RYTÍŘ z TAVERNY

Román se odehrává v době občanské války mezi příznivci krále Karla II. a stoupenci Olivera Cromwella v r. 1651. Na straně krále bojuje rytíř Crispin Galliard, jemuž znepřátelení sousedé vyvraždili rodinu a zmocnili se jeho panství. Rytíř od té doby utápí svůj žal v alkoholu v nespočetných tavernách. Celou dobu však myslí na pomstu a na návrat do svého domova. Nakonec se mu podaří se jako host dostat na svůj bývalý zámek. Natolik se totiž po mnoha letech vyhnanství změnil, že jej ti, kdo mu zabili rodinu, nepoznávají. A tak osnuje svoji pomstu, kterou mu však začne komplikovat krásná dcera jednoho z vrahů. V dobrodružně laděném příběhu nechybí dramatické útěky z vězení, souboje ani lstivé úklady.  

Nový překlad. Ke knize je možné si vybrat DÁREK viz článek DÁRKY v patě stránky    

Komentáře k Rytíř z taverny | Databáze knih (databazeknih.cz)

UKÁZKA

I. CRISPIN GALLIARD

Ten, jemuž říkali rytíř z taverny, se smál zlým smíchem, který jako by padal ze rtů satana v jeho sardonické chvíli. Seděl v kruhu žlutavého světla, vrhaného dvěma lojovými svícemi, jejichž konce byly zastrčeny do dvou prázdných lahví na stole, a díval se pohrdavě na černě oděného mladého muže, který stál v rohu světnice a v bledém obličeji se mu chvěly rty. Potom se náhle zasmál a začal si pozpěvovat hrubým hlasem, který prozrazoval pijana. Naklonil se ve své židli dozadu, natáhl dlouhé štíhlé nohy před sebe a cinkal ostruhami do melodie své veselé písničky.
Mladý muž v puritánském oděvu učinil krok a vykřikl:
„Přestaňte! Nebo když už musíte kokrhat, tak si zvolte jinou, méně neslušnou písničku."
„Cože?" Zpěvák odhodil prudkým pohybem hlavy zcuchané vlasy z drsného, vyhublého obličeje a zadíval se na něj. Pak přivřel oči tak, že z nich zbyly dvě úzké štěrbiny, lstivé a kočičím očím podobné – a opět se zasmál.
„Přisámbohu! Stewarte, vaše drzost vás zachrání před šedinami! Co je vám po tom, jakou písničku mne napadlo zpívat. Pro pět ran, chlape, celé tři měsíce jsem potlačoval svoji náladu a hrdlo jsem si vymluvil do sucha, celé tři měsíce jsem byl živoucí sochou církevní horlivosti – a teď, když jsem setřásl se svých podpatků prach vašeho žebráckého Skotska – teď vy, nejpodařenější holobrádku, jaký kdy vyvrávoral z mateřského lůna – teď vy mne budete plísnit za to, že si zpívám, abych se zdržel smutku z pohledu na jeho prázdnotu?"
Na tváři mladého poručíka se objevilo nepopsatelné pohrdání, odvrátil se a odpověděl:
„Když jsem se dal najmout k middletonské jízdě a když jsem přijal službu pod vaším vedením, považoval jsem vás alespoň za gentlemana."
Znovu se hlasitě zasmál. „Gentleman!" vysmíval se: „To je dobré, na mou duši! A co víte o gentlemanech vy, pane Skote? Vy si myslíte, že gentleman je Jack Presbyter, váš farář, anebo snad hulákající člen vašeho církevního sboru, ten, který se nadnáší domýšlivě jako straka v kaluži? Pro rány boží! Chlapče, když jsem byl tak starý jako vy a když ještě žil George Villiers…"
„Ach, přestaňte už!" vybuchl poručík Kenneth prudce. „Dovolte, abych vás, pane Crispine, ponechal vaší láhvi, vašemu krákorání a vašim vzpomínkám."
„I jen si jděte svou cestou, pane, vy byste byl smutnou společností i pro nebožtíka – nejsmutnější společností, do níž mne moje zlá hvězda kdy přivedla. Tam nechal tesař díru a kdybyste snad měl tolik štěstí a zlámal si cestou po schodech svůj svatý vaz, bylo by to velké štěstí pro nás oba."
Po těchto slovech se opřel sir Crispin Galliard opět o lenoch svého křesla a pokračoval ve své přerušené odrhovačce.
V tom okamžiku dopadlo na dveře hlasité zabušení a rozlehlo se hrozivě světnicí. Současně se zvenčí ozval udýchaný výkřik:
„Otevři, Crisi! Pro lásku boží, otevři!"
Balada sira Crispina náhle ustala a mladý muž, který už odcházel, se zastavil uprostřed světnice, obrátil se k rytíři a v jeho očích byla otázka, co má dělat.
„Dobře, můj důstojný pane," zarecitoval posměšně Galliard, „na co ještě čekáte?"
„Pane, chci vědět, co si přejete," odvětil vzdorovitě.
„Co si přeji? Je tu někdo, kdo nemůže čekat na to, co já si přeji! Otevřete, vy blázne!"
Po tomto drsném vybídnutí odsunul mladý muž petlici a otevřel dokořán dveře, které vedly na ulici. Do světnice vklopýtal muž rozložité postavy. Těžce oddychoval a do jeho drsné tváře byl širokými tahy vyryt strach. Hned za sebou zavřel dveře a obrátil se ke Galliardovi, který překvapeně vstal.
„Ukryj mne někde, Crisi!" zasupěl a jeho výslovnost prozrazovala irský původ. „Můj bože, ukryj mne, nebo bude ze mě mrtvola ještě dnes před půlnocí!"
„Proboha, Hogane, co se děje? Přepadl nás snad Cromwell?"
„Cromwell? Kdyby bůh dal a nebylo to nic horšího! Zabil jsem jednoho chlapíka."
„Proč utíkáš, když je mrtev?"
„Několik Montgomeryho pěšáků se mi pověsilo na paty. Vzbouřili celý Penrith kvůli tomu a dopadnou-li mne, na mou duši, udělají se mnou krátký proces. Král se mnou naloží tak, jako před dvěma dny u Kendale naložil s ubohým Wrycraftem. Matko milosrdenství!" vyjekl, když zaslechl dusot nohou a hluk hlasů před domem.
„Máš nějakou díru, kam bych mohl zalézt?"
„Nahoru po těchto schodech a do mého pokoje!" řekl Crispin úsečně. „Pokusím se svést je ze stopy. Běž, člověče, hni s sebou, vždyť jsou už tady!"
Hogan hbitě uposlechl a vyběhl po schodech ze světnice. Galliard se otočil k mladému muži, který tu dosud stál jako němý divák nějaké hry, a z kapsy svého ošumělého kabátu vytáhl balíček umaštěných hracích karet.
„Ke stolu!"
Puritán pochopil, co na něm jeho velitel žádá, a při pohledu na hrací karty uskočil, jako by uskakoval před ďáblem:
„Nikdy!" počal se zdráhat: „Já nechci, já nepošpiním…"
„Ke stolu, blázne!" zahřměl Crispin tak prudce, že by mu bylo jen málo mužů odolalo. „Copak je teď čas na farářské předsudky? Ke stolu! A pomozte mi hrát tu hru, nebo – u živého boha – já vás…"
Aniž dokončil svou hrozbu, naklonil se dopředu a Kenneth cítil jeho horký, vínem obtížený dech na své tváři. Přitáhl si židli ke stolu a bručel si pro sebe, jako by na omluvu své slabosti, že se podrobuje jenom proto, že je v sázce život toho Ira.
Galliard si sedl na svou židli proti němu s výsměšným úsměvem, pod nímž se Kenneth zachvěl. Rytíř vzal hru do ruky, několik karet hodil svému druhovi a ty, které si ponechal, rozprostřel vějířovitě v ruce tak, jako by skutečně hrál. Kenneth ho napodobil, aniž cokoli řekl.
Lomoz přicházejících zněl blíže a hlasitěji, před oknem se zahoupaly lucerny a dva muži uvnitř, kteří předstírali hru, seděli a čekali.
„Dejte pozor, důstojný pane Stewarte," zavrčel Crispin, pak ale spatřil tvář, která přitisknuta k oknu je pozorovala, a zvolal hlasitě, kroutě významně očima: „Já teď nesu špádského krále!"
Kdosi zabušil na dveře a současně se zvenčí ozval rozkaz:
„Ve jménu krále, otevřete!"
Sir Crispin potichu zaklel, pak vstal, spočinul posledním varovným pohledem na Kennethovi a šel otevřít. A právě tak jako před chvílí pozdravil Hogana, pozdravil nyní i dav, který se valil přes práh a v němž byli hlavně vojáci.
„Pánové, nač tolik rámusu! Přepadl nás snad sultán Sulejman?"
V jedné ruce svíral svoje karty a druhou ruku položil na hranu otevřených dveří. Z hloučku vystoupil mladý praporčík:
„Jeden z důstojníků lorda Middletona zabil před půlhodinou muže. Je to Ir, kapitán a jmenuje se Hogan.
„Hogan – Hogan?" opakoval Crispin jako člověk, který pomalu hledá ve své paměti: „Ach, ano – Ir s šedivou hlavou a prudkou povahou. A vy říkáte, že je mrtvý?"
„Ne, to je on, ten, který vraždil."
„To věřím, to lépe chápu. A přísahal bych, že se mu to nestalo poprvé."
„Avšak to bylo naposled, sire Crispine."
„Nejspíš. Král je od té doby, kdy jsme přešli hranice, velmi přísný." Pak dodal prudším tónem: „Děkuji vám, že jste mi přinesli tu novinku, a lituji pouze, že v mém chudém domě není nic, co vám mohu nabídnout, nic, čím bychom připili na zdraví Jeho Veličenstva, než budete pokračovat ve svém pátrání. Přeji vám dobrou noc, pane!" Ustoupil o krok dávaje najevo, že si přeje zavřít dveře.
„Mysleli jsme…" namítal důstojník, „že snad nám pomůžete tím, že…"
„Pomáhat vám!" zařval Crispin tak, jako by se v něm probudil nejprudší hněv. „Já vám mám pomoci chytat nějakýho chlapa? Co vás to napadlo, pane! Těšilo by mne, kdybyste si uvědomil, že jsem voják a ne biřic!"
Praporčíkovy líce zbledly pod bodnutím této zaobalené urážky a pocítil potřebu mu to vrátit.
„Sire Crispine, jsou lidé, kteří vás nazývají ještě jinak."
„To je možné – nejsem-li na doslech," vysmíval se Crispin. „Svět je plný nečistých jazyků v zbabělých hlavách. Nicméně, pánové, noční vzduch je chladný a vy jste přišli v nepravý čas, neboť, jak vidíte, zaměstnával jsem se právě hrou. Snad mi dovolíte, abych zavřel dveře."
„Jen okamžik, sire Crispine. Musíme prohledat tento dům. Domníváme se, že prchal sem."
Crispin zívl: „Ušetřím vám tu námahu. Ujišťuji vás, že by zde bez mého vědomí nemohl být. Jsem v této místnosti již dvě hodiny."
„To nestačí," odpověděl důstojník tvrdošíjně. „Musíme se přesvědčit na vlastní oči."
„Přesvědčit na vlastní oči," opakoval Crispin Galliard tónem nejhlubšího údivu. „Co vás může uspokojit lépe než moje slovo? Pro rány boží, pane vtíravý," zařval tak, že poručík uskočil o krok dozadu, jako kdyby ho udeřil, „mám tomu rozumět tak, že to jen předstíráte, abyste mne urážel? Nejdřív na mně chcete, abych se stal slídičským biřicem, pak ještě připojíte narážky na to, co si o mně povídají, a nyní nakonec pochybujete o mém slovu! Tak se jím musíte spokojit!" hřměl zlostí, která vzrůstala slovo od slova. „Okounějte ještě chvíli u toho prahu a ať jsem proklet, pane, nedám-li vám příležitost, abyste se přesvědčil tak, že vám zajde chuť! Ven!"
Před tímto uragánem hněvu praporčík ustoupil.
„Budu si stěžovat generálovi Montgomerymu," pohrozil. 
„Stěžujte si třeba ďáblu. Kdybyste ke mně přišel a jednal se mnou slušně, byl byste našel moje dveře otevřené vám na uvítanou. Takhle však je na mně, abych si šel stěžovat, a to také udělám. Uvidíme, dovolí-li král, aby starý voják, který osmnáct let slouží jeho rodině, byl urážen drzým kuřetem včerejší líhně!"
Praporčík stál zaraženě ve dveřích a hlouček za ním viditelně zaváhal. Poodešel ke staršímu poddůstojníkovi jízdy a radil se s ním. Ten se domníval, že uprchlík pravděpodobně běžel dál. A nedoufal, že by bylo možné se dostat do domu sira Galliarda bez násilí. Ale s tím by pak mohly být spojeny velké nepříjemnosti a současně by to nejspíš znamenalo ztrátu času. Připomněl také, jaké přátelské vztahy jsou mezi tímhle nerudným rytířem a lordem Middletonem.
Praporčík se tedy rozhodl odejít a hledat jinde. Opustil práh, vrhal kolem sebe jedovaté pohledy a pronášel po straně hrozby, že se to dostane až ke královu sluchu. Než však mohl domluvit, práskl za ním Galliard dveřmi.
Když potom pomalu kráčel ke stolu a usedal na své místo, objevil se na jeho tváři zvláštní úsměv.
„Důstojný pane Stewarte," šeptal, když opět rozevíral své karty do vějíře, „hra ještě není dohrána… támhle je právě teď k oknu přilepen obličej a mám jakési tušení, že budeme v příští hodině, anebo snad ještě déle tajně pozorováni. Ten hezký chlapík je bystrý pronásledovatel."
Mladý puritán se na rytíře podíval očima trpce vyčítavýma. Na své židli se ani nepohnul po celou dobu, kdy sir Crispin stál u dveří a hovořil s vojáky.
Konečně pravil: „Obelhal jste je."
„Pst! Ne tak hlasitě, milý mládenče." Jeho zašeptání neubralo ani stínu na výhrůžnosti. „Zítra, dovolíte-li, omluvím se za to, že jsem urazil vaši jemnou duši, když jsem pronášel nehorázné lži ve vaší přítomnosti. Dnes večer však musíme zachránit život člověka, a to je – jak se mi zdá – velká fuška. Nuže, důstojný pane Stewarte, jsme pozorováni, dejme se opět do hry."
Jeho oči upřené s ledovou rozkazovačností nutily mladého muže k poslušnosti. A Kenneth pod tlakem toho pohledu svolil mlčky k pokračování v této přetvářce. Leč ve své duši se vzepřel, byl totiž vychován v ovzduší cnostné a náboženské bigotnosti. Hogana považoval za hrubého rváče, zlého chlapa, jenž vše urovnával mečem. Nenáviděl ho a soudil o něm, že je poskvrnou každé armády a – zejména armády vyslané do Anglie pod patronátem Solemn League (Slavnostní Ligy) a Covenantu (Smlouvy k zajištění občanské a náboženské svobody). Hogan byl vinen, dopustil se surového činu, zabil. A Kenneth se teď považoval za člověka, který je jen o málo lepší, neboť pomáhal vraha ukrývat, místo aby ho vydal, což bylo jeho povinností.
Avšak pod pohledem Galliardových nemilosrdných očí, seděl ochrnutý a poslušný. Nicméně přísahal sám sobě, že ráno celou tuto událost předloží soudu lorda Middletona, a tak nejenže napraví své dnešní mlčení spoluviníka, nýbrž zbaví se též společnosti toho brutálního sira Crispina, kterého nad veškerou pochybnost nečeká nic jiného než šibenice.
Prozatím však trpělivě seděl a občasné vtipkování svého nadřízeného přecházel mlčením. Na ulici byl slyšet lomoz, chvílemi se tmou pohybovala lucerna a občas se k okenním tabulkám, zalitým v olověných rámečcích, přitiskla tvář, nad níž byla vidět helmice.
Tak zvolna míjela hodina, během níž Hogan seděl v místnosti nad nimi, sám se svou úzkostí a s nepříjemnými myšlenkami.

