RYTÍŘ z TAVERNY

Román se odehrává v době občanské války mezi příznivci krále Karla II. a stoupenci Olivera Cromwella v r. 1651. Na straně krále bojuje rytíř Crispin Galliard, jemuž znepřátelení sousedé vyvraždili rodinu a zmocnili se jeho panství. Rytíř od té doby utápí svůj žal v alkoholu v nespočetných tavernách. Celou dobu však myslí na pomstu a na návrat do svého domova. Nakonec se mu podaří se jako host dostat na svůj bývalý zámek. Natolik se totiž po mnoha letech vyhnanství změnil, že jej ti, kdo mu zabili rodinu, nepoznávají. A tak osnuje svoji pomstu, kterou mu však začne komplikovat krásná dcera jednoho z vrahů. V dobrodružně laděném příběhu nechybí dramatické útěky z vězení, souboje ani lstivé úklady.  

Nový překlad. Ke knize je možné si vybrat DÁREK viz článek DÁRKY v patě stránky    

Komentáře k Rytíř z taverny | Databáze knih (databazeknih.cz)

UKÁZKA

I. CRISPIN GALLIARD

Ten, jemuž říkali rytíř z taverny, se smál zlým smíchem, který jako by padal ze rtů satana v jeho sardonické chvíli. Seděl v kruhu žlutavého světla, vrhaného dvěma lojovými svícemi, jejichž konce byly zastrčeny do dvou prázdných lahví na stole, a díval se pohrdavě na černě oděného mladého muže, který stál v rohu světnice a v bledém obličeji se mu chvěly rty. Potom se náhle zasmál a začal si pozpěvovat hrubým hlasem, který prozrazoval pijana. Naklonil se ve své židli dozadu, natáhl dlouhé štíhlé nohy před sebe a cinkal ostruhami do melodie své veselé písničky.
Mladý muž v puritánském oděvu učinil krok a vykřikl:
„Přestaňte! Nebo když už musíte kokrhat, tak si zvolte jinou, méně neslušnou písničku."
„Cože?" Zpěvák odhodil prudkým pohybem hlavy zcuchané vlasy z drsného, vyhublého obličeje a zadíval se na něj. Pak přivřel oči tak, že z nich zbyly dvě úzké štěrbiny, lstivé a kočičím očím podobné – a opět se zasmál.
„Přisámbohu! Stewarte, vaše drzost vás zachrání před šedinami! Co je vám po tom, jakou písničku mne napadlo zpívat. Pro pět ran, chlape, celé tři měsíce jsem potlačoval svoji náladu a hrdlo jsem si vymluvil do sucha, celé tři měsíce jsem byl živoucí sochou církevní horlivosti – a teď, když jsem setřásl se svých podpatků prach vašeho žebráckého Skotska – teď vy, nejpodařenější holobrádku, jaký kdy vyvrávoral z mateřského lůna – teď vy mne budete plísnit za to, že si zpívám, abych se zdržel smutku z pohledu na jeho prázdnotu?"
Na tváři mladého poručíka se objevilo nepopsatelné pohrdání, odvrátil se a odpověděl:
„Když jsem se dal najmout k middletonské jízdě a když jsem přijal službu pod vaším vedením, považoval jsem vás alespoň za gentlemana."
Znovu se hlasitě zasmál. „Gentleman!" vysmíval se: „To je dobré, na mou duši! A co víte o gentlemanech vy, pane Skote? Vy si myslíte, že gentleman je Jack Presbyter, váš farář, anebo snad hulákající člen vašeho církevního sboru, ten, který se nadnáší domýšlivě jako straka v kaluži? Pro rány boží! Chlapče, když jsem byl tak starý jako vy a když ještě žil George Villiers…"
„Ach, přestaňte už!" vybuchl poručík Kenneth prudce. „Dovolte, abych vás, pane Crispine, ponechal vaší láhvi, vašemu krákorání a vašim vzpomínkám."
„I jen si jděte svou cestou, pane, vy byste byl smutnou společností i pro nebožtíka – nejsmutnější společností, do níž mne moje zlá hvězda kdy přivedla. Tam nechal tesař díru a kdybyste snad měl tolik štěstí a zlámal si cestou po schodech svůj svatý vaz, bylo by to velké štěstí pro nás oba."
