Na Větrné hůrce kap. 20.

Pokračování kapitoly 20.

Chudinka Linton se na ně ustrašeně díval.

"No teda," pronesl Josef, "ten drozdovský vás napálil, hospodáři, a posílá vám místo kluka holčičku."

Heathcliff, který upřeným pohledem uvedl syna do zimničného rozechvění, se opovržlivě rozchechtal. "Panečku, to je krasavec! To je milý droboučký tvoreček!" zvolal. "Co mu to dávali jíst, Nelly? Plže a kysela? No to aby mě čert vzal, vypadá to hůř, než jsem čekal. a dost ví, že jsem si moc nesliboval. "

Vyzvala jsem rozechvělého a polekaného chlapce, aby sesedl a šel dovnitř. On ani úplně nerozuměl, co otec říká a jestli vůbec mluví o něm - ba ještě si nechtěl ani připustit myšlenku, že ten hrubý a uštěpačný člověk je skutečně jeho otec. Držel se mne jako klíště a třásl se na celém těle, a když se Heathcliff usadil a vyzval ho "pojď ke mně!“, zabořil mi do rukávu obličej a rozplakal se.

"Ale, ale," řekl Heathcliff, vztáhl ruku a nešetrným smýknutím si ho přitáhl mezi kolena. Pak ho vzal za bradu a nadzdvihl mu hlavu. "Tak jen žádné hlouposti! Nikdo ti nic nedělá, Lintone - jmenuješ se Linton, ano? Celá maminka! Co vlastně máš po mně, ty nedomrlé kuře?“

Shodil chlapci čepici, shrnul mu dozadu hustě plavé kučery, ohmatal mu slabounké paže a prstíky a Linton přitom přestal plakat a upřel na něho velké modré oči. Ztrápený si teď prohlížel svého tyrana.

"Ty mě neznáš?" zeptal se Heathcliff, když se přesvědčil, že hoch má ruce i nohy vychrtlé a chabé.

"Ne," řekl Linton s vytřeštěným pohledem.

"Ale slyšels už o mně, ano?"

"Ne," opakoval hoch.

"Že ne? To je ale ostuda, že ti máma nevštípila synovskou úctu ke mně! Tak abys věděl, jsi můj syn, a basta! Tvá máma byla potvora, že ti zatajila, jakého máš tátu. Moc se mi tu neošívej, a cože se červenáš a... No aspoň je znát, že máš trochu krve v těle. Buď hodný kluk, a uvidíš, že spolu vyjdeme. Nelly, jestli jste unavená, sedněte si u nás, a jestli ne, můžete jít domů. Jak vás znám, ráda byste tomu nekňubovi na Drozdově vyžvanila všechno, co tu vidíte a slyšíte. Ale zbytečně byste na nás zevlovala, stejně se nedočkáte, jak si to všechno zařídíme."

"A co má být, pane Heathcliffe?" povídám. "Doufejme, že budete na chlapce hodný, jinak vám dlouho nevydrží. Pamatujte, že je to na širém světě jediný z vašeho rodu, jiného si už sotva pořídíte."

"Budu na něho až moc hodný, jen se nebojte," zachechtal se Heathcliff. "Ale nikomu jinému nestrpím, aby si ho předcházel. Žárlím na jeho přízeň, a musím jí mít celou pro sebe. A abych s tou laskavostí začal, Josefe, leť a přines mu něco k snídani! Haretone, ty tele jedno pitomé, hybaj do práce! Tak tak, Nelly," dodal, když Josef s Haretonem odešli, "můj syn je příští dědic toho vašeho Drozdova, a proto mi nesmí umřít. nebo aspoň ne, dokud nemám zaručeno, že po něm dědím Drozdov já! A vůbec, on je můj, a já už čekám na to potěšení, až můj potomek bude panovat na jejich statku. můj syn bude najímat jejich děti, aby za mzdu pracovaly na půdě vlastních předků. To jediné pomyšlení mi pomáhá snášet toho spratka, sám o sobě se mi protiví, nenávidím ho pro vzpomínky, které ve mně budí. Ale to pomyšlení rozhoduje! Nemá se u mne čeho bát, budu ho chovat jako v bavlnce, sám váš pán se nedokáže líp starat o svoje dítě. Dal jsem mu krásně zařídit pokoj v patře. Obstaral jsem učitele - třikrát týdně sem bude dojíždět dvacet mil, aby ho učil, co hoch sám bude chtít. Haretonovi jsem poručil, aby ho ve všem poslouchal. Zkrátka jsem zařídil všecko, aby tu v něm každý viděl mladého pána a svého nadřízeného. Smutná věc je, že kluk dohromady nestojí za ty všechny okolky. Jestli jsem si přál, aby se mi něco na světě vydařilo, měl to být můj syn. Chtěl jsem být na něho zaslouženě pyšný - a tohle ukňourané vyžle s tvarohovou pletí mě zle zklamalo."

Při téhle řeči se vrátil Josef s miskou mléka a ovesné kaše a postavil jí před Lintona. Ten se v tom nevábném pokrmu chvíli nimral, pak se znechuceně odvrátil a prohlásil, že se to nedá jíst. Věděla jsem, že starý sluha pánovi mnoho nezadá v opovržení k tomu chlapci, až na to, že si své city musí nechávat pro sebe. Heathcliff zřejmě rozhodl, že se podřízení budou chovat k jeho synovi se vší úctou.

"Nedá jíst?" opakoval Josef. Udiveně se podíval na Lintona a ztlumil hlas k úplnému šepotu, aby pán neslyšel. "Dyť jsem mladého pana Haretona živil od malička jen takovou kaší, a jak mu chutnala! Tak co by nechutnala vám?"

"Já to jíst nebudu," odsekl Linton. "Odneste to!"

Nakvašený Josef popadl misku a běžel nám jí ukázat. "Je na té bryndě něco špatného?" řekl a strčil kaši Heathcliffovi až pod nos.

"Co by bylo?" divil se Heathcliff.

"No tak," řekl Josef, "a náš princ povídá, že to nejí. Však se to dalo čekat. Jeho máma byla zrovna taková, ta nechtěla ani kousnout do našeho chleba, že prý jsme zaseli žito špinavýma rukama!“

"Nemluvte mi o jeho matce!" rozhněval se pán. "Když to nejí, dejte mu něco jiného, a konec řečí! Co se mu dává k snídani, Nelly?"

Navrhla jsem svařené mléko nebo čaj, a hospodyně dostala příkaz, aby to donesla. "No vida," uvažovala jsem, "otcovo sobectví ještě půjde chlapci k duhu. Heathcliff poznal, že je hošík slaboučký a že se s ním musí opatrně. Pan Edgar rád uslyší, jaký rozmar zase Heathcliffa posedl." Teď jsem už neměla další záminku, proč se tu zdržovat, a vyplížila jsem se ze dveří, právě když Linton bázlivě odrážel neomalené pokusy ovčáckého psa o spřátelení.

Když jsem přivírala dveře, zaslechla jsem zoufalý křik a opakované volání: "Nenechávejte mě tu! Já tady nebudu, já tady nebudu!“

Pak se závora zdvihla a zase zaklapla - asi ho zadrželi, aby neběžel za mnou. Nasedla jsem na Minku a pobídla ji do klusu. Tak skončilo mé krátké opatrovnictví.