II. HARRY HOGAN

O půlnoci konečně sir Crispin odhodil karty a přestal hrát. Od Hoganova ukrytí uplynulo přesně půldruhé hodiny. Na ulici postupně odumíral zvuk za zvukem a zdálo se, že v Penrithu opět vládne pokoj a mír. Avšak sir Crispin byl přesto ještě opatrný, neboť život ho naučil nedůvěřovat zdání.
„Důstojný pane Stewarte," řekl, užívaje titulu důstojný pán v posměšném smyslu, „připozdívá se již a mě se zmocňuje tušení, že byste chtěl do postele. Přeji vám dobrou noc!"
Mladý muž vstal. Okamžik mlčel, jako by nad čímsi váhal a pak začal: „Zítra, sire Crispine…"
Ale Crispin ho přerušil: „Nechte zítřek na pokoji, zítřek bude, až začne svítat, milý příteli. Přeji vám dobrou noc. Vezměte si s sebou jednu z těch smradlavých svíček a již jděte."
Mladý muž vzdorovitě mlčel, uchopil jednu z lahví, v nichž byly zastrčeny svíčky, a vyšel dveřmi, vedoucími na schodiště.
Crispin zůstal ještě několik chvil stát u stolu a výraz jeho tváře zjemněl. Ozývala se v něm prchavá lítost nad tím, jak jednal s mladým mužem. Možná je pan Stewart hlupák, ale aspoň je poctivý člověk. Pociťoval k němu jakousi laskavou náklonnost.
Přistoupil k oknu, rozevřel je dokořán a vyklonil se do ulice, jako by se chtěl nadýchat svěžího nočního vzduchu. Snad pro potěšení náhodných posluchačů si začal zpívat jakýsi refrén, který připomínal víření bubnů.
U okna tak postál ještě asi půl hodiny a ačkoli po celou tu dobu bloudil v myšlenkách sem a tam, snažily se jeho oči postřehnout i ty nejmenší pohyby, z nichž podezříval stíny ulice. Konečně se přesvědčil, že dům již není hlídán, odstoupil od okna a zavřel okenice.
Ira našel nahoře ve svém pokoji, sedícího schlíple na jeho posteli. 
„Na mou duši!" zvolal Hogan zarmouceně, „nikdy v celém životě jsem nebyl strachu tak blízko!"
Crispin se jen pousmál a pak na něm chtěl vyprávět příběh, který ho sem přivedl.
„To je dost obyčejná věc, věř mi," řekl Hogan lhostejně. „Vlastník hospody The Angel má dceru – snad tu hospodu pojmenoval po ní – a ta dcera má nejsvůdnější oči, jaké kdy byly pro zkázu muže stvořeny. Kromě toho má ještě chuť na objímání a můj udatný zevnějšek a vojenský šat působily na ni tak, jako její oči na mne. Když jsme se právě stávali důvěrnými a něžnými přáteli, vrhl se na nás jako vtělený ďábel nevychovaný šašek, ten její milenec, a poněvadž měl v celém těle víc žárlivosti než rozumu v hlavě, udeřil mne, Henryho Hogana. Na mou duši! Jen si to představ, Crisi!"
Při této vzpomínce zrudl hněvem a pokračoval: „Vzal jsem ho tedy za límec jeho špinavé kazajky a hodil jsem ho do strouhy – do nejvhodnější postele, v jaké kdy ležel. Kdyby tam byl zůstal, bylo by se mu dařilo dobře, ale ten blázen se považoval teď za uraženého, vstal a žádal ode mne zadostiučinění. Dal jsem mu je a – mor na to – teď je po něm."
Crispin poznamenal zatrpkle: „Šeredná historka!"
„Snad šeredná," odpověděl Hogan, „Ale co mi zbývalo? Ten šílenec na mne skočil s mečem v ruce a já jsem musel tasit meč."
„Ale ne zabíjet, Hogane."
„To byla náhoda. Ať se na místě propadnu, jestli to nebyla pouhá náhoda. Mířil jsem na ruku, která držela zbraň, ale při tom mizerném světle, které tam bylo, projela špička mého meče plícemi místo rukou."
Crispin se chvíli mračil, pak ale přestal.
„Dobře, nu dobře. Když je mrtev, je všemu konec."
„Nebesa, přijměte jeho duši!" zabručel Ir a nábožně se pokřižoval. Tak ukončil rozhovor o velkém bezpráví, jehož se svou pošetilostí dopustil. Zničil lidský život a otrávil duši dívky výčitkou, která snad potrvá po celý život.
Crispin poznamenal: „Zkusím vymyslet, jak bych tě dostal z Penrithu." Poté se obrátil a díval se do Irovy velké, dobromyslné tváře. „Je mi líto, že nás opustíš, Hogane."
„Mně ne," řekl Hogan a otřásl se. „Takový tábor, jako je tento, je mi málo po chuti. A potom – Charles Stuart nebo Olivier Cromwell, to je mi jedno. Co mi sejde na tom, kdo je u vesla? Nebo stane se snad Henry Hogan lepším či bohatším ve službách toho či onoho? Hloupost, Crisi! Tahal jsem se s píkou a mával mečem skoro ve všech evropských armádách. Z velkého válečného umění znám více než všichni královi generálové dohromady. Myslíš, že mne může uspokojit hloupá setnina jízdy, zvláště, když plundrování je zakázáno a náš plat více než pochybný? Obrátí-li se věci ke zlému – a to se pravděpodobně stane velmi brzy, když armádu vedou faráři – bude žoldem rychlá smrt v poli nebo šibenice anebo taky pomalé umírání v lesích, tak jak se to stalo onomu houfu ubožáků, které po bitvě u Dunbaru zahnal prokletý Noll do Anglie. Ale, při duši, kterou mám v těle, když jsem vstoupil v Perthu do služby, neočekával jsem, že se budu mít tak špatně, jak se mám. Naopak, očekával jsem plundrování, bohaté i hojné, podle zvyklostí války, věřil jsem v tyto odměny za namáhavé pochody a přestálá nebezpečí. Tak já znám válku, a proto jsem tuto živnost provozoval dvacet let. A místo toho máme teď třicet tisíc mužů a všichni jdou do bitvy tak spořádaně jako četa akolytů v procesí Božího Těla. Ve Skotsku to nebylo tak docela špatné snad proto, že v té zemi není nic, co by člověk mohl plundrovat – ale od onoho okamžiku, kdy jsme překročili hranice, přisámbohu, pověsili by tě, kdybys ukradl i jenom polibky holce, kolem níž náhodou jdeš."
„Ano, opravdu!" smál se Crispin, „Charles II. má přecitlivělý žaludek. Nechce pochopit, že jdeme nepřátelskou zemí, trvá na tom, že Anglie je jeho královstvím a zapomíná, že ji musí nejprve dobýt a…"
„Nebyla snad také královstvím jeho otce?" vpadl mu do řeči Hogan, „Ale časy se smutně změnily od té doby, kdy jsme šli za válečným štěstím mučedníka. Tenkrát jste si směli posloužit kapounem, koněm, děvčetem, anebo nějakou jinou maličkostí, která patřila nepříteli a neslyšeli jste ani jediného káravého slova a nikdo se vás na nic nevyptával. Víš, člověče, že tomu nejsou ještě ani dva měsíce, kdy Jeho Veličenstvo dalo v Kendale pověsit jednoho ubožáka za to, že vložil ruce na cizí kuře? Mor na ně, Crisi, myslím, že mám rozedmu v krku, kdykoliv na to vzpomenu. Když jsem toho chudáka viděl viset, přísahal jsem, že vypadnu při nejbližší příležitosti, a dnes… je to příkaz nutnosti."
„A jaké máš teď plány?" tázal se Crispin.
„Válka je mým řemeslem a ne rozptýlením, jak tomu je u Wilmota a Buckinghama a u všech ostatních hezkých šlechticů v naší setnině. A ježto není pravděpodobný, že mi králova armáda poskytne nějakou odměnu, vstoupím do vojska parlamentu. Uniknu-li z Penrithu živ, oholím vousy, ostříhám vlasy do slušivé a bohabojné délky, nasadím na hlavu paroháčský klobouk, obléknu černý kabát a odnesu svou šavli Cromwellovi zároveň s veršem z bible."
Sir Crispin se pohroužil do myšlenek. Hogan to zpozoroval a když se domníval, že správně vytušil příčinu jeho zamyšlení, řekl: „Myslím, Crisi, že se mnou souhlasíš."
„Snad!" odpověděl Galliard roztržitě.
„Nu, tak tedy, nemusíme se rozloučit!" zvolal Hogan. V jeho hlasu zazněla náhlá horlivost, zrozená z obdivu, kterým tento drsný voják štěstěny zahrnoval muže, jehož považoval za mnohem lepšího než sebe. Ale Galliard odpověděl chladně:
„Ty zapomínáš, Henry!"
„Nezapomínám. Jistě, na Cromwellově straně tvého…"
„Pst! Uvážil jsem všechno dobře. Moje štěstí je závislé na štěstí krále. Jedině v jeho vítězství je můj zisk – ne zisk z plenění, Hogane, nýbrž zisk těch širokých lánů země, které jsou již dvacet let v rukou nepřátel mé rodiny. Zisk, za nímž jdu, je návrat na můj zámek Marleigh, a má jediná naděje, že dostanu zpět své statky, je v znovunastolení krále Charlese na trůn. Nezvítězí-li Charles – a toho nás chraň Bůh – nezbude mi nic jiného než zemřít. Nebudu už mít ani nadějí, ani víru v život. Tak vidíš, Hogane," končil s lítostivým úsměvem, „na to, abych šel s tebou se nedá vůbec pomýšlet."
Ir ho však nutil a domlouval mu ještě půl hodiny – ale marně. Konečně si uvědomil bezúčelnost svého počínání, zavzdychal, pohnul se nespokojeně na židli a jeho široký osmahlý obličej byl zastíněn lítostí. Cris si povšiml jeho výrazu a položil mu ruku na rameno:
„Spoléhal jsem na tebe, myslel jsem, že mi pomůžeš vyčistit Marleigh a vyhnat Ashburny, myslel jsem, že mi pomůžeš v té ponuré práci až čas uzraje. Ale když odejdeš…"
„Věř mi, mohu ti ještě i tam pomoci. Kdo ví?"
Pak se náhle do hlasu otrlého kopiníka vkradl tón něžné starosti: „Nemyslíš, že ti hrozí nebezpečí, když tu zůstaneš sám?"
„Nebezpečí? Mně?"
„Ovšem, za to, že jsi mi poskytl úkryt. To štěně z Montgomeryho pěchoty tě již podezřívá."
„Podezřívá? Copak jsem ze slámy, aby mě porazil dech podezření?"
„Je tu však ještě tvůj poručík Kenneth Stewart…"
„…který ti pomohl uniknout a jehož jediné možné chování je do budoucna mlčení – nebude-li ovšem chtít položit si vlastnoručně oprátku okolo krku. Pojď, Henry," dodal náhle, „noc se krátí a musíme již pomýšlet na tvé bezpečí."
Hogan vstal a zavzdychal.
„Dej mi koně," pravil, „a s pomocí boží, zítřek mne již uvidí v táboře Cromwella. Nechť tě sama nebesa chrání a odmění, Crisi."
„Musíme pro tebe najít nějaký vhodnější oděv, než ten, co máš na sobě – střízlivější kabát, který se lépe hodí k puritánské úloze, kterou budeš hrát."
„Kde máš takový kabát?"
„Můj poručík má. Miluje bohulibou černou barvu, zvyk, který si osvojil ve svém presbyteriánském Skotsku."
„Já jsem však dvakrát tak tlustý jak on."
„Lepší těsný kabát na tvým břichu, než těsný provaz na tvém krku, Henry. Počkej chvilku."
Uchopil svíčku a opustil místnost. O chvíli později se vrátil s kabátem, který měl mladý muž ještě při hře v karty na sobě a který nyní z jeho ložnice vzal.
„Svlékni si svůj kabát!" poručil, usednul na židli a vyprazdňoval kapsy mladíkova kabátu. Kapesník a několik papírů, které v nich našel, hodil nedbale na postel. Pak pomohl Irovi do ukradeného kabátu.
„Kéž mi Bůh odpustí moje hříchy!" zasténal Hogan, když cítil, jak mu sukno svírá břicho i hřbet a přiléhá těsně na paže. „Kéž mi odpustí a vyvede mne z Penrithu do Cromwellova tábora a nikdy v životě se již neurazím pro pomstu šaškovi, k jehož milence jsem si příliš mnoho dovolil."
„Strhni to pero ze svého klobouku," řekl Cris.
Hogan poslechl a opět zavzdychal:
„Pravdivě stojí psáno v písmu, že muž ve svém životě hraje mnoho úloh. Kdo by si byl kdy pomyslel, že jednoho dne si Harry Hogan bude hrát na puritána!"
„Nenaučíš-li se lépe znát Písmo, nebudeš ho dlouho hrát." Cris si ho dlouho prohlížel a smál se: „No tak, člověče, vypadáš v tom dost dobře. Tvůj nový kabát je trochu úzký v ramenou a trochu krátký dole. Ale není tak úzký, ani tak krátký, abys musel dát přednost rubáši, neboť to je, Henry, tvoje druhá možnost."
Hogan zplna srdce proklel kabát a svou smůlu. Když po chvíli s klením skončil, prohlásil, že je připraven k odchodu. Cris ho vedl dolů po schodech ven k boudě, která sloužila jako stáj.
Při světle lucerny osedlal jednoho ze dvou koní, kteří zde stáli, a vyvedl ho na dvůr. Otevřel vrátka, která směřovala do polí, a vyzval Hogana, aby vsedl na koně. Podržel mu třmeny, přerušil Irův mnohoslovný proud vděčnosti a popřál mu sbohem. Pak za ním ještě křikl, aby položil mezi sebe a Penrith co největší vzdálenost, ještě než začne svítat nový den.

