Na Větrné hůrce kap. 17.

Pokračování 17. kapitoly

... celé křídlo okna vyrazil ten vetřelec na podlahu a vstrčil
hrozivě dovnitř ten smolný obličej. Mříže byly dost těsně 
u sebe, takže se rameny již neprotáhl, a já se smála v domnění,
že jsem před ním bezpečná. Vlasy i šaty měl samý sníh a ze tmy blýskal
ostrými lidožroutskými zuby, které cenil vztekem a z pocitu
mrazu.

"Otevři mi, Isabelo, nebo uvidíš!" řádil. 

"To bych zavinila vraždu," odvětila jsem. "Pan Hindley
tu obchází s nožem a nabitou pistolí."

"Otevři mi z kuchyně!"

"Hindley tam bude dřív než ty", odpovídám. "Ostatně,
jak velká je ta tvoje láska, když nevydržíš trochu
vánice? Dokud pěkně svítil měsíček, jako v létě, 
nechával jsi nás klidně spát, ale jen trochu zafičí
a vrátí se mráz, už se běžíš schovat! Na tvém místě,
Heathcliffe, bych se schoulila u jejího hrobu a zdechla 
tam jako věrný pes. Teď už tě přece nemůže těšit svět,
tak nač žiješ? Vyložil jsi mi zřetelně, že Kateřina byla 
jediné tvoje potěšení na zemi. Nechápu, proč bys jí chtěl
přežít."
 

"Aha, tady je," zařval Hindley a hnal se k otvoru v okně.
"Jestli prostrčím ruku ven, musím ho trefit."

Teď si o mně pomyslíte, Elleno, že jsem opravdu špatná,
ale nesuďte mě, nevíte, co jsem všecko prožila! Za nic na
světě bych nechtěla být činnou spoluvinicí při pokusu vraždy,
ani kdyby šlo o jeho život. Ale v duchu jsem si nemohla nepřát
jeho smrt! Byla jsem tedy strašně zklamaná a všechna hrůza
z následků mých vyzývavých řečí mě mučila zcela zbytečně, 
protože Heathcliff drapl po Earnshawově pistoli a vykroutil
mu jí z ruky. Nůž sklouzl po zárubni a zasekl se Hindleymu
do zápěstí. Heathcliff mu nůž vší silou vytrhl, takže přitom
proťal ještě další maso, a zastrčil zkrvavenou zbraň do
kapsy. Pak vzal kámen, rozbil příčku mezi dvěma
okny a skočil dovnitř. Jeho nepřítel klesl v bezvědomí 
pro strašnou bolest a ztrátu krve, která mu stříkala
z žil proudem. Surový útočník ho zkopal, pošlapal
a několikrát mu udeřil hlavou o dlaždice. Jednou
rukou mě přitom držel, abych nemohla běžet pro Josefa.
Asi ho to stálo nadlidské přemáhání, aby Hindleyho
neodpravil docela. Konečně ustal, když mu došel dech, 
a odvlekl tělo málem už bezduché na lavici. Tam utrhl
Earnshawovi rukáv od kabátu a s bezohlednou hrubostí 
mu obvázal ránu; klel a odplivoval si při tom ošetření
stejně prudce, jako předtím svou oběť kopal.

Já se tak octla na svobodě a bez odkladu jsem spěchala
pro starého sluhu. Když mu konečně došel do hlavy smysl
mého chvatného vypravování, rozběhl se dolů a sípal,
jak bral schody po dvou:

"Co z toho bude? Co z toho bude?"
 

"Abys věděl, co z toho bude!" zahřměl Heathcliff. 
"Tvůj pán se zbláznil, a jestli brzo nepojde, 
dám ho zavřít do blázince. A hrome, cože jsi 
mi zamkl před nosem? Nevrč tam, ty bezzubý
hafane, žádné huhlání! Sem pojď, já po něm
poklízet nebudu! Tu krev tady umyj - a pozor,
ať ti nechytne od svíčky, je prosáklá Kořalkou!
 

