí patřila v sekretáři. Než odtamtud odešla, vždy ji pečlivě zamkla a klíč vytáhla. Když se jednou probírala obsahem zásuvky, nakoukla jsem dovnitř. Až donedávna tam bývaly její hračky a tretky - teď je vystřídala spousta přeložených papírů. Zvědavost a podezření mi nedaly pokoj, umínila jsem si, že se na ty její záhadné poklady podívám.

V noci, když byl vzduch čistý - pán se slečnou odešli už dávno nahoru, probrala jsem všechny své klíče z domácnosti a snadno mezi nimi našla jeden, který se hodil do zámku v zásuvce. Otevřela jsem jí, vysypala její obsah do zástěry a odnesla s sebou do komůrky, abych si ho v klidu prohlédla. Sice jsem to už dávno tušila, ale přece mě znovu překvapilo, když jsem v té spoustě papíru zjistila samé dopisy od Lintona - psal jí skoro každý den a byly to zřejmě odpovědi na korespondenci od ní. Ty podle data starší byly rozpačité a krátké, ale ponenáhlu se rozvíjely v obšírná milostná vyznání. jistěže pošetilá, jak při pisatelově mládí ani nijak nešlo, ale s občasnými projevy, které jako by pocházely z nějaké zkušenější hlavy! Některá psaní mě překvapila podivnou směsí horování a bezvýraznosti. začínala s plamenným citem a končila slohem strojeně květnatým, jaký by slušel nanejvýš školáčkovi, který sní o neskutečném mlhavém ideálu ženy. Jestli tohle Katku uspokojovalo, nemám zdání. Ale na mne to dělalo dojem prázdného žvanění. Pročetla jsem si jich pár na ukázku, pak jsem je zavázala do šátku a uložila stranou. Prázdnou zásuvku jsem zamkla.

Podle svého zvyku slečna časně ráno vstala a běžela dolů do kuchyně. Viděla jsem, jak zamířila ke dveřím, když přicházel sluha. Zatímco mu děvečka nalévala mléko do konve, slečna mu zastrčila něco do kapsy a něco z ní vytáhla. Nadešla jsem poslíčkovi zahradou a padla na něho ze zálohy. Udatně sice bránil svěřené poselství, až jsme společně rozlili mléko, ale já jsem zvítězila - psaníčko jsem mu vyrvala a pohrozila mu vážnými následky, jestli nedá pokoj a nepospíší si domů.

Skryta za zdí jsem si pak přečetla Katčin citový výlev. Bylo to prostší a dojemnější skládání než dopisy Lintonovy - moc milé a moc pošetilé! Vrtěla jsem nad tím hlavou a vrátila se v zamyšlení do domu.

Ten den pršelo a Katka se nemohla zabavit potulkou v sadě. Když měla dost ranního učení, šla se tedy potěšit ke své zásuvce. Její otec seděl u stolu a četl, a já jsem si schválně našla práci na potrhaném lemu záclony u okna, ale nespouštěla jsem Kateřinu z očí. Co udělala? Řekla jen "Ach!“ Ale ta změna v její tváři, dosud tak šťastné! Představte si ptáčka, který se vrátí do hnízda, kde před chvílí zanechal plno cvrlikajících mláďat, a najde je vypleněné! Představte si jeho nesmírné zoufalství, jeho žalostný pokřik a třepetání křídly - a máte slabou představu, co vyjadřovalo to jediné "ach!"

Pan Linton vzhlédl, co se děje. "Copak je, miláčku, stalo se ti něco?" Z pohledu i hlasu poznala, že on její poklad nevyloupil.