III. DOPIS

Cris se vrátil do svého pokoje ve stísněné náladě a posadil se unaveně na postel. Lokty opřel o kolena, bradu podepřel dlaněmi a díval se před sebe. Obvyklý ocelový lesk jeho šedých očí byl zatemněn výrazem beznaděje, která se usadila v jeho tváři a ryla hluboké vrásky nad obočím.
S povzdechem se začal prohrabovat v dopisech, které vytahal z kapes Kennethova kabátu. Jeho pohled se zastavil u podpisu jednoho z listů. Jméno, které četl, znělo: Gregory Ashburn.
Jeho tvář zpopelavěla při pohledu na ten podpis a jeho ruce se nyní třásly jako listy osiky. Horečně rozložil dopis na svém klíně a začal číst.
Drahý Kennethe,
píši ti opět v naději a s přesvědčením, že opustíš Skotsko a ztratíš svou víru v krále, kterému žádné štěstí již nepokvete. Cynthia se souží a budeš-li se ještě více vzdalovat od Marleighu, bude si snad myslet, že jsi váhavý snoubenec.
Neznám mocnějšího důvodu, který bych tě přivedl z Perthu do Sheringhamu, ale doufám, že tento důvod rozhodne tam, kde ostatní selhaly. Čekáme na Tebe a zatímco čekáme, připíjíme denně na Tvé zdraví. Cynthie Tě pozdravuje, jakož i můj bratr, a všichni doufáme, že Tě brzy uvítáme na zámku Marleigh.
Drahý Kennethe, buď ujištěn, že dokud žiji, jsem Tvůj oddaný Gregory Ashburn.
Cris ten dopis přečetl dvakrát. Pak se zaťatými zuby a se ztrhanýma očima seděl dlouho ponořen hluboce v myšlenkách.
Opravdu, to byla ale náhoda! Ten hoch, kterého potkal v Perthu a odvedl do své setniny, byl přítelem Ashburnovým – byl snoubencem Cynthie. Kdo byla asi ta Cynthie?
Dlouho a hluboko přemítal o nevyzpytatelných cestách osudu – neboť nyní věřil, že zde osud sám koná své dílo, aby mu pomohl. Věřil, že tímto znamením se osud projevuje ve chvíli, kdy si již začíná zoufat nad svým neštěstím. V duchu znovu osvěžil vzpomínku na své setkání s Kennethem.
Stalo se to před dvěma týdny na nádvoří hradu Perth. Crisovo oko zaujalo cosi v chování mladého muže a v jeho vzhledu. Pozoroval ho chvíli a pak k němu přišel a přímo se ho tázal, jak se jmenuje a co ho sem přivádí. Odpověděl zdvořile, že se jmenuje Kenneth Stewart, že přišel z Bailienochu nabídnout svůj meč králi. Poté se mu Cris snažil pomoci a získal pro něho místo a hodnost poručíka ve své setnině.
Proč byl tak přitahován k tomu mladému muži, kterého nikdy v životě neviděl? Nyní nalezl vysvětlení: byl to záměr osudu. Ten mladý člověk byl do jeho života seslán nebem, které konečně s ním projevilo soucit pro hluboká bezpráví, jež vytrpěl. Byl poslán jako klíč, se kterým, bude-li třeba, otevře bránu svého zámku Marleigh.
Dlouhými kroky chodil po pokoji a obracel v mysli všechny minulé události. Ano, bude-li to jednou nutné, využije toho chlapce. Proč by měl mít výčitky svědomí? Dostalo se mu kdy od Kennetha něčeho jiného kromě pohrdání a nenávisti?
Rozednívalo se již, když si šel lehnout, a slunce stálo na nebi, když usínal zmateným spánkem. Přísahal si, že zlepší své divoké mravy a že se vynasnaží získat si Kennethovu přízeň pro dobu, v níž ho bude potřebovat.
Když později vracel papíry Kennethovi s vysvětlením, k čemu použil jeho kabát, nemohl se ho přitom ptát na Ashburna. Kennetha v té chvíli překvapilo mírné chování sira Crispina, které připsal na vrub jeho přání, aby mlčel o příhodě s ukrytím kapitána Hogana. Crispin mu klidně a jasně vyložil, že nyní ho nemůže udat, aniž by sám sebe neuvedl do nebezpečí zatčení. A Kenneth se rozhodl, že tedy bude mlčet. Dílem ho k tomu přiměl strach a dílem byl k tomu přesvědčen důvody sira Crispina.
A svého rozhodnutí nelitoval, neboť po celý zbytek toho zdlouhavého pochodu byl jeho dosud hlučný nadřízený podivně mírný a laskavý. Jeho staré chvástavé způsoby zmizely, pil méně, hrál méně, klel méně. Měl tak zdrženlivé a bohulibé způsoby, že by jimi potěšil i toho nejkyselejšího puritána. Divoký, znepokojující chlapík zmizel a jeho přezdívka rytíř z taverny se stala skoro starým omylem.
Kenneth nyní k němu cítil větší sympatie, neboť se domníval, že je to kajícník, který konečně uznal, že se ve svých způsobech mýlil. A tento vztah vydržel beze změny až do 23. srpna, kdy jejich příjezd do města Worcester se podobal vjezdu vítězů.

IV. MITRE INN

Styky sira Crispina s Kennethem se stále více zlepšovaly ještě asi týden po příjezdu krále Charlese do Worcesteru. Zlou náhodou se však v předvečer bitvy stala příhoda, jež obnovila nepřátelství, které poručík k siru Galliardovi cítil. Jevištěm se stala hospoda The Mitre Inn v High Street ve Worcesteru.
Toho dne seděla v hostinci nejveselejší společnost pijanů, jaká kdy potěšila srdce bouřliváka. Mladí praporčíci Lesleyho skotské jízdy, nestarající se ani za mák o Solemn League, seděli vedle řady vyznamenaných rytířů setniny lorda Talbota. Veselí mladí šlechtici z pitscotského pluku horalů, nedbající přísných postních nařízení církve, seděli tu s ďábelskými důstojníky Dalzellovy brigády a připíjeli z mnoha džbánků sladkého vína na zdraví krále a vyprazdňovali bezpočet mázů těžkého březnového piva.
Všichni byli v rozjařené náladě a smích se rozléhal hospodskou světnicí. Veselost jedněch pramenila z ostrých vtipů sousedů a smích jiných neměl jiného zdroje kromě vína, které bylo vypito.
U jednoho stolu seděl sir Faversham, který se minulé noci zúčastnil výpadu, jenž měl končit zajetím Cromwella, který dlel v Spetchley. Noční výpad se však následkem zrady nezdařil. Faversham vyprávěl skupině důstojníků, sedících u jeho stolu, jak se to vše odehrálo:
„U všech rohatých, pánové!" zvolal. „Povídám vám, že nebýt toho řvoucího psa, sira Crispina Galliarda, byl by celý Middletonský pluk rozsekán na kusy. Stáli jsme tam na vrchu Red Hill v pasti jako ryby v zatažené síti. Všude kolem nás vylézali a rojili se všichni ti Lilburneovi vojáci, aby nás obklíčili a zničili. Byla to zeď živé oceli a odevšad zněly výzvy, abychom se vzdali. V mém srdci byla zoufalost a chtěl bych odpřisáhnout, že beznaděj byla v srdcích nás všech. Nepochybuji, pánové, že kdyby nás nutili jenom malinko víc, byli bychom odhodili zbraně – tak nás ta připravená past, do níž jsme padli, zbavovala odvahy. Pak najednou zazvonila nad našimi hlavami ocel, ozvaly se výkřiky: Hola! Jízdo!
Obrátil jsem se a za mnou stál ve třmenech ten šílenec Galliard a mával mečem. Svou setninu udržel v pořádku snad mocí kouzel, svou odvahou a hlasem. Pohled na něho vzpěnil naši krev jako víno. A on řval: „Na ně! Za mnou, všichni!" Potom s uragánem kleteb štval svou setninu na Cromwellovy kopiníky. Našemu náporu nešlo vzdorovat a nad třeskem zbraní stále zněl jeho řev: „Na ně, nadělejte z těch paroháčů pentle, gentlemani!" Ti ostříhanci ustoupili a my, jako když řeka prolomí hráz, jsme prorazili jejich řady v širokém průlomu. A po tomto vítězství jsme se vrátili do Worcesteru."
Když Faversham skončil své vyprávění, ozval se jásot a všichni pili na zdraví rytíře z taverny. Mezitím se opil asi tucet veselých kumpánů u sousedního stolu a bavil se obhroublým vtipkováním na účet mladého muže v černém obleku. Zdálo se, že mladý puritán v této společnosti není na svém místě, a opravdu, byl by udělal lépe, kdyby se tomuto hostinci vyhnul.
Žert začal vtipkováním praporčíka Tylera z Masseyova dragounského pluku, udělal několik výsměšných narážek na ženskou rukou psaný list, který Kenneth upustil a který mu Tyler vrátil. Bonmot padal za bonmotem tak dlouho, až jejich žerty překročily všechny meze. Mladý Stewart zezelenal zlostí, a protože to již nemohl snést, vyskočil.
„Proklatě!" vzkřikl a udeřil pěstí do stolu. „Ještě jeden takový shnilý kec a ten, kdo jej pronese, bude nucen dát mi satisfakci."
Jeho nečekaný výbuch a zuřivé gesto vyvolaly na okamžik němý údiv, neboť jeho vztek se groteskně odrážel od jeho slabé postavy a puritánského kabátce.
Pak mu ale z mnoha hrdel odpověděl burácivý smích a nad všemi se rozléhal ostrý hlas Tylera. Praporčík se držel za břicho a po jeho lících stékaly veselé slzy.
„Ale fuj, fuj, drahý důstojný pane Stewarte!" kvílel, neboť pro smích nebyl schopen souvislého slova. „Co myslíte, že by tomu řekli úctyhodní reverendi od vás, kdyby vás viděli v této bojovné pozici a kdyby slyšeli vaše světské rozmlouvání s námi?"
„A co myslíte, že by král řekl této vaší opilé zbabělosti?" odpověděl Kenneth nepředloženě. „Zbabělosti, pravím!" opakoval a rozhlížel se po společnosti v šenkovně.
Smích utichl, když urážka, kterou jim mladý puritán hodil do tváří, pronikla zakaleným vědomím opilců. Chvíli bylo ticho, takové, jak bývá někdy, než udeří blesk. Pak, jako by byli domluveni, vrhlo se několik mužů na poručíka.
Všichni byli opilí a Kenneth Stewart mezi nimi neměl ani jediného přítele. Než se kdo nadál, zmocnili se ho, kopali, porazili ho na zem, roztrhli mu kabátec a nakonec mu Tyler z náprsní kapsy vyškubl list, který byl příčinou opilecké rvačky.
Avšak ještě než Tyler mohl dopis otevřít a číst, světnicí projel velitelský hlas:
„Tak dost! Zadržte!"
Muži se zarazili, obrátili se po hlase a ocitli se tváří v tvář štíhlému muži v koženém kabátě a v širokém klobouku ozdobeném husím brkem. Muž se pomalu blížil ke skupině.
„Rytíř z taverny!" zvolal kdosi a všichni začali provolávat: „Ať žije hrdina z Red Hillu!" Neboť přestože tvář páně Galliardova byla často zamračená a jeho způsoby nepříjemné, mezi kumpány v královské armádě nebyl nikdo, kdo by ho nemiloval.
Avšak nyní, když se k nim blížil, vyvolalo jeho mrazivé chování naprosté ticho.
„Dejte mi ten dopis!" poručil přísně Tylerovi.
Překvapený Tyler chvíli váhal a sir Crispin čekal s nataženou rukou. Praporčík se marně rozhlížel kolem sebe, všichni kolem jen tiše čekali. Když viděl, že nemá podporu, dopis vydal, sice nerad, ale nepřál si roztržku se sirem Galliardem. Sir Crispin se uklonil, poděkoval a s lehkým dvojsmyslným úsměvem opustil hospodu tak neočekávaně, jako do ní vstoupil.
Šel totiž kolem ní do biskupského paláce, kde část jeho setniny stála na stráži, a hluk doléhající do ulice ho vlákal dovnitř. Nyní pokračoval ve své cestě a dopis, který – jak doufal – lépe osvětlí Kennethovy styky s rodinou Ashburnů, zastrčil do kapsy.
Ale když se blížil k paláci, uslyšel za sebou rychlé kroky a čísi ruka se dotkla jeho ramene. Obrátil se.
„To jste vy, Kennethe!" zabručel a chtěl jít dál, ale poručíkova ruka pevně svírala jeho rukáv. „Sire Crispine, jdu vám poděkovat."
„Neudělal jsem nic, čím bych si zasloužil vašich díků. Přeji vám dobrý večer." A obrátil se, aby začal vystupovat po schodech, leč Kenneth ho opět zadržel.
„Zapomněl jste na dopis, sire Crispine," odvážil se namítnout a vztáhl ruku v očekávání, že list dostane.
Galliard na chvíli pocítil výčitku, že úloha, kterou nyní hraje, je úlohou padoucha. Okamžik váhal. Má mu vrátit dopis, aniž by si ho přečetl, a bojovat dále bez pomoci informací, které by mu list mohl poskytnout? Vzpomínka na Ashburna a na křivdy, které utrpěl, ho však přemohla a zadusila první ušlechtilé hnutí. Když mu odpověděl, bylo jeho chováni ještě ledovější.
„Kvůli tomu dopisu bylo již tolik rámusu, že jej pro nic a za nic nevydám. Především se chci přesvědčit, zda jsem nebyl z nevědomosti ochráncem zrady. Zítra, pane Kennethe, vám váš dopis vrátím."
„Zrady?" opakoval Kenneth a zlořečil nyní osudu, který ho učinil dlužníkem tohoto muže.
„Na svou čest, sire, ujišťuji vás," pravil přemáhaje své prudké hnutí, „ujišťuji vás, že to je dopis od dámy, která, jak doufám, se stane mojí ženou. Jistě, pane, již nyní nebudete trvat na svém úmyslu číst ten dopis."
„To jistě budu!"
„Ale, sire…"
„Důstojný pane Stewarte, jsem pevně rozhodnut, a i kdybyste mne přemlouval až do soudného dne, nezměníte mé rozhodnutí. Tedy dobrou noc."
„Pane Crispine!" vykřikl mladý muž a jeho rty se chvěly nenávistným rozhořčením, „dokud žiju, nebudete číst ten list!"
„Pomalu, pomalu, pane! Co to pronášíte za slova! A to chcete, abych věřil, že tento dopis je nezávadný?"
„Je tak nevinný jako ruka, která jej psala, a vzpírám-li se tomu, abyste ten dopis četl, pak je to proto, že to je moje povinnost vůči ní. Věřte mi, sire," dodal prosebným tónem, „věřte mi, když vám znovu přísahám, že jeho obsah není jiný, než jaký by kterákoli dívka napsala svému snoubenci. Domníval jsem se, že jste tomu rozuměl také tak, když jste mne zachránil z rukou té bandy rváčů. Myslel jsem, že to, co jste udělal, byl šlechetný a velkomyslný čin – a zatím…" Mladý muž se zarazil.
„Pokračujte, pane!" žádal Galliard chladně, „a zatím…"
„Zde není žádné zatím, sire Crispine. Nezkazíte tak dobrý skutek. A nyní mi můj dopis vrátíte, že ano?"
Ačkoli byl Crispin necitelný, povolil v této chvíli. Celá jeho výchova z minulosti – tak hluboko v něm založená – se vzepřela této lži, tomu tvrzení, že v oněch ženských kudrlinkách tuší zradu. Dlouho již odumřelá hnutí velkomyslnosti a laskavosti se probudila opět k životu po prvním zavolání svědomí. 
„Zde si tedy vezměte, chlapče, svůj list a již mi dejte pokoj," zavrčel, když Kennethovi podával dopis. A aniž čekal na odpověď či na slova uznání, otočil se na podpatku a pokračoval po schodišti paláce. Váhal však předtím příliš dlouho, než aby dojem, který v mladém muži zanechal, byl dobrý. A Kenneth, když se obrátil a odcházel, proklínal sira Galliarda a jeho nenávist vůči němu vzrůstala každým krokem, který v tiché ulici zněl.