"Jo tak vy jste ho tu vraždil!" zanaříkal Josef a
pozdvihl oči i dlaně hrůzou k nebi. "A to
se podívejme! Jak to může Pánbůh..."

Heathcliff ho srazil na kolena doprostřed krve a hodil
mu utěrku. Ale Josef se neměl k vytírání a místo toho
začal se sepjatýma rukama pronášet modlitbu plnou tak
podivných rčení, že jsem se neudržela smíchem. Byla
jsem v takové náladě, že už mnou nic nehnulo. Měla
jsem šibeniční humor.

"A, na tebe jsem zapomněl," prohlásil můj tyran. 
"Ty to uklidíš. Klekni! Ty zmije, budeš se
s ním spolčovat proti mně? Tady si to odpracuj!"
 

Zatřásl mnou, až mi zuby cvakaly, a mrštil mnou vedle
Josefa. Ten se nedal rušit v modlitbě, a když jí doříkal,
povstal a hlásil, že jde rovnou do Drozdova. Že pan Linton
je sudí, a kdyby mu žena třeba padesátkrát umřela, tohle
je povinen vyšetřit. Nechtěl si to dát vymluvit, takže
Heathcliff považoval za potřebné mě přinutit, abych vlastními
ústy zopakovala všechno, co se tu událo. Stál nade
mnou a nenávist z něho jen sršela, když jsem svědčila
neochotným odpovídáním na jeho otázky.

Dalo velkou práci přesvědčit starce, že Heathcliff nebyl
prvním útočníkem, zvláště když jsem nechala každou 
odpověď ze sebe tahat.
 

Brzy ho však přesvědčil pan Earnshaw sám, že ještě žije;
Josef ho pospíšil léčit dávkou alkoholu, jehož působením
hospodář nabyl zase vědomí a schopnosti pohybu. Heathcliff
poznal, že jeho protivník nemá tušení, jak se s ním
jednalo, když byl v mdlobách. Vynadal mu tedy do bláznivých
opilců, prohlásil, že mu zatím promine jeho hanebné
chování, a poradil mu, aby si šel lehnout. Po této
blahosklonné radě se vzdálil, k mé velké radosti, a Hindley se
uložil na dlaždicích před krbem. Já odešla do svého pokoje
celá udivená, že jsem tak lehko vyvázla.

Dnes po ránu jsem sešla dolů, bylo asi půl hodiny
před polednem. Pan Earnshaw seděl u ohně zsinalý, jako
by už měl smrt na jazyku, a ten jeho zloduch, zrovna tak
příšerně ztrhaný, stál proti němu a opíral se o krb. Neměli
se k jídlu. Já čekala, až na stole všechno vystydlo, ale pak
jsem se dala do oběda sama. Nic mi nebralo zdravou chuť
a neubránila jsem se pocitu uspokojení a povýšenosti,
když jsem občas po očku pohlédla na své zamlklé společníky a
uvědomila si, že já mám svědomí čisté. Po jídle
jsem si dovolila neobvyklou smělost, usadila jsem se u ohniště!
Obešla jsem Earnshawovo křeslo a přiklekla jsem
v koutě vedle něho.

Heathcliff na mne ani nepohlédl. Já se na něho dívala
zdola a nenuceně si prohlížela jeho rysy, jako by byl
z kamene. Čelo, které jsem kdysi považovala za tak
mužné a teď se mi jeví tak ďábelské, měl jakoby zastíněno
hustým mrakem. Baziliščí oči měl skoro vyhaslé od
nevyspání, možná i od pláče, protože řasy mu ještě vlhly.
Rty bez obvyklého divošského úšklebku nesly pečeť
nevýslovného žalu. Být to někdo jiný, zakryla bych si
zrak před pohledem na takový smutek. Ale že to byl on,
měla jsem jen radost! Je to sice nehezké, vysmívat se
padlému nepříteli, ale tentokrát jsem neodolala, abych ho
ještě nepopíchla - jeho slabá chvíle mi dávala jedinečnou příležitost, kdy jsem mu mohla s
rozkoší odplatit zlým za zlé."