"Nic, tatíčku," vydechla. "Elleno, Elleno, odveďte mě nahoru, není mi dobře!“

Vyhověla jsem jejímu přání a doprovodila jí do jejího pokoje. "Elleno, vy je máte!“ začala okamžitě, jakmile jsme se u ní zavřely. Padla na kolena. "Prosím vás, prosím, vraťte mi je, já už to víckrát neudělám! Neříkejte to tatíčkovi! Neví to ještě? Elleno, viďte, že jste nežalovala! Byla jsem strašně neposlušná, ale opravdu to už neudělám!“

Zachovala jsem důstojnou vážnost a vyzvala jí, aby vstala. "Tak tak, slečno Kateřino," obořila jsem se na ní. Pěkně vyvádíte, můžete se stydět! Moc hezký brak si to čtete ve volných chvílích, tisknout by se to mohlo! Copak si pomyslí pán, až mu to předložím? Ještě jsem mu nic neukázala, ale nečekejte, že budu chránit vaše směšné tajnosti. Hanba, to vy jste ho navedla, aby začal psát takové ubohosti, jemu samému by jistě ani ve snu nenapadlo s tím začít!“

"Já nezačala, já ne -" vzlykala Katka usedavě. "Já jsem se nechtěla zamilovat, to až on -"

"Zamilovat!" pronesla jsem tak opovržlivě, jak jen to bylo možné. "Zamilovat! To jsou ale řeči! To jako bych se já zamilovala do mlynáře, který k nám přijde jednou za rok odkoupit obilí! Kdopak se kdy zamiloval do člověka, kterého viděl dvakrát v životě, dohromady na čtyři hodiny? Dětské povídačky! Hned to jdu hlásit pánovi do knihovny - uvidíme, co řekne tatínek vašemu zamilování!“

Skočila po svých drahocenných dopisech, ale já je zdvihla vysoko nad hlavu. Tu začala zoufale a ztřeštěně prosit, abych je radši spálila - abych s nimi udělala cokoliv - jen abych je neukazovala. Mně bylo víc do smíchu než do přísnosti, protože jsem v tom všem viděla jen dívčí ješitnost, a konečně jsem se dala trochu obměkčit. Zeptala jsem se jí: "Když tedy všecko spálím, slíbíte mi na svou duši, že už si s ním nevyměníte žádné dopisy, žádné knihy protože jste mu posílala i knihy - žádné ustřižené vlasy, prstýnky, hračky?"

"My si neposíláme hračky!“ zvolala Kateřina. Pýcha u ní nabyla vrchu nad ostychem.

"Zkrátka už vůbec nic, slečno!“ usadila jsem jí. "To mi slíbíte, nebo jdu!“

"Slibuji, Elleno," plakala a zadržela mě za sukni. "Jen je hoďte do ohně, prosím vás pěkně!" Ale sotva jsem začala prohrabovat oharky v krbu, aby se rozhořely, nemohla snést tu bolestnou oběť. Snažně prosila, aby si směla aspoň jedno dvě psaní ponechat. Lísteček na památku po Lintonovi! Elleno !"

"Rozvázala jsem šátek a začala jsem listy vytahovat a házet je na oheň. Plamen vyšlehl do komína.

"Aspoň jeden si nechám, vy zlobo zlá!" zaječela a sáhla do plamenů. V popálených prstech držela pár ohořelých lístků.

"Výborně - aspoň budu mít co ukázat pánovi!“ prohlásila jsem, setřásla ostatní listy zpět do uzlíku a zamířila znova ke dveřím. Kateřina hodila zčernalé papíry do ohně a pokynula mi, ať dokončím zápalnou oběť. Stalo se. Prohrábla jsem ještě sežehlé listy a nasypala na ně lopatku uhlí. Katka se beze slova a s pocitem nevýslovné křivdy odebrala na lůžko.

Sešla jsem dolů a oznámila pánovi, že záchvat nevolnosti slečnu skoro přešel, ale že jsem ji radši uložila do postele. Na oběd nepřišla, ale ukázala se k svačině, bledá, oči zarudlé a na pohled neuvěřitelně pokorná. Druhý den ráno jsem místo ní odpověděla na poslední psaní takto: Pan Heathcliff mladší se žádá, aby si již nedopisoval se slečnou Lintonovou, protože jeho dopisy nebudou přijímány. Od té doby chodil chlapec z mlékárny s prázdnou kapsou.