Po těchto slovech se opřel sir Crispin Galliard opět o lenoch svého křesla a pokračoval ve své přerušené odrhovačce.
V tom okamžiku dopadlo na dveře hlasité zabušení a rozlehlo se hrozivě světnicí. Současně se zvenčí ozval udýchaný výkřik:
„Otevři, Crisi! Pro lásku boží, otevři!"
Balada sira Crispina náhle ustala a mladý muž, který už odcházel, se zastavil uprostřed světnice, obrátil se k rytíři a v jeho očích byla otázka, co má dělat.
„Dobře, můj důstojný pane," zarecitoval posměšně Galliard, „na co ještě čekáte?"
„Pane, chci vědět, co si přejete," odvětil vzdorovitě.
„Co si přeji? Je tu někdo, kdo nemůže čekat na to, co já si přeji! Otevřete, vy blázne!"
Po tomto drsném vybídnutí odsunul mladý muž petlici a otevřel dokořán dveře, které vedly na ulici. Do světnice vklopýtal muž rozložité postavy. Těžce oddychoval a do jeho drsné tváře byl širokými tahy vyryt strach. Hned za sebou zavřel dveře a obrátil se ke Galliardovi, který překvapeně vstal.
„Ukryj mne někde, Crisi!" zasupěl a jeho výslovnost prozrazovala irský původ. „Můj bože, ukryj mne, nebo bude ze mě mrtvola ještě dnes před půlnocí!"
„Proboha, Hogane, co se děje? Přepadl nás snad Cromwell?"
„Cromwell? Kdyby bůh dal a nebylo to nic horšího! Zabil jsem jednoho chlapíka."
„Proč utíkáš, když je mrtev?"
„Několik Montgomeryho pěšáků se mi pověsilo na paty. Vzbouřili celý Penrith kvůli tomu a dopadnou-li mne, na mou duši, udělají se mnou krátký proces. Král se mnou naloží tak, jako před dvěma dny u Kendale naložil s ubohým Wrycraftem. Matko milosrdenství!" vyjekl, když zaslechl dusot nohou a hluk hlasů před domem.
„Máš nějakou díru, kam bych mohl zalézt?"
„Nahoru po těchto schodech a do mého pokoje!" řekl Crispin úsečně. „Pokusím se svést je ze stopy. Běž, člověče, hni s sebou, vždyť jsou už tady!"
Hogan hbitě uposlechl a vyběhl po schodech ze světnice. Galliard se otočil k mladému muži, který tu dosud stál jako němý divák nějaké hry, a z kapsy svého ošumělého kabátu vytáhl balíček umaštěných hracích karet.
„Ke stolu!"
Puritán pochopil, co na něm jeho velitel žádá, a při pohledu na hrací karty uskočil, jako by uskakoval před ďáblem:
„Nikdy!" počal se zdráhat: „Já nechci, já nepošpiním…"
„Ke stolu, blázne!" zahřměl Crispin tak prudce, že by mu bylo jen málo mužů odolalo. „Copak je teď čas na farářské předsudky? Ke stolu! A pomozte mi hrát tu hru, nebo – u živého boha – já vás…"
Aniž dokončil svou hrozbu, naklonil se dopředu a Kenneth cítil jeho horký, vínem obtížený dech na své tváři. Přitáhl si židli ke stolu a bručel si pro sebe, jako by na omluvu své slabosti, že se podrobuje jenom proto, že je v sázce život toho Ira.
Galliard si sedl na svou židli proti němu s výsměšným úsměvem, pod nímž se Kenneth zachvěl. Rytíř vzal hru do ruky, několik karet hodil svému druhovi a ty, které si ponechal, rozprostřel vějířovitě v ruce tak, jako by skutečně hrál. Kenneth ho napodobil, aniž cokoli řekl.
Lomoz přicházejících zněl blíže a hlasitěji, před oknem se zahoupaly lucerny a dva muži uvnitř, kteří předstírali hru, seděli a čekali.
