Na Větrné hůrce kap. 18.

Pokračování kapitoly 18.

Byla jsem strachem bez sebe. Rozběhla jsem se k Hůrce, a to
mně vám spadl kámen ze srdce - pod oknem si tam hoví
Kája - to byl ten náš divočejší křepelák! Ano, ale má
opuchlou hlavu a do krve rozdrásané ucho! 

Vrazím do vrátek, běžím ke dveřím a buším na ně jako vzteklá. 
Přišla mi otevřít taková ženská - moje známá z Gimmertonu
byla tu ve službě od smrti pana Hindleyho.
"Aha," povídá, "vy si jdete pro slečinku. Buďte klidná,
nic se jí nestalo. Zaplať pánbů za to, že jste to vy, a ne
Hospodář!“

"Pan Heathcliff není doma?" ptám se celá bez dechu
z toho leknutí a chvatu.

"Je pryč, i s Josefem. Hned tak brzy tu nebudou.
Pojďte dál a odpočiňte si chvilku!“

Vstoupila jsem a našla ve světnici tu svou zbloudilou
ovečku. Kolébala se před krbem v houpací židličce, na
které sedávala její matka, když byla malá. Klobouk si
pověsila na věšák a udělala si tu pohodlí jako doma.
V nejlepší náladě se tu smála a žvatlala s Haretonem.
Ten vyrostl v statného osmnáctiletého mladíka – a teď
na ní mohl oči nechat zvědavostí a údivem, jak jí pusa
jela v jednom kuse, a co měla otázek a řečí, z kterých pochopil
sotva polovičku.

Zatvářila jsem se hrozivě, abych skryla svou radost.
"No ne, slečna je tady! No počkejte, tohle je váš poslední
výlet, dokud se nevrátí tatínek. Víckrát vás nepustím
z domu, darebo darebná!“

"Ajejej, Ellena," zajásala Katka. Vyskočila a běžela
ke mně. "To vám toho budu večer povídat! A jak to, že jste
mě našla? Už jste tu někdy byla?"

"Klobouk na hlavu, a domů!“ poručila jsem. "Moc
se na vás zlobím, slečno Katko. Provedla jste něco
ošklivého. Zbytečně ohrnujete nos a natahujete moldánky,
tím nic nespravíte. Co jsem se vás po kraji nahledala!
Když si pomyslím, jak mě pan Linton varoval, abych vás
nikam nepouštěla – a vy mi takhle upláchnete! To
ukazuje, jaká jste lstivá a falešná – po tomhle vám nikdo
nebude chtít věřit!"

Hned obrátila. "Co jsem udělala?" spustila nářek:
"Tatínek mi nic nezakazoval. On mě hubovat nebude,
to jenom vy, Elleno, se pořád zlobíte."

"Honem domů!“ opakuju. "Pojďte sem, uvážu vám
klobouk. Tak jen žádné vzdory! Styďte se! Je vám třináct;
a chováte se jako malé dítě."

Tohle plísnění na sebe přivolala Katka tím, že si strhla
klobouk z hlavy a uhnula, abych na ní nedosáhla.

"Ale paní Deanová," pletla se do toho služebná, "nemusíte na
děvenku tak hartusit. To my jsme ji tu zdrželi,
ona se u nás nechtěla stavit, bála se, že budete mít starost.
Hareton se nabídl, že jí vyprovodí, a já mu to schvalovala.
cesta přes kopce nestojí za nic."

Za těch řečí tu Hareton okouněl s rukama v kapsách
a nevěděl rozpaky co mluvit. Ale tvářil se, jako by ho můj
příchod netěšil.

"Jak dlouho budu čekat?" houkla jsem, protože mě
dopálilo, jak ta služebná do toho mluví. Za pár minut
bude tma jako v pytli. Kde máte poníka, slečno? A kde
je váš Fénix? Jestli si nepospíšíte, nechám vás tady.
Dělejte, jak chcete!“

"Poník je na dvoře," odpověděla, "a Fénix je zavřený
za dveřmi. Je pokousaný a Kája taky. Všechno jsem vám
chtěla říct, ale vy jste nabručená a není s vámi
řeč."

Zdvihla jsem klobouk a přikročila k ní, abych jí ho
nasadila. Ale Katka viděla, že tamější lidi jsou při ní,
a začala mi znovu uhýbat a hopkat po světnici. Když
jsem jí pronásledovala, vyklouzla mi jako myška za nábytkem a
prolézala pod ním, až jsem tou marnou honbou byla
pro smích. Hareton i služebná se chechtali a Katka s nimi.
Byla čím dál drzejší, až jsem na ní křikla, dopálena na
nejvyšší míru:

"Kdybyste věděla, slečno Katko, čí je to dům, pospíchala
byste z něho, co by vám nohy stačily!“

"Jak to, copak nepatří tvému otci?" zeptala se Haretona.
"Ne," odpověděl. Koukal se zarytě do země a stydlivě
se začervenal. Nevydržel se jí dívat do očí, ačkoliv právě
oči měli oba velmi podobné.