V. BITVA U WORCESTERU
Toho rána třetího září 1651 seděl sir Crispin v hostinci The Mitre ve velké společnosti šlechticů v plné zbroji. Připíjel si s nimi na prokletí všech ostříhanců (ostříhanci – přezdívka Cromwellových vojáků, kteří měli vlasy krátce ostříhané v době, kdy všichni muži nosili dlouhé a nakadeřené vlasy). „Pánové," pravil, „je krásný počátek krásného dne. Dej Bůh, aby nás večer nalezl tak veselé, jako jsme nyní."
Ale krásný den, který začínal tak záhy, mu nepřinesl štěstí. Až do odpoledních hodin bránil na hradbách Worcesteru a bouřil všude tam, kde byla příležitost rozdávat rány, bil se po boku Montgomeryho u mostu Powick Bridge nebo Pittscottieho na vrchu Bunn's Hill. Musel se však držet na uzdě a čekat, až Charles a jeho rádci se rozhodnou přejít do útoku.
Konečně k němu došlo, avšak současně se šířily neblahé zprávy. Montgomery byl rozprášen a Pittscottie ustupoval na celé čáře, Dalzell se již vzdal a Keith byl zajat. Za těchto okolností se hlavní síly královské armády zformovaly u brány Sidbury Gate a sir Crispin velel v jejich středu, který vedl král Charles osobně. Ve skvělém útoku od hradeb města nebylo postavy, která by více vynikala, hlasu, který by zněl povzbudivěji. Toho dne poprvé Cromwellovi Železní jezdci ustoupili před královskou jízdou, jež v divokém náporu hnala před sebou vše, co jim přišlo do cesty, až dosáhla pozic dělostřelectva u lesa Perry Wood a odtud nakonec zahnali všechny ostříhance. Byla to slavná hodina po dni, kdy úspěch v bitvě byl na vahách. Nyní se všem zdálo, že nastal konečně obrat k vítězství.
Sir Crispin byl mezi prvními, kteří dorazili k dělům a tam s hlasitým křikem „Sláva kavalerii!" rozťal dva dělostřelce, kteří tam ještě otáleli. Jeho výkřik nezůstal bez ozvěny a když se stali pány bojiště, vypuklo vše v ohlušující volání slávy. Po obou svazích vrchu se přes ustupující ostříhance dral ke králi vévoda z Hamiltonu a hrabě z Derby. Nyní již jen zbývalo, aby do bitvy zasáhla Lesleyho skotská jízda a dokončila rozprášení parlamentní armády.
Ale Lesley zůstal stát a královští, kteří ho očekávali u Perry, proklínali toho bídného zrádce, který zaprodal svého krále. V trpkosti si všichni uvědomili, že jejich odvážný útok jim konečné vítězství nepřinese. Nedostane-li se jim posil, neudrží dobyté pozice.
A po chvíli, když Cromwell opět shromáždil rozprášené Železné jezdce, byla královská armáda zatlačována z dobytého vrchu dolů a zpátky pod ochranu hradeb Worcesteru. Cromwellovi jezdci jim byli těsně v patách a pronásledovali je až k Sidburské bráně. Avšak ta byla zatarasena převráceným vozem s municí. V zoufalé situaci se královští obrátili a kladli puritánům poslední odpor. 
Charles II. seskočil z koně a šplhal nahoru přes převrácený vůz. Další ho okamžitě následovali a mezi nimi i sir Crispin. Dohonil krále v High Street, kde nasedal na čerstvého koně a spěchal k pluku skotské pěchoty. Skotové však odhodili zbraně, vzdorovitě před ním stáli ve srovnaných řadách a odmítali uposlechnout jeho rozkazy. Cris na ně pohrdavě hleděl a proklínal je. Jeho hněv, probuzený Lesleyho zradou, potřeboval již jen toto poslední povzbuzení, aby se rozdmychal v zuřivost. A to, co jim řekl o nich samých a o jejich zemi, to vše bylo tak trpké a opovržlivé, že to mohli snést jen lidé v nejnebezpečnější situaci.
Proklínal je ještě tehdy, když plukovník Pride v čele parlamentní jízdy již přemohl obránce Sidburské brány a vjel do města. Po této zprávě učinil Cris poslední pokus přemluvit pěchotu k činu:
„Vzhůru, vy skotští psi," hřměl, „Chcete se raději dát rozsekat na kusy? Vzhůru, psi – a neumíte-li žít, zemřete aspoň bez ostudy!"
Avšak marně jim spílal a marně se vysmíval. Stáli před ním ve vzdorovitém tichu a jejich zbraně ležely před nimi na zemi. Když se sir Galliard od nich nakonec odvrátil, předjel ho král a sám osobně se snažil vzkřísit odvahu, která v těchto skotských srdcích již zemřela. Nechtějí-li již stát při něm – volal – nechť ho zde sami zabijí. Raději zemře pod jejich mečem, než aby měl zahynout jako zajatec na popravišti. 
Zatímco jim domlouval, Cris uchopil uzdu jeho koně a křikl na něj: „Chcete zde, Sire, zůstat tak dlouho, až budete zajat? Nechte je a zachraňte se!"
Charles otočil udivené oči na odhodlanou tvář Galliarda. Smutný úsměv pootevřel jeho rty a odpověděl:
„Máte pravdu, pane, pomozte mi." Pak se obrátil a sjížděl dolů postranní uličkou s rytířem, který ho následoval. Spěchali k domu v New Street, kde byl král ubytovaný a kde chtěl odložit zbroj a přestrojit se. Když se však blížili ke dveřím, podíval se Cris přes rameno a zaklel.
„Pospěšte si, Sire," zvolal, „za námi přijíždí oddíl Prideovy jízdy."
Král se také ohlédl a když uviděl parlamentariány, zašeptal zoufale: „Již je po všem!" Avšak Cris již seskočil z koně.
„Slezte také, Sire!" vykřikl a pomáhal králi tak prudce, až se zdálo, že ho ze sedla strhl.
„Kudy?" tázal se Charles, dívaje se bezradně z levé strany na pravou, „Kudy?" opakoval.
Cris uchopil krále za rameno – neboť kdo v takovémto okamžiku může jednat obřadně – strčil ho přes práh do domu, pak sám vstoupil za ním, zavřel dveře a zasunul jedinou závoru.
Avšak náhlý řev Prideových jezdců prozradil, že je zahlédli. Král se obrátil k siru Crispinovi a v pološeru chodby, v níž stáli, spatřil Galliard hluboké vrásky, které brázdily královo čelo.
„A teď kam?" tázal se a v jeho hlase zazníval tón výčitky.
„A teď, Sire, prchněte," odpověděl rytíř, „Prchněte rychle, než přijdou."
„Prchnout?" pravil Charles udiven. „Ale kam, pane, kudy a jak?" Jeho poslední slova byla téměř přehlušena hlomozem, který se ozýval z ulice.
„Dozadu, Sire!" zněla prostá odpověď. „Dveřmi nebo oknem, jak budete nejlépe moci. Zadní část domu má východ na Corn-Market, tudy vede vaše cesta. Ale spěchejte, ve jménu božím, pospíchejte – utečte dříve, než si na zadní vchod vzpomenou a než vám odříznou cestu."
Ještě během Galliardovy řeči zaduněla první prudká rána do dveří.
„Rychle, Vaše Veličenstvo!" prosil hlasem šílence.
Charles se pohnul, jako by odcházel, a pak se zastavil: „Ale co vy, pane? Vy nepůjdete se mnou?"
Crispin dupl nohou a obrátil ke králi tvář zezelenalou netrpělivostí. 
„Musím tu zůstat," zařval na něj. „Ty zatracené dveře vydrží jen do chvíle, kdy se o ně opře silák, za nimi najdou mne a já – pro vaši spásu – doufám, že jsem z pevnější hmoty než ty dveře. Sbohem, Sire!" končil již jemněji. „Bůh opatruj Vaše Veličenstvo, dopřej vám šťastnějších dnů." 
A Cris klesl na kolena a dotkl se svými horkými rty ruky královy. Na dveře dopadalo silné krupobití ran a jedna z výplní již byla rozštípnuta ranou z muškety. Charles to spatřil, zašeptal cosi, čemu Cris nerozuměl, poslechl však rytíře a rychle prchal. Sotva zmizel v úzké chodbě v zadní části domu, dveře již pod ranami povolily a s mocným rachotem se zřítily dovnitř. Přes jejich trosky skočil do chodby mladý puritán – skorem ještě chlapec – a vykřikl: „Stuarte!"
Avšak jakmile udělal tři kroky, zarazila ho špička Crisova meče:
„Stůjte, tudy nesmíte projít!"
„Zpátky, synu Moabův!" odpověděl puritán. „Nebraňte mi vstoupit, jde o váš krk!"
Za ním se ve dveřích tlačili další, kteří volali, aby rozťal toho Amalekitu, který stojí mezi nimi a Charlesemi Stuartem (Amalekité byli starověký kmen semitského původu, který se potuloval po stepích skalnaté Arábie jižně od Palestiny). Avšak Cris se místo odpovědi pochmurně zasmál a udržoval mladého důstojníka v šachu ostrým hrotem meče.
„Zpátky! Ustupte, nebo vás srazím!" hrozil ostříhanec, „hledám toho zlovolného Stuarta."
„Míníte-li těmito rouhavými slovy Jeho Veličenstvo, vězte, že je nyní tam, kam vy se nikdy nedostanete – pod ochranou Boží!"
„Domýšlivý pse!" zahřměl mladík. „Ustup!"
Jejich meče se zkřížily, chvíli narážel jeden o druhý. Pak se náhle Crisův meč vymrštil jako blesk a projel hrdlem protivníka.
„Chtěl jste tomu, splašený blázne!" zaklel.
Chlapec padal dozadu, do objetí těch, kteří stáli za ním, a pustil z ruky rapír, který odroloval až k nohám Crise. Rytíř se shýbl, a když se opět napřímil, držel v každé ruce po meči.
V útoku nastala pauza a po ní ke svému zděšení uviděl hlaveň muškety, namířenou na sebe přes rameno nejbližšího útočníka. Zaťal zuby v očekávání toho, co příští chvíle přinese, a těšil se nadějí, že král již asi šťastně unikl.
To je konec, pomyslel si, ale ten konec je teď vlastně příhodný, neboť poslední naděje, že dosáhne spravedlnosti, zmizela – byla odváta fatální porážkou, kterou přinesl tento nešťastný den.
Avšak náhle zazněl ryk z hrdla, v němž zuřivost a bolest se výhrůžně směšovaly, a současně byla odhozena stranou namířená hlaveň muškety.
„Chyťte mi ho živého!" řval starý muž. „Chopte se ho živého!" Byl to sám plukovník Pride, jenž se protlačil do první řady a spatřil krvácející tělo mladíka, kterého Cris zabil. „Chyťte mi ho živého!" řval. Pak se jeho hlas zlomil do nekonečné bolesti a sténal: „Můj synu! Můj chlapče!"
Cris pochopil, ale bolest starého puritána se ho nedotýkala.
„Musíte mne dostat živého?" smál se zachmuřeně. „Přisámbohu, tato čest vás bude stát mnoho. Dobře, pánové! Kdo z vás se chce první ucházet o čest zemřít mečem gentlemana?" vysmíval se jim. „Pojďte, vy synové čubky!"
Rozzlobený křik mu byl odpovědí a vzápětí z hloučku vyskočili dva muži. Více než dva totiž nemohli na něj útočit pro malou šíři chodby. Opět třeskla a zvonila ocel o ocel. Cris, ohebný jako panter, se přikrčil a oba jeho meče se zkřížily s jejich meči.
Odskočil a opět s lehkostí odrazil útok, pak si protočením levého zápěstí podržel čepel jednoho z protivníků a než se chlapík mohl vyprostit, vyrazil proti němu mečem v pravici a probodl mu krk. Současně však na odkrytého rytíře zaútočil druhý z protivníků, to bylo nebezpečí, kterému se Cris musel vydat všanc. Ale spolehl se na své brnění, a to mu také službu, již po něm žádal, prokázalo. Meč Cromwellova jezdce se neškodně smekl po krunýři a muž ztratil rovnováhu prudkostí svého výpadu. Klopýtl, ale než se mohl vzpamatovat, pronikl Crisův meč jeho tělem mezi řemeny, které spojovaly zadní část jeho pancíře s předním dílem.
Když oba muži klesli, vojáci přihlížející zápasu propukli ve zlostný řev a tlačili se do chodby. Ale rytíř stál pevně a špičky obou jeho mečů výhrůžně tančily před očima těch, kteří stáli nejblíže. Postřehl, že pobouření vojáci se tlačí jeden na druhého tak, že nemají prostor potřebný k použití mečů. Ihned výhody využil, podnikl dva výpady bezprostředně za sebou a další muži klesli k zemi.
Poté nastala opět přestávka a skupina vojáků se na ulici dohadovala s plukovníkem Pridem a prosila ho, aby jim dovolil zabít toho vraždícího ďábla střelami z muškety. Ale zármutkem zmučený otec byl neústupný. Toužil toho Amalekitu dostat živého, aby mu mohl dopřát stonásobného umírání místo smrti jediné.
Byli tedy vysláni dva muži, aby se pokusili ukončit hru s nepřemožitelným Galliardem. Pustili se do boje s nesmírnou vervou. Muž po levici odrazil Crisovu ránu a srazil rytířův meč, skočil do chodby těsně k němu, uchopil ho v zápěstí a křičel na muže za sebou, aby mu šli pomoci. Cris mezitím odrazil druhého protivníka, který rychle ustoupil a svíjel se bolestí, kterou mu způsobila vymknutá ruka. Pak se rytíř zaměřil na nepřítele, jenž mu visel na zápěstí. Musel jednat rychle, ztráta času by v této situaci byla osudná. Pudově tušil, že nesmí své čepele odvrátit od vchodu, nechce-li, aby další muži vnikli do chodby, otočil tedy pěst a zasadil muži košem rapíru tvrdou ránu doprostřed obličeje. Omráčen úderem padl naznak do náruče muže, který mu už spěchal na pomoc. 
Nepřátelé učinili třetí přestávku v boji, aby se poradili. Pak tiše vyrazil do chodby na sira Crispina muž s kopím. Rytíř hbitě uskočil ke stěně a vražedný bod jej minul. Okamžitě volnou rukou uchopil kopí. Trhnutím si kopiníka přitáhnul a vkládaje všechnu svou sílu do rány, nabodl ho na meč.
Pokryt krví svých nepřátel stál tu nyní před nimi a těžce oddychoval. Pot mu prýštil na plece a záda. Uvědomoval si, že síly mu rychle ubývají. Výsměšně se jich tázal, nezdá-li se jim, že by lépe udělali, kdyby ho zastřelili.
Ostříhanci vyčkávali. Zápas sice trval jen krátkou dobu, ale již pět jejich mužů leželo nataženo na zemi a šestý nebyl schopen boje. V chování rytíře a v jeho krví potřísněném vzezření bylo cosi, co je děsilo. Z prachem začerněné tváře svítily divoce oči a v koutcích rtů pohrával výsměšný úsměv. Vojáci se ptali sami sebe, co je to za chlapa, co stojí před nimi, jak se může smát v takové chvíli? Pak pověrčivost znásobila jejich strach a řekli si, že ten, s nímž bojují, není člověkem, nýbrž ďáblem ve své zlé podobě.
Znovu se jim posmíval: „No tak, pánové, jak dlouho ještě mám čekat, než se vám zase uráčí?"
Zuřivě kleli a zůstávali v bezpečné vzdálenosti, dokud je plukovník Pride hlasitě nepovzbudil k novému činu. Nyní se na něho vrhli tak neočekávaně a prudce, že ho přinutili k ústupu. Svým mečem obratné šermoval před jejich tvářemi, ale tentokrát bez účinku. Počínali si již jinak, neútočili, nýbrž jen odráželi opatrně rány jeho čepele a omezovali se na nátlakovou obranu, postupovali zvolna k němu do chodby a modlili se v duchu, aby upadl.
Sir Crispin prohlédl jejich hru, ale marně hájil každou stopu půdy pod nohama, dokázal svůj ústup jedině prodlužovat, přičemž jejich obranná taktika mu neposkytla žádnou příležitost k výpadu. Marně se snažil vydráždit oba muže v první řadě k útoku. Viděli, že stále ještě dokonale ovládá každý pohyb svého rapíru, a zůstali neoblomně věrni svému plánu, který nutil sira Galliarda, aby ustupoval jejich přesile.
Nakonec došli až tam, kde začínalo schodiště. Rytíř si uvědomil, že bude zcela jistě ztracen, dovolí-li jim, aby ještě několik kroků postoupili. Avšak přes všechno své úsilí, přes všechnu svou obratnost, byl tlačen vytrvale dozadu tak dlouho, až po jeho pravici bylo tolik místa, aby jeden z útočníků mohl proklouznout na schodiště. Voják z první řady se dvakrát pokusil o tento obchvat, ale nebezpečný hrot Galliardova meče ho pokaždé zahnal zpět. Při třetím pokusu se muži nakonec podařilo proklouznout těsně u zdi a na jeho místo v útočné řadě nastoupil jiný puritán. Sir Crispin měl nyní proti sobě tři útočníky.
Uvědomil si, že konec již na sebe nedá dlouho čekat a bil kolem sebe divoce jako šelma zahnaná do kouta. Vtom na něj neočekávaně skočil muž ze strany ze schodiště a pevně sevřel jeho pravou paži. Dřív, než ho sir Crispin mohl setřást, skočili po něm druzí dva a chopili se ho.
Zápasil s nimi, jako by byl posedlý ďáblem, ale svírali ho pevně. Dvakrát během toho zápasu tělo na tělo se pokoušel vstát a setřást je, avšak muži ho už nepustili, opět mu podrazili nohy a povalili ho na dlaždice chodby, pak přiskočili další na pomoc a rytíř již nepovstal.
„Odzbrojte toho psa!" křičel Pride, „odzbrojte ho a svažte mu ruce i nohy!"
„Pánové, myslím, že toho není třeba!" odpověděl sir Galliard a těžce oddychoval, „vzdávám se vám. Vezměte si můj meč a já poslechnu vaše rozkazy."
Zápas byl dobojován a prohrán, avšak byl to slavný boj a Cris byl skoro rád, že opona spadne po tak důstojné scéně. Byl také šťasten vědomím, že jeho vytrvalý odpor zadržel vojáky na tak dlouho, aby se králi podařilo uniknout.