„Dejte pozor, důstojný pane Stewarte," zavrčel Crispin, pak ale spatřil tvář, která přitisknuta k oknu je pozorovala, a zvolal hlasitě, kroutě významně očima: „Já teď nesu špádského krále!"
Kdosi zabušil na dveře a současně se zvenčí ozval rozkaz:
„Ve jménu krále, otevřete!"
Sir Crispin potichu zaklel, pak vstal, spočinul posledním varovným pohledem na Kennethovi a šel otevřít. A právě tak jako před chvílí pozdravil Hogana, pozdravil nyní i dav, který se valil přes práh a v němž byli hlavně vojáci.
„Pánové, nač tolik rámusu! Přepadl nás snad sultán Sulejman?"
V jedné ruce svíral svoje karty a druhou ruku položil na hranu otevřených dveří. Z hloučku vystoupil mladý praporčík:
„Jeden z důstojníků lorda Middletona zabil před půlhodinou muže. Je to Ir, kapitán a jmenuje se Hogan.
„Hogan – Hogan?" opakoval Crispin jako člověk, který pomalu hledá ve své paměti: „Ach, ano – Ir s šedivou hlavou a prudkou povahou. A vy říkáte, že je mrtvý?"
„Ne, to je on, ten, který vraždil."
„To věřím, to lépe chápu. A přísahal bych, že se mu to nestalo poprvé."
„Avšak to bylo naposled, sire Crispine."
„Nejspíš. Král je od té doby, kdy jsme přešli hranice, velmi přísný." Pak dodal prudším tónem: „Děkuji vám, že jste mi přinesli tu novinku, a lituji pouze, že v mém chudém domě není nic, co vám mohu nabídnout, nic, čím bychom připili na zdraví Jeho Veličenstva, než budete pokračovat ve svém pátrání. Přeji vám dobrou noc, pane!" Ustoupil o krok dávaje najevo, že si přeje zavřít dveře.
„Mysleli jsme…" namítal důstojník, „že snad nám pomůžete tím, že…"
„Pomáhat vám!" zařval Crispin tak, jako by se v něm probudil nejprudší hněv. „Já vám mám pomoci chytat nějakýho chlapa? Co vás to napadlo, pane! Těšilo by mne, kdybyste si uvědomil, že jsem voják a ne biřic!"
Praporčíkovy líce zbledly pod bodnutím této zaobalené urážky a pocítil potřebu mu to vrátit.
„Sire Crispine, jsou lidé, kteří vás nazývají ještě jinak."
„To je možné – nejsem-li na doslech," vysmíval se Crispin. „Svět je plný nečistých jazyků v zbabělých hlavách. Nicméně, pánové, noční vzduch je chladný a vy jste přišli v nepravý čas, neboť, jak vidíte, zaměstnával jsem se právě hrou. Snad mi dovolíte, abych zavřel dveře."
„Jen okamžik, sire Crispine. Musíme prohledat tento dům. Domníváme se, že prchal sem."
Crispin zívl: „Ušetřím vám tu námahu. Ujišťuji vás, že by zde bez mého vědomí nemohl být. Jsem v této místnosti již dvě hodiny."
„To nestačí," odpověděl důstojník tvrdošíjně. „Musíme se přesvědčit na vlastní oči."
„Přesvědčit na vlastní oči," opakoval Crispin Galliard tónem nejhlubšího údivu. „Co vás může uspokojit lépe než moje slovo? Pro rány boží, pane vtíravý," zařval tak, že poručík uskočil o krok dozadu, jako kdyby ho udeřil, „mám tomu rozumět tak, že to jen předstíráte, abyste mne urážel? Nejdřív na mně chcete, abych se stal slídičským biřicem, pak ještě připojíte narážky na to, co si o mně povídají, a nyní nakonec pochybujete o mém slovu! Tak se jím musíte spokojit!" hřměl zlostí, která vzrůstala slovo od slova. „Okounějte ještě chvíli u toho prahu a ať jsem proklet, pane, nedám-li vám příležitost, abyste se přesvědčil tak, že vám zajde chuť! Ven!"
Před tímto uragánem hněvu praporčík ustoupil.
„Budu si stěžovat generálovi Montgomerymu," pohrozil. 