"A komu teda? Tvému pánu?"

Zarděl se ještě víc do ruda, tentokrát zlostí, zahučel
něco vzteklého a obrátil se k nám zády.

"Kdo je tu pán?" vyzvídala na mně všetečka. "On
pořád říkal náš dům a naši, a najednou prý to nepatří
jeho tatínkovi! Když tu slouží, proč mi neříká slečno?
To se přece patří, ne?"

Při těch dětinských výkladech se Hareton zachmuřil 
jako bouřkový mrak. Bez řečí jsem žvanilkou jaksepatří
zacloumala a konečně se mi podařilo jí vypravit k odchodu.

"A ty mi přiveď poníka!“ nařídila svému nepoznanému
bratranci, jako by to byl nějaký čeledín ze stájí na
Drozdově. "Můžeš mě doprovodit. Ukážeš mi, kde se rojí
bludičky nad močálem, a budeš mi povídat o těch
skřetech, jak jim říkáš. Ale hni sebou! Co tu trčíš? Přiveď
poníka, povídám!“

"Tobě mám sloužit? Nakašlu ti!" zavrčel mládenec.

"Cože uděláš?" žasla Kateřina.

"Nakašlu ti, ukecaná jezinko!“

"Vidíte, slečno Katko, jakou jste si našla pěknou společnost!"
musela jsem zakročit. "Ten umí krásně mluvit
s dámou. Neodpovídejte mu, prosím vás! A pojďte, vyhledáme si
Minku samy, ať už jsme odtud pryč!"

"Ale Elleno, on se nestydí mi nadávat?" zvolala
ustrnulá zděšením, neschopná pohybu. "Copak mě nemusí
poslouchat, když poručím? Ty ošklivý, počkej, já to
na tebe povím tatínkovi. Abys věděl!“

Hareton se toho zřejmě nelekl. A to jí tak pohoršilo,
až jí slzy vyhrkly z očí. "Vy mi přivedete poníka," obrátila
se na služebnou, "a hned mi pusťte ven psa!"

"Pomalinku, slečno," odvětila oslovená. "Zdvořilost
vás nic nestojí. Tamhle pan Hareton není sice zrovna syn
našeho pána, ale aspoň je váš bratranec - a mně za to
nikdo neplatí, abych vám sloužila."

"Tohle to, a můj bratranec?" zasmála se nafoukaně
Katka.

"Jistěže," odsekla jí karatelka.

"Elleno, ať mi neříkají takové hlouposti!“ utíkala ke
mně v nejistotě. "Tatíček mi přiveze bratrance z Londýna,
můj bratranec je mladý pán. Ale tenhle -" nedořekla
a rozplakala se hrůzou při pouhé myšlence, že by měla mít
takového klacka v příbuzenstvu.

"Tak jen ticho!" konejšila jsem jí. "Člověk může mít
bratranců hromadu, a všelijakých, slečno Katko, a
nemusí mu to vadit. Když jsou protivní a nevychovaní,
nemusí se s nimi přátelit."

"Ale on není - on nemůže být můj bratranec," lkala
Katka. Čím dál víc ji to pomyšlení rozčilovalo a utekla
před ním do mé náruče.

Velmi mě mrzely ty Kateřininy důvěrnosti se služebnou.
Nepochybovala jsem, že služebná prozradí panu Heathcliffovi, co
jí Katka svěřila o příchodu mladého Lintona.

A stejně jsem tušila, že první otázka, kterou začne Katka
na otci vyzvídat po jeho návratu, se bude týkat jejího
příbuzenství s tím nevychovancem, o kterém se dověděla
od služebné. Zatím už Haretona přešla zlost nad tím, že byl
pokládán za čeledína, - snad ho dojal dívčin zármutek.
Sám jí přivedl poníka až ke dveřím a sáhl do boudy pro
pěkné štěňátko teriéra a vložil jí je do dlaně. K tomu jí
řekl, ať nebulí, on že prý to tak zle nemyslel. Katka
zastavila svoje lamentování, ohlédla se zděšeně a vyjeveně po
chlapci, a spustila nanovo.

Musela jsem se pousmát tomu, jak se jí chudák ošklivil!
Byl to přece statný a urostlý mládenec, vzhledný v obličeji,
silák kypící zdravím! Oblečený byl ovšem tak, jak to odpovídalo
denní robotě na poli a večerním toulkám po ladech,
kde číhal na králíky a všechno ostatní, co se dalo ulovit.
Přesto se mi zdálo, že z jeho výrazu bylo možné, vyčíst lepší
nadání, než jaké míval jeho otec. V chlapcově duši bylo
všelicos dobře rostlého, ale to se ví, ztrácelo se to v
přebujelém pleveli. I tak se dalo soudit na žírnou půdu, která
by za příznivějších podmínek mohla skýtat hojnou úrodu.