VI. ČEKÁNÍ NA POPRAVU

Ostříhanci vlekli sira Galliarda ulicemi Worcesteru, a i když byl jedním z nejdrsnějších mužů, jací kdy nosili pancíř, způsobily mu hrůzy, jichž se stal svědkem, více než jedno zachvění srdce. Město se proměnilo v jatka a všechny stružky jeho ulic byly naplněny krví. Porážka přívrženců krále byla dokonalá a Cromwellovi fanatičtí řezníci se vrhli na město a nyní jeden druhého předstihovali v ukrutnostech a vraždách. Domy byly přepadány a drancovány a jejich obyvatelé, ať už se bránili či nikoli, ať již byli ozbrojeni anebo bezbranní, muži, ženy i děti, všichni byli bez milosti vražděni. Vzduch worcesterských ulic zhoustl výpary z divokého krveprolití.
Praskání štípaných a lámaných dveří, které povolovaly pod údery seker, se mísilo se řinčením mečů o meče, s rachotem mušket a pistolí, s lomozným zvoněním pancířů a s dusotem lidských nohou a koňských kopyt v řevu, který naplňoval tuto zmatenou hodinu. A nad vším tím šílenstvím se neslo divoké, chraptivé klení vraždících mužů, výkřiky hrůzy, steny umírání, modlitby a kletby ubíjených obětí.
To všechno sir Galliard viděl a slyšel a z hloubi celé této bědy zapomínal na svou vlastní smutný osud. Nedbal ani toho, že puritáni, jdoucí mu v patách, ho pobízeli k rychlejší chůzi ranami oštěpu.
Nakonec se zastavili v městské čtvrti, jíž neznal, před prostorným a vysokým domem. Dveře byly rozevřeny dokořán a přes práh budovy, ven i dovnitř, se pohybovaly dva nekonečné proudy parlamentních důstojníků a vojáků.
Sir Crispin a jeho pochopové byli nuceni čekat značnou chvíli v prostorné předsíni. Potom však byl vstrčen do jedněch pootevřených dveří do haly. Zde byl postaven tváří v tvář středně velkému muži, který stál uprostřed pokoje v plné zbroji. Mužova tvář byla drsná a rudá a vynikal v ní velký nos. Jeho hlava byla nepokryta a na stole po jeho straně stála helmice, již odložil.
Když vstoupili, vzhlédl a zamračené oči na chvíli spočinuly na štíhlém zajatci, jehož zrak byl plný odvahy. Galliard mrazivě vracel pohled muže, jehož totožnost uhodl.
Po chvíli se zeptal: „Kohopak to tu máte?"
„Toho, jehož zločiny jsou příliš hnusné, než aby si jejich původce zasloužil smrt vojáka, můj Lorde!" odpověděl Pride.
„Teď lžete, vy zatracený povstalče!" vykřikl sir Crispin. „Musíte-li pronést obžalobu, řekněte panu Cromwellovi alespoň pravdu. Řekněte, že jsem sám bojoval proti vám a celému tuctu vašich psů a nebyl zajat, dokud jsem jich sedm nerozsekal. Vypravujte mu o tom, důstojný pane zpěváku žalmů, a nechť on sám posoudí, lžete-li anebo ne. Řekněte mu také, že vy, který jste…"
„Přestaňte!" přerušil ho Cromwell. „Mlčte, nebo vám dám roubík! A nyní, plukovníku, chceme vyslechnout vaši obžalobu."
V dlouhém líčení, v němž každou podrobnost patřičně vyšperkoval, vypravoval Pride, že tento bezbožný zloduch byl příčinou šťastného uniknutí mladého Charlese Stuarta. Nebýt jeho zásahu, král by jim padl do rukou. Obvinil sira Crispina také z vraždy svého syna a ze zabití dalších pěti statečných a bohabojných vojáků. Poté přesvědčoval Cromwella, aby mu dovolil naložit s tímto vtěleným ďáblem podle jeho zásluh.
Odpověď Lorda Generála vyzněla zpočátku velmi nepuritánsky, ale pak se Cromwell konečně ovládl a pravil: „To již je druhý, kterého mi v poslední půlhodině přivedli a jehož obviňují z téhož zločinu. Tamten, to byl nějaký mladý blázen, který u brány St. Martin dal Stuartovi svého koně. Nebýt jeho, byl by Stuart chycen."
„Tak přece jen vám utekl!" vykřikl sir Galliard. „Bůh buď za to pochválen!"
Cromwell se naň na okamžik zamyšleně podíval a pak řekl zlostně: „Dobře uděláte, sire, poprosíte-li Pána, aby nyní pomáhal vám! A pokud jde o onoho mladého muže z Baalu, o vašeho velitele, neradujte se předčasně z jeho útěku. Z téže nejvyšší milosti, z níž nám dnes Pán dopřál vítězství, může ještě zlovolného Stuarta vložit do mých rukou. Za to, že jste zdržel jeho zajetí, pane, propadáte mi hrdlem. Ještě před úsvitem budete současně s oním druhým buřičem, který Charlesovi pomohl, oběšen."
„Budu alespoň viset v dobré společnosti," odpověděl sir Crispin, „A za to vám, pane, vzdávám své díky!"
„Strávíte noc ve společnosti toho druhého lotra," pokračoval Cromwell, „a prosím, abyste ji strávil v takovém přemýšlení, jaké se bude hodit ke konci vašeho života. Odveďte ho!"
„Ale, můj Lorde!" zvolal Pride a pokročil ke Cromwellovi.
„Co chcete?"
Cris nerozuměl, co říkal, avšak slova, která pronášel pološeptem, byla prosebná. Lord Protektor však potřásl zamítavě hlavou a děl:
„Ne, tohle nemohu schvalovat. Musí vám postačit, že zemře. Cítím vaši ztrátu s vámi, leč takové jsou již náhody války. Nechť vás posiluje vědomí, že váš syn zemřel pro věc spravedlivou. Nezapomínejte, plukovníku Pride, že Abraham neváhal nabídnout své dítě v oběť Bohu. A tak tedy odejděte sbohem."
Tvář plukovníkova se stáhla do hořké grimasy a jeho oči chvíli spočívaly na nehybném obličeji rytíře. Šlehala z nich zloba a pomsta. Pak pokrčil rameny a odešel. Za ním byl odveden i sir Crispin.
V předsíni opět dlouho čekal. Konečně přišel důstojník a poručil mu, aby ho následoval, a odvedl ho do síně, v níž byly stráže a hlídky. Zde mu svlékli zbroj a opět ho odvedli. Cris šel mezi dvěma žoldnéři za důstojníkem, který spěchal napřed. Šli do třetího poschodí a dali se dlouhou chodbou, kterou ho vedli ke dveřím, u nichž stála stráž. Na důstojníkův rozkaz se strážce otočil a odsunul těžké závory. Dveře se otevřely. Nyní setník rozkázal siru Crispinovi, aby vstoupil, a sám ustoupil ke zdi, aby Galliard mohl vejít do cely.
Sir Crispin nepromluvil ani slova a poslechl. Když přestoupil práh, zjistil, že je v chudém a tmavém pokoji. Slyšel, jak se za ním zavírají těžké dveře a zasouvají závory. Jeho odvážné srdce poněkud zesláblo, když si uvědomil, že ty zamčené dveře ho navždy oddělily od světa. Až příště překročí tento práh, bude to znamenat již jen předehru k překročení prahu věčnosti.
Pak se náhle v jednom z tmavých koutů cely kdosi pohnul a sir Galliard se zarazil. Uvědomil si, že tu není sám. Vzpomněl si na Cromwellova slova. 
„Kdo jste?" ozval se zastřený hlas, který výmluvně svědčil o velkém neštěstí, jaké prožívá.
„Důstojný pan Stewart!" zvolal Cris, poznávaje svého společníka. „Tak to vy jste dal králi svého koně u brány St. Martin! Kéž vám to nebesa oplatí! Pro rány boží!" dodal, „nepomyslel jsem ani ve snu, že se s vámi setkám ještě na této straně hrobu."
„Kéž by tomu nebesa zabránila!" zněla bolestná odpověď. „Co vy tu děláte?"
„S vaším dovolením se budu veselit tak, jak se může veselit muž, v jehož hodinách se písek již téměř přesypal. Lord Generál, ať ho ďábel usmaží, až nastane jeho čas, ze mne ráno udělá kyvadlo a dává mi noc, abych se k tomu poslání dobře připravil."
Mladý muž vstoupil do světla a smutně se díval na sira Crispina.
„Jsme tedy druhy v neštěstí!"
„Byli jsme kdy druhy v něčem jiném? Podívejte se, pane, buďte trochu veselejší. Když to má být naše poslední noc na tomto ubohém světě, užijme si ji tak příjemně, jak jen to bude možné."
„Příjemně?"
„Bude to asi těžké!" odpověděl Cris a smál se. „Kdybychom byli v rukou křesťanů, neodepřeli by nám soudek, nad kterým bychom si mohli užívat radost z našeho posledního žertu a zahřát se v nočním vzduchu, který v této podkrovní světničce bude jak se patří ledový. Ale ti ostříhanci…" Přestal mluvit, aby se podíval do džbánu, který stál na stole. „Voda! Pah! Ti žalmožrouti jsou ale špinavá banda!"
Kenneth zvolal: „Milosrdné nebe! Copak vůbec nemyslíte na svoji smrt?!"
„Pořád myslím, dobrý mládenče, pořád na to myslím a chtěl bych se na zítřejší tanec připravit nějakým veselejším způsobem, trochu srdečněji, než mi chce dopřát starý Noll (Noll - přezdívka Olivera Cromwella) – vem ho za to ďas!"
Kenneth před rytířem ustoupil pln hrůzy. Jeho stará nenávist vůči siru Crispinovi se probudila tou bezbožnou lehkomyslností, nevhodnou v té těžké chvíli. Myšlenka, že musí strávit celou noc v jeho společnosti, v něm přemohla hrůzu před smrtí a strach, jehož byl kořistí.
Crispin to zpozoroval, pohrdavě se zasmál a odešel k oknu. Byl to malý otvor a dvě křížem přes sebe zasazené železné tyče mařily všechnu naději na útěk. Jakmile se podíval z okna, zjistil, že nejúčinnější překážkou útěku by byla výška okna nad zemí. Dům stál svou zadní stěnou přímo na břehu řeky, byl postaven na kamenné, třicet stop vysoké podezdívce. Na koruně podezdívky, asi čtyřicet stop pod oknem, vedl úzký ochoz, opatřený železným zábradlím. Byl však tak úzký, že kdyby někdo z toho okna skočil, byl by jej určitě minul a dopadl do řeky, která tekla dobrých sedmdesát stop pod nimi. Cris se obrátil a povzdychl si. Když přistupoval k oknu, cítil určitou naději, ale nyní ho opouštěl v dokonalém zoufalství.
„No dobře tedy," řekl, „budeme se houpat, a to bude konec všeho."
Kenneth opět usedl na své místo v rohu místnosti. Zahalil se do svého pláště a zabral se do hlubokého přemýšlení. Jeho pohledná tvář byla zbrázděna vráskami bolesti. Když se na něj sir Crispin zadíval, změklo mu srdce a šlo tomu mladému muži naproti tak, jako oné noci, kdy ho spatřil poprvé na dvoře v perthském zámku.
Vzpomínal na to setkání, vzpomněl si na sympatie, které ho k němu vedly, a zdálo se mu nyní, že tenkrát Kenneth tento cit sdílel s ním. Tak dlouho, dokud se nezačal domnívat, že sir Crispin je bezbožný výtržník. Myslel nyní na propast, která se mezi nimi čím dál víc rozevírala. Chlapec byl přímý a bohabojný, pravdivý a měl přísné ideály, podle nichž chtěl řídit svůj život. Když se sir Galliard na něj díval, uvědomil si, že s ním špatně zacházel. Jeho chování vůči němu bylo jednáním nevázaného pijana, jímž se skutečně stal, bylo to vše jiné, jen ne chování šlechtice, za nějž se kdysi považoval.
„Kennethe!" promluvil konečné a jeho hlas měl tón tak neobyčejně mírný, že mladý puritán překvapeně vzhlédl. „Slyšel jsem, že to není nic zvláštního, snaží-li se lidé, stojící na prahu věčnosti, napravit alespoň díl toho zla, které snad v životě způsobili."
Kenneth se zachvěl. Crisova slova mu připomněla jeho blížící se konec. Rytíř se odmlčel, jako kdyby čekal na slova povzbuzení. Když však ta slova nepřicházela, pokračoval:
„Nejsem ten kající se hříšník, jak vy si, Kennethe, představujete, že bych měl být. Žil jsem svůj život – můj Bože! Jaký to byl život – ale jak jsem jej žil, tak i zemru. Odváží se snad někdo tvrdit, že několik hodin naříkavého modlení může zmenšit váhu celých let drzé nevázanosti? To je nauka pokrytců, kteří nemají ve svém životě tolik síly, aby žili tak, jak jim to svědomí přikazuje, a kteří ani v hodině smrti nemají tolik odvahy, aby se přiznali k činům, jichž se dopustili. Já sám takový nejsem. Byl-li můj život špatný, byla také moje pokušení prudká, a to, co ještě zbývá, je v božích rukou. Ve svém životě jsem se prohřešil proti mnohým lidem, zničil jsem úmyslně život mnohého statečného mladíka, někdy opravdu jenom ze svévole nebo hněvu. Oni tu však se mnou nejsou, ale zato jste tu aspoň vy a to málo, co se omluvou napravit dá, mohu udělat. Když jsem vás uviděl poprvé v Perthu, přál jsem si mít ve vás přítele – a takové přání jsem neměl již dvacet let. No, nepodařilo se mi to. Jak by to také bylo možné, holub nemůže nikdy hnízdit v hnízdě supa."
„Již ani slovo, pane!" zvolal Kenneth, jehož upřímně dojala a snad ještě více udivila nevídaná pokora toho muže, kterého nikdy neviděl jinak, než ve vyzývavém a výsměšném postoji. 
„Zapřísahám vás, již ani slova! Všechny nepatrné křivdy, které jste mi snad způsobil, vám odpouštím tak rád, jako bych si přál, aby bylo odpuštěno mně. Není psáno, že tomu tak má být?" A podával mu ruku.
„Musím ještě něco dodat, Kennethe," odpověděl sir Crispin nevšímaje si podávané ruky. „Mám vůči vám nyní tytéž city, které ve mně vznikly na hradě Perthu. Nesnažím se hledat pro ně vysvětlení. Snad je to proto, že si uvědomuji rozdíl, který je mezi námi, snad ve vás vidím svůj vlastní obraz z dávných let, kdy jsem sám byl také čestným člověkem. Ale nechme toho. Hleďme, tam zapadá slunce, ale ani vy, ani já je již nikdy nespatříme. Mně na tom pramálo záleží. Ve mně již zemřely všechny naděje, a když ty jsou mrtvé, co na tom, že tělo také zemře. Ale v těchto posledních hodinách, které máme spolu žít, chtěl bych mít aspoň vaši úctu. Chtěl bych, abyste zapomněl všechnu mou prudkost a křivdu, jíž jsem se chtěl vůči vám dopustit v té hloupé příhodě vašeho včerejšího dopisu. Chci, abyste mi uvěřil, že jsem-li zlý, jsem jenom takový, jaký mne udělal život. A zítra ráno, až odtud budeme společně odcházet, chtěl bych, abyste ve mně alespoň viděl muže, v jehož společnosti se nemusíte stydět zemřít."
Mladý muž se zachvěl.
„Mám vám vypravovat události svého života? Kennethe, rád bych si ve své mysli zopakoval všechny příhody svého ubohého života, snad mi tím živěji vyvstanou v představách. Ostatně vyprávěním těchto osudů nejrychleji uplyne čas, který nám ještě zbývá, a až mne vyslechnete, budete mi soudcem. Co tomu říkáte, Kennethe?"
Přes strašlivou bázeň před jitrem, jež ukončí noc, působil na Kennetha nový tón v Galliardově řeči tak, že dokonce prosil, aby sir Crispin s příběhem svého života již začal. A rytíř se dal do vyprávění.