„Stěžujte si třeba ďáblu. Kdybyste ke mně přišel a jednal se mnou slušně, byl byste našel moje dveře otevřené vám na uvítanou. Takhle však je na mně, abych si šel stěžovat, a to také udělám. Uvidíme, dovolí-li král, aby starý voják, který osmnáct let slouží jeho rodině, byl urážen drzým kuřetem včerejší líhně!"
Praporčík stál zaraženě ve dveřích a hlouček za ním viditelně zaváhal. Poodešel ke staršímu poddůstojníkovi jízdy a radil se s ním. Ten se domníval, že uprchlík pravděpodobně běžel dál. A nedoufal, že by bylo možné se dostat do domu sira Galliarda bez násilí. Ale s tím by pak mohly být spojeny velké nepříjemnosti a současně by to nejspíš znamenalo ztrátu času. Připomněl také, jaké přátelské vztahy jsou mezi tímhle nerudným rytířem a lordem Middletonem.
Praporčík se tedy rozhodl odejít a hledat jinde. Opustil práh, vrhal kolem sebe jedovaté pohledy a pronášel po straně hrozby, že se to dostane až ke královu sluchu. Než však mohl domluvit, práskl za ním Galliard dveřmi.
Když potom pomalu kráčel ke stolu a usedal na své místo, objevil se na jeho tváři zvláštní úsměv.
„Důstojný pane Stewarte," šeptal, když opět rozevíral své karty do vějíře, „hra ještě není dohrána… támhle je právě teď k oknu přilepen obličej a mám jakési tušení, že budeme v příští hodině, anebo snad ještě déle tajně pozorováni. Ten hezký chlapík je bystrý pronásledovatel."
Mladý puritán se na rytíře podíval očima trpce vyčítavýma. Na své židli se ani nepohnul po celou dobu, kdy sir Crispin stál u dveří a hovořil s vojáky.
Konečně pravil: „Obelhal jste je."
„Pst! Ne tak hlasitě, milý mládenče." Jeho zašeptání neubralo ani stínu na výhrůžnosti. „Zítra, dovolíte-li, omluvím se za to, že jsem urazil vaši jemnou duši, když jsem pronášel nehorázné lži ve vaší přítomnosti. Dnes večer však musíme zachránit život člověka, a to je – jak se mi zdá – velká fuška. Nuže, důstojný pane Stewarte, jsme pozorováni, dejme se opět do hry."
Jeho oči upřené s ledovou rozkazovačností nutily mladého muže k poslušnosti. A Kenneth pod tlakem toho pohledu svolil mlčky k pokračování v této přetvářce. Leč ve své duši se vzepřel, byl totiž vychován v ovzduší cnostné a náboženské bigotnosti. Hogana považoval za hrubého rváče, zlého chlapa, jenž vše urovnával mečem. Nenáviděl ho a soudil o něm, že je poskvrnou každé armády a – zejména armády vyslané do Anglie pod patronátem Solemn League (Slavnostní Ligy) a Covenantu (Smlouvy k zajištění občanské a náboženské svobody). Hogan byl vinen, dopustil se surového činu, zabil. A Kenneth se teď považoval za člověka, který je jen o málo lepší, neboť pomáhal vraha ukrývat, místo aby ho vydal, což bylo jeho povinností.
Avšak pod pohledem Galliardových nemilosrdných očí, seděl ochrnutý a poslušný. Nicméně přísahal sám sobě, že ráno celou tuto událost předloží soudu lorda Middletona, a tak nejenže napraví své dnešní mlčení spoluviníka, nýbrž zbaví se též společnosti toho brutálního sira Crispina, kterého nad veškerou pochybnost nečeká nic jiného než šibenice.
Prozatím však trpělivě seděl a občasné vtipkování svého nadřízeného přecházel mlčením. Na ulici byl slyšet lomoz, chvílemi se tmou pohybovala lucerna a občas se k okenním tabulkám, zalitým v olověných rámečcích, přitiskla tvář, nad níž byla vidět helmice.
Tak zvolna míjela hodina, během níž Hogan seděl v místnosti nad nimi, sám se svou úzkostí a s nepříjemnými myšlenkami.