Pan Heathcliff, řekla bych, mu tělesně neubližoval, protože
chlapec svou nebojácností ho asi nedráždil k surovostem
takového rázu. Heathcliffa těšilo spíše trýznit bázlivce a
slabochy, a takovým Hareton v jeho očích nebyl. Spíše
projevoval Heathcliff svou zlovolnost tím, že chlapce nechal
zpustnout - nedal ho učit číst a psát: nikdy ho nekáral
pro žádný špatný návyk, leda takový, který by jemu,
Heathcliffovi, byl na obtíž; nikdy chlapce nepobídl k jedinému
krůčku na cestě ctnosti, ani ho nevaroval jediným
napomenutím před neřestmi. A říkalo se, že ho značně taky
zkazil Josef, když mu v dětství ve všem nadržoval, lichotil
mu a rozmazloval ho, protože v něm viděl hlavu staré
rodiny. Jako kdysi obviňoval nedospělou Kateřinu Earnshawovou
a Heathcliffa, že svou "nevycválaností" rozčilují pána do
nepříčetnosti a nutí ho hledat útěchu v opilství, tak nyní
zas přičítal všechnu vinu za Haretonovy nedostatky tomu, 
kdo ho připravil o majetek. Když chlapec klel, Josef ho neokřikl,
ba ani jindy; ať se choval sebedarebněji. Josefa totiž zjevně
těšilo, když ho viděl dělat nejhorší nepřístojnosti.

Uznával, že je hoch na šikmé ploše a jeho duše propadá věčnému
zatracení, ale uklidňoval se tím, že si to za něj odnese
Heathcliff. Haretonova zkáza padne na jeho hlavu,
v tom byla velká útěcha! Josef vštípil Haretonovi pýchu
na vlastní jméno a rod. Jenom strach zabránil starému
sluhovi, aby nepopouzel chlapce k odporu proti nynějšímu
majiteli Větrné hůrky; strach z majitele se u něho stupňoval
až k pověrečnému děsu, a proto omezoval svoje výlevy
na šeptané narážky a nejasná proroctví trestů shůry.

Nepředstírám, že jsem byla dobře obeznámena s poměry
na Větrné hůrce - mluvím podle doslechu, sama jsem
zahlédla jen sem tam něco. Vesničané tvrdili, že pan
Heathcliff je ras a krutě ždíme své nájemce, ale uvnitř
v domě bylo znát zase bývalou úpravnost a péči ženské
ruky. Nehlučely tu již výtržnosti, které tu bývaly běžné
za Hindleyova panování. Hospodář byl příliš mrzutý, aby
stál o nějakou kamarádskou společnost, ať dobrou či
špatnou. a takový je dodnes!

No ale, trochu jsem uvázla s vypravováním. Slečna
Katka odmítla přijmout štěně na usmířenou a chtěla svoje
psy, Fénixe a Káju. Ti se přišourali se svěšenou hlavou,
nohy táhli za sebou, a tak jsme se všichni vydali na zpáteční
cestu, každý jinak ztrápený. Stěží jsem ze slečinky vytáhla,
jak strávila den - většinu toho jsem si mohla domyslet
sama. Cíl její cesty byly Penistonské skály a dojela bez
únavy až ke vrátkům dvora na Hůrce. Odtamtud vyrazil
Hareton se psí družinou, která se vrhla na Katčin doprovod.

Nastala pěkná rvačka, než se podařilo psy od sebe odtrhnout;
tak došlo k seznámení. Kateřina vypověděla Haretonovi všechno
o tom, kdo je a kam jede; nechala si od něj ukázat cestu
a nakonec na něm vyloudila, aby jí doprovodil.
On ji zasvětil do tajemství Jeskyně skřítků a spousty
jiných záhadných míst - ale protože jsem upadla v nemilost,
nebylo mi dopřáno zjistit, co všechno zajímavého tam
spatřila. Vyrozuměla jsem jenom, že dobrá shoda
mezi ní a průvodcem se porušila teprve když ho
urážlivě oslovila jako sluhu a Heathcliffova
hospodyně jí urážlivě označila za Haretonovu
sestřenici. Také jeho mluva se jí bolestně dotkla. Ona, která
byla pro každého na Drozdově "miláčkem", "drahouškem",
"princezničkou" a "andílkem", dočkala se potupné
urážky od cizího člověka!

Nemohla to pochopit, a stálo mě to dost práce, než jsem jí
přiměla ke slibu, že nebude žalovat tatínkovi. 
Vysvětlila jsem jí, jak nepříznivě hledí na všechny
členy domácnosti z Větrné hůrky a jak by ho mrzelo,
kdyby se dověděl, že tam byla. Ale hlavně jsem jí
kladla na srdce, že kdyby otci prozradila, jak málo
jsem dbala jeho příkazů, strašně by se rozhněval a snad
mě i propustil. Toho se Katka zalekla kvůli mně. Slíbila
mi, co jsem chtěla, a držela slovo. Když to vezmete kolem
a kolem, byla to moc hodná děvenka.