VIII. VYLOMENÁ MŘÍŽ

Příroda uplatnila svůj nárok a Cris usnul, přestože jej čekala poprava. Kenneth zhrouceně seděl na židli a v trýzni  naslouchal pravidelnému oddychování spícího druha. Neměl Galliardovu odvahu zemřít, a nemohl následovat jeho příkladu, ba neuměl si ani představit, jak někdo může spát na samém okraji věčnosti.
Jeho údiv se v této chvíli přibližoval obdivu, ale náboženská výchova ho zrazovala a čistota jeho života způsobila, že nakonec opovrhoval bezbožným chováním tohoto muže. Za chvíli ho to pravidelné chrápání začalo rozčilovat. Když sir Galliard vyprávěl o svém osudu, mladíkovi to pomáhalo pozapomenout na strašidla děsu z blížící se smrti. A nyní, když sir Crispin spal, vrátily se všechny představy popravy a Kenneth trnul a dřevěněl hrůzou. Bylo mu z toho všeho bídně. 
Když zde tak seděl, s hlavou pokleslou na prsa, s rukama svíranýma mezi koleny, přemýšlel nad svým jednotvárným a na události chudým životem a sem tam si vzpomněl na Cynthii, na dívku, kterou miloval. Uslyší o jeho konci? Bude pro něj plakat? Jako by na tom záleželo! Ale nechť. Jeho myšlenky se vracely k nastávajícímu ránu. Třásl se a svíral dlaně ještě pevněji a pot se ve velkých krůpějích perlil na jeho čele.
Nakonec se vrhnul na kolena a vznesl ke svému Stvořiteli – snad modlitbu, ale mnohem více než to – žalobu na osud. Měl pocit osamělosti, cítil se zbabělým – tím více, že slyšel hluboké oddychování toho hříšníka, jímž pohrdal – ale pak si řekl, že gentleman nemá svoji smrt očekávat ve strachu.
„Zítra budu zmužilý! Budu udatný!" šeptal si.
Sir Crispin mezitím spal. Když se probudil poté, co jím někdo zatřásl, svítila mu do obličeje lucerna houpající se v ruce vysoké, černé postavy, která se nad ním skláněla. Muž byl zahalen v plášť a na hlavě měl měkký klobouk, jehož široký okraj stínil jeho tvář.
Cris ještě v polospánku mžoural jako sova a vstal:
„Já jsem se vždycky držel španělského, kořeněného vína, aby mi bylo dobře – ale…"
Odmlčel se, již dokonale probuzen, a vzpomněl si náhle na skutečný stav věcí. Domnívaje se, že kat již pro něho přichází, vydechl zhluboka a hlasem tak lhostejným, jak jen uměl, se tázal:
„Kolik je hodin?"
„Minula půlnoc, bídný zločinče!" zazněla odpověď pronášená hlubokým hlasem. „Vstoupil jsi do posledního dne svého života, do dne, jehož slunce ti nikdy nezasvítí. Zbývá ti ještě pět hodin!"
„A jenom proto, abyste mi to řekl, mne budíte?" zahartusil Galliard takovým hlasem, že muž v plášti o krok ustoupil, jako by očekával, že slova doprovodí úderem. 
„Ven! Vy flanďáku, který si dovolujete rušit klid gentlemana."
Muž však odpověděl svým lomozivým basem: „Přicházím vás vyzvat, abyste činil pokání!"
„Netrapte mne," řekl Cris a zívnul. „Chci spát!"
„Dost pevně usneš za několik hodin. Nyní, ty bídáku, mysli na spásu své duše."
„Pane," křikl rytíř, „jsem muž velmi malé trpělivosti. Ale pamatujte si: vaše cesty k věčnosti nejsou mými cestami. Opravdu, jestli je nebe obydleno takovými krákorajícími chlápky jako jste vy, tak budu velmi vděčný, když se tam nedostanu. Tak jděte už, příteli, než se stanu nezdvořilým."
Kněz stál okamžik tiše, pak postavil lucernu na stůl, zdvihl ruce i oči k nízkému stropu světnice a začal se modlit:
„Vzývám tě, můj Bože, abys ses dotkl tvrdého srdce tohoto zatvrzelého a nenapravitelného hříšníka, rouhajícího se zloducha…"
Dále se nedostal. Sir Crispin vyskočil, svou drsnou tvář přiblížil těsně k tváři kněze a jeho oči metaly blesky:
„Ven!" zahřměl, ukazuje na dveře, „Ven! Ať hned zmizíte! Dopustil bych se ještě na konci svého života hříchu udeřit muže ve spodničce. Ven, dokud se ovládám. Jděte a odneste si svoje modlení k ďasu!"
Kněz ustoupil. Zdálo se, že okamžik váhá, ale pak se obrátil ke Kennethovi, který stál u zdi a ani nedutal. Ale presbyteriánská výchova ho naučila nenávidět sektáře tak, jak by nenáviděl papežence nebo ďábla, a proto nyní pouze opakoval Galliardova slova – ačkoli v mírnější tónině.
„Prosím vás, odejděte," řekl, „ale chcete-li udělat milosrdný skutek, nechte nám zde tu svítilnu. Bude dost tmy potom."
Kněz se na něj ostře zadíval a získán pokorou v jeho hlase, postavil svítilnu na stůl. Poté, cestou ke dveřím, se zastavil ještě jednou u Crise a oslovil ho:
„Odcházím, ježto se moje kněžská útěcha potkává s takovým násilím. Ale budu se za vás modlit a vrátím se za chvíli, kdyby se snad vaše srdce obměkčilo v bezprostřední blízkosti smrti."
„Pane," odpověděl Cris unaveně, „vy byste  umluvil ženskou."
„Už jdu, už jdu!" vykřikl kněz. Pak dupavě přeběhl ke dveřím. Ale na prahu se opět zastavil a řekl ještě:
„Nechám vám zde tu svítilnu. Kéž vám posvítí na bohumilejší stav mysli. Vrátím se za úsvitu." S těmito slovy odešel.
Cris hlučně zazíval a protáhl se. Pak ukázal na slamník a řekl: „Pojďte hochu, je na vás řada."
Kenneth se zachvěl.
„Nemohl bych usnout," zvolal: „Nemohl bych!"
„Jak chcete!" sedl si na kraj lůžka a pokrčil rameny.
„To jsou studení těšitelé, ať mi dají s těmi poťouchlými paroháči pokoj. O duši člověka se starají, ale o tělo ani za mák. Já jsem od polední hodiny nesnědl, ani nevypil docela nic. Ne že bych tak mnoho stál o jídlo, ale přísahám, že mé hrdlo je tak vyprahlé jako jejich kázání a rád bych dal čtyři z pěti hodin svého života za pohár španělského vína. To je, Kennethe, prachsprostá banda! Domnívají se, že člověk večer již nemusí jíst, když má ráno zemřít. Haló! Nějaký lhář řekl, že ten, kdo spí, zapomene na svou žízeň." Natáhl se na postel a okamžité zase usnul.
Později ho Kenneth probudil. Cris otevřel oči a viděl, že se všecek třese strachem. Jeho tvář měla barvu popela.
„No co je? Stalo se něco? Pro Boha, co vás bolí?" zvolal.
„Není tu opravdu žádného východiska, sire Crispine? Copak nemůžete nic podniknout?" naříkal mladý muž.
Galliard ihned vstal.
„Ubohý chlapče, vás děsí myšlenka na provaz?"
Kenneth sklopil hlavu a nepromluvil.
„Uznávám to! je to hanebná smrt. Heleďte, Kennethe, v mé botě je ukryta dýka. Kdyby vám byla ocel milejší, je okamžitě po všem. To je asi poslední služba, kterou bych vám mohl prokázat a budu tak něžný jako milenka. Bodnu přesně, zde nad srdcem a vy o sobě nebudete nic vědět a probudíte se až v ráji."
Shrnul kůži na své pravé botě a vsunul ruku až dolů ke kotníku. Ale Kenneth s úlekem odskočil.
„Ne, ne!" vykřikl a skryl tvář v dlaních. „To nemyslím, nerozumíte mi. Smrti se chci vyhnout. To není cesty, která nás odtud vyvede? Není opravdu záchrany, sire Crispine?" prosil a spínal ruce.
„Blízkost smrti vás, pane, činí plačtivým!" řekl Galliard, v němž slabošské prolévání slz probudilo hluboký hnus. „Že by tu nebylo cesty, jak míníte? Je tu přece okno, ale je sedmdesát stop nad řekou – a jsou tu dveře, ale jsou na závoru a za nimi stojí hlídka."
„Mohl jsem to tušit! Mohl jsem to vědět, že se mi budete vysmívat. Jakou cenu má pro vás smrt, pro vás, jemuž život již nic nenabízí? Vám ani vyhlídka na oběšení nepřináší hrůzu. Ale pro mne – uvažte jen, pane, že mi ještě není ani osmnáct!" A zlomeně dodal: „A život byl pln slibů pro mne. Ó Bože, smiluj se nade mnou!."
„Pravda, hochu, pravda!" řekl mírně rytíř. „Zapomněl jsem, že smrt není pro vás tím požehnaným vysvobozením, jímž je pro mne. A přece jen – přece…" Přemýšlel okamžik a pak pokračoval: „A přece, vždyť jsem nedokončil svůj úkol – svoji pomstu! A na mou duši, neznám větší vzpruhu vůle, která by muže chtěla udržet naživu. Ah! Kéž bych mohl najít cestu!"
„Přemýšlejte, sire Crispine, hodně přemýšlejte!" volal mladík horečně.
„Jaký to bude mít ale účel? Zde je okno. Avšak i kdybych odstranil mříže – nevím, jak uniknem. Skok do řeky? Ta je nejmíň sedmdesát stop pod námi. Změřil jsem to od oka, hned jakmile jsme sem vstoupili. Provazy nemáme. Roztrhnem-li váš kabát vedví a svážem obě poloviny, sestoupíme po něm sotva o deset stop. Chtěl byste snad skočit zbývajících šedesát stop?"