"Hanba, hanba, mladá paní," kárala jsem jí. "Jako
byste v životě nečetla bibli! Když pánbůh navštěvuje
soužením vaše nepřátele, to by vám mohlo stačit.
Jen zloba a zpupnost by chtěla k božím trestům
přidávat lidské!"

"V zásadě bych s vámi souhlasila, Elleno," přisvědčila,
"ale jaký trest na Heathcliffa by mě mohl uspokojit,
kdybych já přitom zůstala stranou? Kéž by radši trpěl méně,
jen kdybych já mu to způsobila a on to věděl!
Má u mne velký dluh. Jen pod jednou podmínkou bych mu
snad odpustila - kdyby mi splatil oko za oko, zub za zub.
Za každou způsobenou bolest ať trpí stejnou bolestí, ať
klesne tak hluboko jako já! On první ubližoval, ať
první prosí o slitování, a pak - pak snad, Elleno, budu
maličko milosrdná. Ale vidím, že pomsta na něm je nemožná, a
proto nemohu ani odpustit.

No a Hindley měl žízeň, já mu podala sklenici vody a ptala se ho, jak mu je.

"Mizerně, radši bych pošel," odpověděl. "Nemluvím ani o ruce, ale
každý kousek těla mě bolí; jako bych se rval s houfem ďasů."

"A není divu," podotkla jsem. "Dokud žila Kateřina, prohlašovala,
že vás ochrání před ublížením na těle. To mělo znamenat, 
že určitá osoba se neopovážila na vás sáhnout, aby Kateřinu 
nepohněvala. Ještě že mrtví nevstávají z hrobu, jinak mohl
její duch včera něco pěkného vidět! Nemáte pohmožděniny 
a rány na prsou a na rukou?"

"Ani nevím," odpověděl. "Proč? Snad se neopovážil
mě uhodit, když jsem padl?"

"Uhodit? Šlapal po vás, kopal a mlátil vámi o zem,"
šeptala jsem. "A tekly mu sliny z úst, jak se do vás chtěl zakousnout.
Vždyť je to jen zpola člověk. Snad ani zpola ne, jinak učiněný ďábel!"

Pan Earnshaw sledoval můj pohled a zadíval se do tváře
našemu společnému nepříteli, který byl tak pohroužen
do svého smutku, že si ničeho kolem sebe nevšímal. 
Čím déle tak strnule stál, tím černější výraz se mu 
jevil na obličeji.

"Kéž mi dá pánbůh sílu, abych ho ještě v poslední 
chvíli života zaškrtil, a s radostí půjdu do pekla!" 
naříkal Hindley a křečovitě se snažil povstat. Sklesl 
však zoufale nazpět s vědomím, že na takový útok mu
nestačí síly.

"Už je dost na tom, že připravil o život jednoho z vašeho
rodu," řekla jsem nahlas. "V Drozdově ví každý,
že nebýt pana Heathcliffa, vaše sestra mohla 
dnes žít. Ale koneckonců máte to lepší, když 
vás nenávidí, než aby vás miloval. Když si
vzpomenu, jak byla šťastná Kateřina, než on
se objevil, proklínala bych ten Osudný den."

Heathcliff si pravděpodobně uvědomoval jen pravdu
toho, co bylo řečeno, méně již zášti mluvčího. Snad to k němu
aspoň trochu proniklo, protože jsem viděla, jak mu
začaly kapat slzy do popela a dech se mu těžce dral
z prsou. Podívala jsem se mu rovnou do očí a výsměšně
se zachechtala. V těch jeho začazených pekelných škvírách to
na okamžik šlehlo plamenem, ale ďábelský duch,
který odtud obvykle vyhlížel, byl tak zamlžený a zarosený, že
jsem se odvážila zavzdorovat mu novým úšklebkem.

"Vstaň a jdi mi z očí!" promluvil ten bolestín.