Při pouhé myšlence na to se mladík zachvěl. Sir Crispin to zpozoroval a jemně se usmál:
„Tak to vidíte! A přece jen, chlapče, byl by to odvážný pokus a kdyby se nám podařil, znamenal by záchranu našich životů – a kdyby se skok nepodařil, bude náš konec rychlejší než na konci provazu. Dobrý Bože!" zvolal náhle. Vyskočil na nohy, uchopil lucernu a šel k oknu: „Podívejme se tedy na ty železné tyče!"
U okna přidržel svítilnu tak, že paprsky světla dopadaly přímo na místa, kde svislé tyče mříže byly zapuštěny do zdiva.
„Je to všechno sežrané rzí!" bručel a dotýkal se kratší strany železných křížů. „Kdybychom, Kennethe, odstranili jenom tenhle jediný prut, měli bychom cestu otevřenou. Kdo ví! Hm, hm!"
Vrátil se ke stolu a odložil na něj lucernu. Kenneth napjatě sledoval každý jeho pohyb, chvěl se a nepronesl jediného slova.
„Ten, kdo něco chce vyhrát," řekl Galliard, „musí také něco vsadit do hry. Vsadil jsem život, který jsem již prohrál, a teď vsázím svobodu. Když vyhraju, vyhrávám všechno, a když prohraju, neztratím nic. U ďasa, uzavřel jsem již lecjakou sázku s osudem, ale nikdy takovou, aby výhra byla tak ohromná! Pojďte, Kennethe, je to jediná cesta a pokusím se odstranit tuhle tyč."
„Vy chcete skočit?" zasténal mladý puritán.
„Do řeky! Je to jediná cesta."
„O, Bože, neodvážím se. Je to děsný skok."
„To přiznávám, že je delší, než bude ten, co vám poskytnou za hodinu, když zde zůstanete!"
Mladíkova ústa byla vyprahlá,  oči planuly, a přece se jeho údy třásly zimou – ne však zimou zářijové noci.
„Pokusím se o to," zasténal. Pak se náhle chopil Galliardovy ruky a druhou ukazoval k oknu.
„Co vás ještě trápí?" zeptal se Galliard podrážděně.
„Svítání, sire Crispine, svítání."
Cris vzhlédl a jako otvor do nebeské tmy spatřil ve stěně šedý čtyřúhelník.
„Rychle, sire Crispine, nesmíme mařit čas. Kněz řekl, že se za svítání vrátí."
„Tak ať přijde!" řekl Galliard zlostně a šel k oknu. Uchopil nejnižší tyč svalnatými pažemi, kolenem se opřel o zeď pod oknem a použil veškeré své síly – oné síly, jíž nabyl za léta dřiny na galejích. Cítil, jak se jeho svaly napínají div neprasknou, pot mu stékal po čele a dech byl přerývaný.
„Povoluje to!" zasupěl nakonec, „povoluje to!" Ustal ve svém úsilí a pustil mříž, aby si odpočinul.
„Musím si na chvíli oddychnout. Ještě jednou a bude to. U svatého Jiří!" smál se, „to je poprvé v mém životě, kdy mi je voda přítelem! Deště tohle železo značně porušily rzí."
Uchopil tyč a znovu se zapřel. Tentokrát již mříž postupně povolovala. Mladík čekal se zatajeným dechem a s tlukoucím srdcem. Galliard cítil, jak tyč povoluje, neustále povoluje – a najednou: Prásk!
S ranou, která zaduněla v místnosti jako rána z pistole, vyletěla tyč ze zdiva. Galliard se s tyčí v ruce válel po zemi, ale hned vstal. Oba muži zatajili dech a stáli okamžik bez pohnutí, přikrčení a s pozornýma ušima. Stráž se zastavila u jejich dveří.
Galliard byl mužem rychlé myšlenky, a ještě rychlejšího provedení toho, co ho nyní napadlo. Hodit Kennetha do kouta, zhasnout světlo, vrhnout se na postel, to vše bylo dílem jediného okamžiku.
Klíč zaskřípěl v zámku a Cris hlasitě chrápal. Dveře se otevřely a na prahu stál urostlý voják. Ve zdvižené pravici držel lucernu a světlo z ní proudící se odráželo od jeho lesklého pancíře. Uviděl Crispina ležícího na posteli, uviděl také Kennetha, který pokojně seděl na zemi, opíral se zády o zeď a pozoroval ho poněkud vyděšenýma očima.
„Slyšel jste něco?" zeptal se ho.
„Ano," odpověděl mladík sevřeným hlasem, „slyšel jsem cosi jako výstřel, bylo to někde venku."
Pohyb, kterým tato slova doprovodil, byl neblahý. Pudově ukázal palcem na okno a zaměřil vojákovu pozornost tímto směrem. Zrak chlapíka padl na vylomenou tyč a ostrý výkřik překvapení se mu vydral z hrdla.
Byl hlupák, že když uhodl, co se stalo, nerozmyslel si dobře, zda se může přiblížit do dosahu muže, který mříž vylomil. Avšak byl to pomalu uvažující trouba, a ještě ani teď neustupovalo jeho překvapení, když vkročil do místnosti a šel  k oknu, aby se podíval zblízka na vylomenou tyč.
Kenneth ho pozoroval očima naplněnýma hrůzou a němým zoufalstvím; jejich poslední naděje jim unikala. Pak uviděl sira Crispina vymrštit se jediným skokem ze své zkroucené polohy na loži a padnout na vojáka.
Lucerna byla vyražena z chlapíkovy ruky a odvalila se k nohám Kennetha. Muž chtěl vykřiknout, ale zmohl se jen na chraptivé vrčení, neboť Galliardovy prsty se včas sevřely na jeho krku. Byl to velký chlap a ve snaze se škrtiče zbavit smýkal sirem Crispinem po všech koutech místnosti. Narazili i na stůl, který by se byl převrátil, kdyby jej Kenneth nezachytil a neodtáhl ke zdi.
Oba muži nyní zápasili na posteli. Cris uhodl, že voják se chce vrhnout na zem, aby řinčení jeho pancíře o podlahu, jež by bylo slyšet hodně daleko, přivolalo někoho na pomoc. Aby tomu zabránil, dotlačil ho k posteli a pak ho k ní přitiskl koleny, oběma rukama ho rdousil a palci mu vší silou stlačoval ohryzek dovnitř.
„Dveře, Kennethe!" zasupěl: „Zavřete ty dveře!"
Voják se marně bránil a pokoušel se vysvobodit z dusivého sevření. Jeho úsilí nabývalo křečovitosti, jeho tváře brunátněly, na čele mu vyvstaly žíly jako lana a zdálo se, že každým okamžikem prasknou. Pak mu vystoupily oči z důlků a podobaly se očím raka, nakonec se mu kolem rtů usadil vyceněný škleb. Stále ale ještě bil patami a z posledních sil zápolil. Ruce, které ho rdousily, rval ze svého krku a drásal je nehty, až z nich tekla krev. Ale Galliard ho nepřestával pevně držet a s úsměvem, který se ubohému chlapíkovi zdál ďábelský, se díval na svou oběť, jíž docházel dech.
„Někdo přichází!" náhle zašeptal Kenneth. „Někdo přichází, sire Crispine!" opakoval spínaje v úzkosti ruce.
Galliard naslouchal. Kroky se blížily. Voják je zaslechl také a obnovil svoje úsilí vyprostit se. Cris sykl:
„Proč tu tak stojíte? Zhasněte přece světlo – ne, počkejte, mohli bychom je potřebovat. Hoďte přes ně plášť. Rychle!"
Kroky byly už docela blízko. Kenneth poslechl a byli ve tmě.
„Postavte se ke dveřím," zašeptal rytíř, „padněte na něj, jakmile vstoupí a hleďte, aby mu neunikl ani jeden výkřik. Uchopte ho za hrdlo, a milujete-li život, nepouštějte ho."
Kroky se zastavily. Kenneth se tiše odplížil na své místo. Voják náhle přestal zápasit a jeho tělo konečně ochablo. Cris pustil jeho krk, klidně vytáhl jeho dýku, uchopil řemeny krunýře a přeřízl je. Když byl hotov, otevřely se dveře.
Ve světle lucerny hořící na chodbě spatřili v rámu dveří obrysy černé postavy s vysokým kloboukem. Vzápětí je pozdravil hlomozný hlas nonkonformního pastora.
„Vaše hodina se přiblížila!" oznamoval.
„Již je čas?" tázal se Galliard, ležící na posteli. Při té otázce spustil tiše vojínův pancíř na zem a položil ruku na srdce udušeného muže – bilo ještě, i když docela slabě.
„Za hodinu pro vás přijdou!" odpověděl kněz a Cris úzkostlivě přemýšlel, co tam asi Kenneth dělá. Pastor pokračoval: „Čiňte pokání, bídní hříšníci, pokud ještě…"
Náhle ustal. I přes jeho náboženskou horlivost jej zarazil pocit něčeho neobvyklého v této tmě a nepřítomnost strážce, jehož dosud nespatřil.
„Co se to…" chtěl se zeptat, ale už nedořekl. Místo toho Galliard zaslechl zasténání, hned na to hluk způsobený pádem a nejasně viděl dvě zápolící mužské siluety, jež se válely po podlaze.
„Hrdinsky provedeno, chlapče!" řekl skoro vesele. „Držte ho, Kennethe, držte ho ještě okamžik!"
Vyskočil z postele a při slabém osvětlení, které sem padalo přivřenými dveřmi, šel k nim, zavřel je a zasunul závoru. Pak nahmatal cestu podél zdi až k místu, kde tušil lucernu, přes niž Kenneth hodil plášť.
Oba zápasící muži se přikouleli až k němu a Cris dodával Kennethovi odvahu: „Držte ho pevně, chlapče, ještě chvilku nepouštějte a já vám pomohu!"
Konečně dosáhl na lucernu, shodil z ní plášť a postavil ji na stůl.