Aspoň se mi zdálo, že něco takového řekl,
ačkoliv ho bylo sotva slyšet.

"No promiň!" odsekla jsem, "ale já jsem taky měla ráda
Kateřinu a její bratr potřebuje ošetření, které mu ochotně
poskytnu. Teď, když je mrtvá, vidím ji v Hindleyovi .
on má úplně její oči, to bys mohl vidět sám, kdybys mu
na nich nenadělal modřiny, jak jsi mu je chtěl vydloubat.
A také má její -"

"Pryč, ženská pitomá, než tě rozdupu!" zařval a pokročil
ke mně, takže jsem honem couvla.

"Ale což o to," dráždila jsem ho dál, připravena
k útěku, "kdyby ti Kateřina věřila a vyměnila svoje
příjmení za to směšné, odporné a nechutné pojmenování
paní Heathcliffová, tak bys jí za chvíli podobně zmaloval.
Jenže ona by tak schlíple nesnášela tvé sprosté jednání -
ta by ti náležitě vysvětlila, co si o tobě myslí!"

Dělilo mě od něho opěradlo lavice a tělo pana Hindleyho.
Nesnažil se tedy po mě drapnout, ale chytil ze stolu
jídelní nůž a hodil jím po mně. Škrábl mě pod uchem a zabodl se do stěny.
Vytrhla jsem nůž, skočila ke dveřím a křikla jsem ještě větu, 
která ho doufám ranila hlouběji než jeho nůž mne. Ještě jsem
zahlédla, jak se vyřítil za mnou, ale Hindley mu podrazil nohy a oba se
v křížku svalili před krbem. Na útěku přes kuchyň jsem
zavolala na Josefa, aby běžel pánovi na pomoc, porazila
jsem ve dveřích Haretona, který zkoušel oběsit na lenochu
židle všechna čerstvě narozená štěňata, a šťastna jako duše
vysvobozená z očistce jsem pádila, skákala a letěla srázem
dolů.

Cesta byla příliš křivolaká a já si to namířila rovnou
přes slatiny, padala jsem přes hráze a brodila se
močálem, zkrátka jsem se hnala k spásnému majáku,
k světlům na Drozdově. A věřte, že se radši dám odsoudit
na věčnost do horoucích pekel, než abych prožila jedinou
další noc pod krovem Větrné hůrky."

Isabela skončila a dopila čaj. Pak vstala a požádala mě,
abych jí nasadila klobouk a ovinula kolem krku teplou
šálu, kterou jsem sehnala. Nechtěla ani slyšet, aby si ještě
hodinku odpočinula, ale vystoupila na židli, políbila
Edgarovu a Kateřininu podobiznu, stejným způsobem
se rozžehnala se mnou a seběhla ke kočáru, doprovázena
Fifinkou, která divoce hafala radostí, že má zase svou paní.

Kočár se rozjel a my viděli Isabelu naposled, už se do
našeho kraje nevrátila! Ale s panem Lintonem si později
pravidelně dopisovala, když se poplach utišil. Našla si
tuším nový útulek na jihu, kdesi u Londýna. Tam se jí
několik měsíců po útěku narodil syn a dostal při křtu jméno
Linton. Hned od počátku, jak psala, byl nevrlý a stonavý.

Pan Heathcliff mě jednou potkal ve vsi a vyzvídal,
kde Isabela žije. Neřekla jsem mu to. On nato, že je mu to
celkem jedno, ale jen ať prý si dá pozor a nevrátí se
k bratrovi - u toho že by ji nenechal, i kdyby si jí měl
vzít zas k sobě. Ačkoliv jsem mu nic neprozradila, dověděl
se od někoho jiného z čeledi, kde je a že má dítě. Přesto jí
neobtěžoval a za tu shovívavost asi vděčila tomu, že jí
nesnášel. Když mě viděl, leckdy se poptával po dítěti. Já mu
prvně řekla chlapcovo jméno, a on se jen kysele usmál
a řekl: „To asi chtějí, abych ho taky nenáviděl!“

"Asi by chtěli, abyste na něj vůbec zapomněl."

"Nic nezapomenu," řekl. "Až budu chtít, dojdu si pro
něj. Na to se spolehněte!"

Ale než se tak stalo, matka umřela - asi třináct let
po úmrtí Kateřiny, když Lintonovi Heathcliffovi
bylo málo přes dvanáct.

Druhý den po Isabelině neočekávané návštěvě jsem
neměla možnost s pánem mluvit. Vyhýbal se hovoru
a nic ho nezajímalo. Když mi konečně dopřál sluchu,
velmi ho potěšilo, že sestra odešla od muže, kterého nenáviděl
tak silně, že bylo napodiv, kde se to v jeho mírné povaze
bralo. Měl k Heathcliffovi odpor skutečně hluboký
a nesmiřitelný, radši ani nechodil nikam, kde by ho
mohl potkat nebo slyšet o něm mluvit. Tohle, navíc
k jeho smutku, ho proměnilo v dokonalého poustevníka.

Vzdal se soudcovského úřadu, přestal i chodit do kostela,
vesnici se vyhýbal a trávil život v naprosté odloučenosti 
uvnitř svého parku a domovních pozemků,
leda když se samotářsky toulal po ladech nebo navštěvoval hrob
své choti, ale i to zpravidla večer a časně ráno, kdy 
nepotkával jiné chodce. Byl však příliš dobrý člověk,
aby vydržel být trvale nešťastný. On se nemodlil za to,
aby ho obcházel Kateřinin duch! Čas mu přinesl pocit smíření
a zádumčivost, která byla bohatší než radost průměrných
smrtelníků. Vzpomínal na ženu s něžnou, vroucí
láskou a s nadějí na posmrtné shledání v lepším světě, kam
se podle něho zajisté odebrala.

Měl i pozemskou útěchu a radost. Jak jsem říkala,
několik dní si ani nevšímal drobounkého potomka
zesnulé choti, ale ten jeho chlad roztál brzy jako dubnový
sníh, a nežli se robátko naučilo zabroukat jediné slůvko
nebo zavrávorat jediným krůčkem, již bylo neomezeným
vládcem v jeho srdci. Dostalo jméno Kateřina, ale on
nikdy neoslovil dítě plným jménem, kdežto paní
Kateřině nikdy jméno nezkracoval, asi proto, že kratší
tvar si oblíbil Heathcliff. Pro pana Lintona byla holčička
vždy jen Katkou: tím se mu odlišovala od matky a zároveň ji
připomínala. Měl Katku rád ani ne proto, že byla
jeho dcerou, ale proto, že byla dcerou Kateřininou.
Srovnávala jsem si ho s Hindleyem Earnshawem,
a ne a ne pochopit, proč se vyvinuli za podobných okolností
tak odlišně. Jeden jako druhý byl přece zamilovanýmanžel a
milující otec - jak to, že se nedali stejnou cestou, 
ať už lepší či zlou?

Ovšem Hindley tak jsem si to vysvětlovala - i se svou lepší
hlavou se ukázal horším a slabším člověkem. Když jeho loď 
uvízla na skále, kapitán opustil své místo a posádka se pak už
nesnažila nic zachraňovat, propadla nekázni a zmatku,
a ubohá loď měla odzvoněno.

Naopak Linton osvědčil nezlomnou pevnost věrné a čestné
duše. Oddal se do vůle boží a bůh ho potěšil. Jeden zoufal, 
druhý doufal. Sami si zvolili svůj úděl a museli v něm pak setrvat,
takový byl nad nimi spravedlivý soud! Ale vy už se nějak
ošíváte při mém kázání, pane Lockwoode. Já vím,
vy z toho umíte vyvodit lepší poučení než já - nebo si to
aspoň o sobě myslíte, takže to vyjde nastejno.