IX. PŘÍSAHA

Při žlutém svitu lucerny viděl Cris jen obrysy obou těl – hmotu, která zápasila, uzel údů zmítajících se na zemi. Kenneth ležel na pastorovi a svíral jeho hrdlo. Tváře obou zápasících byly znetvořeny úsilím, avšak zatímco z jinochova hrdla unikal syčící dech, pastor dýchat přestával.
Cris šel k posteli a vzal bezvědomému strážci meč. Na chvíli se naklonil nad mužovým obličejem. Voják velmi slabě dýchal a Galliard věděl, že uplyne ještě dlouhá doba, než opět nabude vědomí. Když viděl, jak dobře vykonal svou práci, aniž zmařil lidský život, ponuře se usmál.
S mečem v ruce šel k pastorovi s Kennethem. Knězův zápas se již proměnil v křečovité bezúčelné pohyby, jeho tvář byla strašidelně bledá.
„Pusťte ho, Kennethe," řekl Cris krátce.
„Zápasí ještě!"
„Pusťte ho, pravím," opakoval Galliard. Naklonil se nad dvojici na zemi, uchopil chlapce za zápěstí a přinutil ho, aby svou oběť pustil.
„Bude křičet!" zvolal Kenneth ve strachu.
„I nebude," smál se Cris. „Aspoň ne hned. Podívejte se na toho ubožáka."
Kněz ležel na zemi, ústa měl široce rozevřená a lapal po vzduchu jako ryba vytažená z vody. I teď ještě, i když jeho krk byl již volný, zdál se zápasit, než konečně vdechl vzduch. Pak začal prudce nadechovat a vypadal, jako by se chtěl zalknout množstvím vzduchu, jež do sebe nasával.
„Při svatém Jiří!" řekl Galliard: „Byl nejvyšší čas. Ještě okamžik a byli bychom ho tu měli taky v bezvědomí. Podívejte se, už se vzpamatovává!"
Krev opouštěla zvolna naběhlé tepny na pastorově hrdle a vstupovala do tváří, které nabývaly obvyklého zabarvení. Tu mu sir Galliard položil hrot meče na hrdlo.
„Jediný zvuk, jediný pohyb, a přibodnu vás k podlaze jako brouka!" řekl Cris mrazivě. „Když mne však poslechnete, nestane se vám nic zlého."
„Poslechnu vás," odpověděl a slova mu ucházela v hvízdavém šepotu. „Přísahám, že poslechnu. Ale pro boží milosrdenství, dobrý sire, dejte svůj meč z mého krku. Ruka vám může uklouznout, sire!" úpěl bázlivě a v očích měl hrůzu.
Kam nyní zmizel hluboký bas jeho dřívější řeči? Kde zůstalo to jeho směšné velikášství? Kde byla působivá gesta, kterými doprovázel svoje nadávky?
„Vaše ruka přece může uklouznout, sire!" zasténal znovu.
„Může – a, přisámbohu, také uklouzne, promluvíte-li ještě jen jedno slovo. Tak dlouho, dokud budete tichý a němý, nemusíte se ničeho obávat." Pak, nespouštěje oči z pastora, řekl Kennethovi: „Kennethe, jděte k tomu hlídači, už se vzpamatovává. Svažte ho prostěradly a z jeho nákrčního šátku smotejte roubík. Dejte si na té práci záležet, Kennethe, vykonejte ji dobře, ale nosní dírky mu nechte volné, aby se nezadusil."
Kenneth provedl Galliardovy rozkazy rychle a dobře. Po celou tu dobu stál Cris nad zhrouceným pastorem. Když nakonec jinoch hlásil, že je hotovo, vybídl rytíř nonkonformistu, aby vstal.
„Ale dejte si dobrý pozor," dodal, „abyste neochutnal potěšení ráje, o němž tak krásně kážete. Pojďte, pane pastore, vstaňte!" Chlapík vstal velmi rychle, neboť byl kořistí strachu, který ho nutil k naprosté poslušnosti.
„Sem se postavte, pane, – tak pěkně," poroučel Cris drže hrot čepele neustále ve vzdálenosti jednoho palce od kolárku na mužově kněžské sutaně.
„Vezměte svůj šátek, Kennethe, a svažte mu ruce dozadu."
Když se tak stalo, požádal Cris mladíka, aby rozepjal a sňal pastorův pás. Poté rozkázal muži Písma, aby přijal místo na jejich jediné židli, a Kennethovi poručil, aby kněze svým vlastním pásem přivázal k sedadlu. Když byl nonkonformista konečně bezpečně uvázán, sklonil sir Galliard svůj meč a posadil se před pastora na okraj stolu. 
„A teď, pane pastore, si spolu trochu popovídáme. Jakmile vykřiknete, pošlu vás okamžitě do budoucího života, kam vodíte duše svých bližních, jak vám káže vaše povinnost. Může být, že poznáte, že to je svět, o němž se dobře učí, ale ve kterém se špatně bydlí – a proto, ve vašem vlastním zájmu nepochybuji, že mne uposlechnete. A očekávám, ve jménu vaší cti a ve jménu vašeho kněžského odporu ke lži, že mi odpovíte podle pravdy na otázky, které vám položím. Uvidím-li, že mne, pane, klamete, vynasnažím se, aby vás vaše lež dohonila, přestože má krátké nohy. Jak brzy objeví naši přátelé tento nepořádek v naší cele?"
„Až si pro vás přijdou!" odpověděl pastor výsměšně.
„A jak brzy – ó proroku – si pro nás přijdou?"
„Za hodinu nebo tak nějak," řekl nonkonformista, hledě k oknu. Galliard sledoval jeho pohled a povšiml si nyní, že se venku značně rozednilo.
„Ajta! Za hodinu bude dost světla, aby nás při něm pověsili? Nepřijde sem snad náhodou někdo dřív?"
„Nikdo, pokud vím a mohu soudit. Kromě vás jsou jedinými obyvateli tohoto domu muži dole na strážnici. Celkem jich je asi půl tuctu."
„Kde je Lord Generál?"
„Pryč – nevím, kde je. Ale přijde sem při východu slunce."
„A co hlídka, která stála u našich dveří – ta se od nynější chvíle až do okamžiku popravy už nebude střídat?"
„Nemohu to říci určitě, ale domnívám se, že ne, stráže se vyměňovaly právě, než jsem přišel."
„A ještě – co muži na strážnici – odpovězte mi pravdivě – jakou to mají stráž tam dole?"
„Bohužel, pane, pili dnes v noci tolik, že by zahanbili rytíře pekla. Napomínal jsem je, marně však."
Když Kenneth svlékal pastorovi pás, vypadla mu malá bible, jakou muži jeho povolání obyčejně s sebou nosívají. Kenneth ji položil na stůl. Galliard ji nyní vzal, podržel ji před očima nonkonformisty a upřeně se na něj díval.
„Můžete mi na tuto knihu přísahat, že jste nemluvil nic jiného než pravdu?"
Kněz nezaváhal ani okamžik a přísahal při bibli, že nepronesl žádnou lež a odpovídal podle svého nejlepšího svědomí.
„Tak je to dobře, pane. A nyní, ačkoli mne mrzí, že vám musím způsobit malé nepohodlí, musím si zajistit vaše mlčení – milý příteli."
Položil meč na stůl, postavil se za nonkonformistu, sňal šátek z jeho krku a použil jej jako roubík. Pak se otočil k jinochovi a řekl: „A nyní Kennethe…"
Zarazil se uprostřed věty, jako by ho náhle cosi napadlo. Za chvíli pokračoval změněným hlasem: „Kennethe, před nějakou dobou řekl jste mi, jak si vzpomínám, že byste se se mnou spolčil, abyste potrestal zločince, kteří zničili můj život – kdyby vám byla vrácena svoboda."
„Řekl jsem to, sire Crispine."
Rytíř se dlouze odmlčel. To, co teď právě chtěl udělat, byla ošklivá věc, a když si nyní uvědomoval, jak ošklivá, zdálo se mu, že je lépe neříct již ani slova, opustit tenhle záměr a spoléhat se i nadále jen na vlastní důvtip a ruce. Leč vzápětí si uvědomil, jak velkou oporu by mu tento jinoch mohl poskytnout – ten, který již byl zasnouben s Cynthií Ashburnovou. Avšak, čím déle přemýšlel, tím lépe viděl, že tuto otázku nemůže tak rychle posoudit.
Vážil ji pečlivě na váhách svého svědomí. Jednak bylo jisté, že podaří-li se jim uniknout, bude Kenneth přirozeně chtít se ukrýt u svých přátel Ashburnů, u těch, kteří usurpovali zámek Marleigh. Nic nebude přirozenější než to, že si s sebou vezme muže, který mu pomohl šťastně utéci. 
Druhou misku váhy snižovala hluboká pachuť jeho jednání. Zavázal by si mladého muže slibem – ale zamlčel by mu, na čem bude splnění slibu záležet. Kdyby totiž věděl, jakým způsobem, volil by asi raději smrt, než aby zradil rodinu své budoucí ženy.
Tyto myšlenky se Galliardovi honily hlavou. Ale proti výčitkám svědomí zde stálo mladíkovo jednání po zpovědi v dnešní noci, opovržení, jež tento domýšlivý zženštilec choval vůči rytířovi. Čím mu také byl tento chlapec? tázal se sám sebe. Co udělal tento hoch, aby si zasloužil tolik ohledů? Co mu byl dlužen? – Nic! Leč přes to všechno se sir Galliard nechtěl rozhodnout v takovém spěchu. Stál zde v kruhu nebezpečí, v němž se každým okamžikem zmenšovala možnost útěku, a obracel ve své mysli otázku, jak by se vůči mladíkovi měl nyní zachovat. 
Kenneth se však třásl netrpělivým strachem. Úzkostlivě, s rukama sepjatýma a s mrtvolně bledou tváří zíral na rytíře, který tu stál se staženým obočím, hluboce zamyšlen a s očima strnule upřenýma na zem. Nakonec již nemohl déle snést to nepochopitelné a šílené váhání.
„Sire Crispine!" šeptal, tahaje ho za rukáv: „Sire Crispine!"
Rytíř jediným krátkým pohledem přehlédl jinochovou tvář. Strach a netrpělivost do ní vepsané se mu zhnusily a způsobily, že ukazovatel na vážkách jeho svědomí se obrátil proti chlapci.
„Přemýšlel jsem, jak se to dá nejlépe provést," řekl.
„Je jen jedna cesta!" zvolal mladík.
„Ne, jsou tu dvě cesty a chci volit pečlivě."
„Když odložíte svou volbu ještě o chvíli, nebudeme mít už vůbec žádnou volbu!" zvolal Kenneth netrpělivě.
Cris pozoroval vzrůstající mladíkovu bázeň a rozhodl se. Vystupňuje jeho strach tak, až hrůza učiní hocha poddajným jako vosk, hnětený v jeho rukou.
„Zde mluví vaše nezkušenost, neopeřenče," řekl a usmál se soucitně. „Až budete tak dlouho živ jako já a až tolik vytrpíte, až si budete namáhat svůj mozek vymýšlením cest k záchraně života tak často, jako já – pak poznáte, že spěch je nešťastnou složkou ve všech podnicích. Neúspěch znamená prohru a dnes by znamenal prohru našich životů a byla by škoda pokazit tak dobrou práci, jakou jsme tu dosud odvedli," pohybem ruky ukázal na oba zajatce.
„Sire, nepůjdete-li se mnou, půjdu sám!" zvolal Kenneth.
„Kam?" tázal se Galliard suše.
„Ven, pryč odtud."
Sir Crispin se poněkud uklonil: „Sbohem, pane. Nedržím vás tu. Vaše cesta je volná a můžete se podle své vůle rozhodnout buď pro okno nebo pro dveře."
Poté se Cris k němu obrátil zády a šel k posteli, na níž ležel voják, jehož oči byly plné němé zášti. Shýbnul se a odepjal mu opasek s pochvou meče a opásal se jím sám. Aniž zdvihl očí, ukazoval Kennethovi, který stál mezi ním a dveřmi, neustále svá záda. Šel ke stolu, vzal meč, který tam ležel, a zasunul jej do pochvy. Když koš zazvonil o kroužek na otvoru pochvy, řekl Kenneth:
„Pojďte, sire Crispine, jste již hotov?"
Galliard se rychle obrátil.
„Jakže? Ještě jste neodešel?" optal se sardonicky.
„Nemám odvahu," přiznal se Kenneth. „Nemám odvahu odejít sám."
Galliard se tiše zasmál, pak náhle zvážněl.
„Pane Kennethe, ještě než půjdeme, připomenul bych vám rád vaše ujištění, že kdybychom dosáhli svobody, pomůžete mi v provedení pomsty, která je přede mnou."
„Již jednou jsem vám řekl, že to udělám!"
„A prosím, nezměnil se ještě váš úmysl?"
„Nezměnil! Všechno udělám, sire Crispine, vše co budete chtít, jenom prosím vás, pojďme už odtud!"
„Ne tak rychle! Kennethe. Slib, který chci, abyste mi dal, nemůže být dán jen tak ve spěchu. Unikneme-li, mohu si poctivě činit nárok na odměnu za to, že jsem zachránil váš život tím, co jsem již vykonal, a tím, co ještě učiním. Je tomu tak?"
„Ano, uznávám to!"
„Tak, pane! Za to očekávám, že mi pomůžete. Chci, abyste mi přispěl ve všem, co musím vykonat."
„Máte můj slib!" vykřikl hoch.
„Nedávejte ho jen tak bez rozmyšlení, Kennethe," řekl Crispin vážně: „Může být, že vám způsobí mnoho nepříjemných chvil a že vám to snad přinese i vážná nebezpečí pro celý váš život."
„Slibuji!"
Galliard sklonil hlavu, pak se obrátil a uchopil bibli, ležící na stole.
„Položte ruku na tuto knihu a s rukou na bibli, na svou čest, na svou víru a při naději na spásu duše přísahejte, že, vyvedu-li vás živého z tohoto domu, věnujete se mému úkolu pomsty tak dlouho, dokud ji nevykonám. Přísahejte, že odložíte své ostatní záležitosti, abyste mi sloužil, až vás zavolám. Přísahejte mi to a já zase, já v této noci dám svůj život za záchranu vašeho života. Padnu-li, jste zproštěn své přísahy a všech závazků."
Jinoch se na okamžik zarazil. Crispin působil tak přesvědčivě, přísaha, kterou mu předříkával, byla tak slavnostní, že mladý Stewart zaváhal. Jeho opatrná povaha mu našeptávala, že snad by měl vědět něco více o věci, k níž se zavazuje tak neodvolatelně. Ale Crispin, vida, že mladík se rozmýšlí, povzbudil ho tím, že podnítil znovu jeho strach.
„Rozhodněte se!" zvolal. „Rozednívá se a je čas, abychom si pospíšili."
„Přísahám!" odpověděl chlapec přemožený vlastní netrpělivostí. „Přísahám na svou čest, na svou víru, na všechnu naději ve věčnou blaženost, že vám poskytnu pomoc, kdykoliv a jakkoliv si ji budete žádat tak dlouho, až váš úkol bude dokonán!"
Cris vzal z chlapcových rukou bibli a položil ji opět na stůl. Jeho oči se vyhýbaly Kennethovým pohledům.
„Uvidíte, že vás nezklamu v provedení té části útěku, která je na mně závislá," šeptal. Pak vzal vojákův plášť a jeho přilbu: „Vezměte si pastorův vysoký klobouk a jeho plášť – a pojďme."
Šel ke dveřím, otevřel je a podíval se do chodby. Chvíli naslouchal. Všude bylo ticho. Pak se obrátil. V ocelovém světle rozbřesku se plamen lucerny zdál ještě žlutější.
„Sbohem, pane pastore," řekl. „Odpusťte mi nepohodlí, které jsem byl nucen vám způsobit, a modlete se, abychom šťastně unikli. Vyřiďte také moje poručení Oliverovi s rubínovým nosem. Sbohem, pane. Pojďte, Kennethe."
Otevřel před jinochem dveře a nechal ho projít. Když už stáli v nejasně osvětlené chodbě, opatrně za sebou zavřel a otočil klíčem v zámku.
„Pojďte!" řekl a šel napřed ke schodišti. Kenneth za ním kráčel po špičkách a jeho srdce divoce tlouklo.