No a s panem Earnshawem to skončilo, jak se dalo čekat. 
Umřel zanedlouho po sestře, ani ne za půl roku. My na 
Drozdově jsme neměli valné tušení, že to s ním jde tak rychle
z kopce. První a jediná zpráva o tom se mi donesla, když
už mě zvali na pohřeb. Pan Kenneth to přišel ohlásit
našemu pánovi.

"No tak, Nelly," povídá mi - vjel na koni do dvora
a bylo příliš časně ráno, takže ve mně hned hrklo strachem
z nějaké zlé zprávy - "budeme oba nosit smutek. Kdo
myslíte, že se nám zas odporoučel?"

"Kdo?" ptám se celá polekaná.

"Hádejte!" řekl. Slezl s koně a uvázal otěž na hák
u dveří. "A začněte žmoulat cípek zástěry, budete ho
potřebovat na slzičky!"

"Snad ne pan Heathcliff?" zvolala jsem.

"Jděte! Pro toho byste plakala?" divil se doktor.
"Kdepak, Heathcliff je tuhý pořízek, jen kypí zdravím.
teď jdu od něho. Začíná tloustnout, co ztratil lepší polovičku."

"Tak kdo je to, pane Kennethe," vyptávala jsem se netrpělivě.

"Inu, Hindley Earnshaw! Hindley, váš vrstevník z dětství a můj
darebný kumpán, ačkoliv poslední dobou se z něho stal 
náramný divoch i na můj vkus! No prosím, já to věděl, že 
budeme cedit vodu. Ale utěšte se, umřel, jak
si jen mohl přát, zlitý pod obraz! Chudák, bude mi chybět.
Člověk musí želet starého kamaráda, i když s ním
šili všichni čerti - provedl mi všelijakou lumpárnu! Bylo
mu sotva sedmadvacet - váš věk, Nelly! Kdo by to řekl,
že jste se narodili ve stejném roce!“

Přiznám se, že mi to dalo větší ránu než smrt paní
Lintonové - dávné vzpomínky mi vyvstaly v paměti.
Sedla jsem na schůdky u verandy a plakala jako pro
vlastního bratra. Pana Kennetha jsem poprosila, aby se
dal uvést k pánovi jinou služebnou. Nemohla jsem se
ubránit otázce: Sešel přirozenou smrtí? Tahle myšlenka
se mi ustavičně vtírala a nedala se odbýt,
až jsem si umínila požádat o dovolení, abych mohla jít
na Větrnou hůrku a pomáhat při poslední službě mrtvému.
Pan Linton se velmi vzpěčoval dát mi svolení, ale já mu
horlivě domlouvala, aby si představil, jak je tam zesnulý
opuštěn, a že můj bývalý pán a kamarád z dětství má
přední nárok na moje služby. Taky jsem mu připomněla, že
osiřelý Hareton je synovec jeho ženy a nemá žádného
bližšího příbuzného. Proto by mu pan Linton měl být
poručníkem a je vůbec povinen vyšetřit, kolik z majetku
ještě zbylo a co má na Hůrce nadále pohledávat švagr
Heathcliff.

Pan Linton byl tenkrát úplně neschopen něco
takového zařizovat, ale poručil mi, abych si promluvila
s jeho právním zástupcem, a nakonec mě přece jen pustil
na Hůrku. Měli s Earnshawem stejného advokáta, tak
u toho jsem se zastavila v Gimmertonu a požádala ho,
aby šel se mnou. On zavrtěl hlavou a radil, nechat Heathcliffa
na pokoji. Po pravdě řečeno, je prý na tom Hareton hůř než
žebrák.

"Otec se zadlužil," vykládal mi, "na statku je hypotéka, a přímému
dědici nezbývá nic a musí být hezky pokorný, aby s ním věřitel
měl trošku slitování."

Šla jsem na Větrnou hůrku a vysvětlila mu, že chci dohlédnout,
aby se všechno řádně připravilo k pohřbu.

Josef, který vypadal dost zarmouceně, mě rád přivítal.
Pan Heathcliff řekl, že nechápe, proč bych tu měla být, ale když
už jsem přišla, ať teda zůstanu a chystám pohřeb.

"Správně by měli toho blázna zahrabat na křižovatce,"
povídal, "a to bez velkých cavyků. Včera odpoledne
jsem od něho jen na moment poodešel, a už přede mnou
zatarasil oboje dveře ve světnici a přes noc se svévolně upil
k smrti. Ráno jsme vyrazili dveře, protože jsme ho tu
slyšeli chroptět jako zvíře; a našli jsme ho bez vlády
tady na lavici. Kdyby z něho tahali kůži na řemeny,
neprobudil by se! Poslal jsem pro Kennetha, 
ale než přišel, to hovado zatím zdechlo. Byl už mrtvý, 
studený a ztuhlý. Uznáte, že se víc nedalo dělat."

Starý sluha to sice celkem potvrdil, ale zaskuhral
k tomu: „Že on nešel radši pro doktora sám! Já bych
pána uměl líp vzkřísit. Ten ještě nebyl mrtvý, moc mu k
tomu chybělo!"

Trvala jsem na tom, že musí mít důstojný pohřeb. Pan
Heathcliff řekl, abych i to zařídila podle svého a jen abych
pamatovala, že výlohy jdou z jeho kapsy. Zachovával
tvrdý, lhostejný vzhled, který nesvědčil ani o radosti, ani
o smutku. Dalo-li se z toho na něco usuzovat, vypadalo to
jako otrlá spokojenost z úspěšně vykonaného obtížného
díla. Skutečně jsem jednou zahlédla v jeho tváři cosi jako
vítězný pohled; to bylo, když vynášeli rakev z domu.
Přitom se pokrytecky tvářil jako zarmoucený pozůstalý,
ale než se připojil s Haretonem k smutečnímu průvodu,
vyzdvihl si nešťastné dítě na stůl a zašeptal se zvláštní
Jízlivostí:

„Teď jsi můj, chlapečku! Uvidíme, jestli i tenhle stromek
poroste křivě, když ho bude ohýbat stejný vítr!"

Nic netušícího chlapce bavila taková řeč a začal hravě
tahat Heathcliffa za vousy a popleskávat ho po tváři.

Ale já uhodla smysl a řekla jsem ostře: „Dovolte, chlapec
půjde se mnou do Drozdova. Vy na něj nemáte vůbec
žádný nárok."

"To říká Linton?" ptal se.

"Tak jest - poručil mi, abych ho přivedla."

"O to se hádat nebudeme," řekl ten mizera. "Ale
zrovna by mě těšilo vzít do ruky výchovu nějakého mláděte.
Vyřiďte proto pánovi, že kdyby mi chtěl brát tohohle
kluka, musí mi vrátit mého syna. Neříkám, že pustím
Haretona jen tak lehko, ale toho druhého dostanu, 
kdybyste se stavěli na hlavu! Jen mu to hezky vyřiďte!“

Taková výhrůžka nám stačila svázat ruce. Když jsem
se vrátila, zopakovala jsem Edgaru Lintonovi hlavní
body naší rozmluvy. On už měl předem o Haretona malý
zájem a teď teprve se nepokoušel zakročit. A i kdyby se
chtěl o něho brát, beztak by to k ničemu nevedlo.
Tím se stal dřívější host pánem na Větrné hůrce. Uvázal
se v držení a dokázal advokátovi - a ten to zas dokázal
panu Lintonovi , že Earnshaw zadlužil svůj statek hypotékou do
poslední pídě půdy, aby získal peníze pro svou
hráčskou vášeň, a že on, Heathcliff, je věřitelem. Hareton,
který měl být prvním statkářem v kraji, upadl takto do
naprosté závislosti na úhlavním nepříteli svého otce a žije
dnes ve vlastním domě jako neplacený pacholek. Nemůže
si zjednat právo, protože nemá jediného zastánce a netuší
ani, jaká se mu stala křivda.

Přeložila Nikola Bílá