ODYSEA KAPITÁNA BLOODA

Formát: elektronická kniha EPUB  ihned k dodání 
Autor: Rafael SABATINI
Jazyk vydání:    český        Počet stran: 324
Vydání:      první, 2022       Vydavatel:  Meisterkoch

 

Skladem

Číslo produktu

005

99

ks

Popis produktu

Nový překlad historického románu, jenž byl ve své době světovým bestsellerem. Mladý lékař je odsouzen k trestu smrti za to, že ošetřil zraněného povstalce proti anglickému králi. Na poslední chvíli byl však trest změněn na otroctví na plantáži jednoho z ostrovů Karibského moře. Zde se mu podaří uprchnout a stane se velitelem bukanýrů bojujících proti Španělům. Jeho citový život však komplikuje tajená láska k neteři nenáviděného otrokáře. Dívka, kterou miluje, na něj pohlíží s pohrdáním jako na zloděje a piráta. Romantický příběh se odehrává na pozadí skutečných událostí konce 17. století, kdy kolonizátoři bojovali mezi sebou o bohatá zámořská území. Na motivy tohoto dobrodružného románu Hollywood natočil film s tehdy oblíbenými herci Errolem Flynnem a Olivií de Havillandovou. 

Ke knize je možné si vybrat DÁREK viz článek DÁRKY v patě stránky

Komentáře k Odysea kapitána Blooda | Databáze knih (databazeknih.cz)

 

UKÁZKA:

1. POSEL

Poklidně zaléval červené muškáty na římse svého okna nad uličkou Water Lane ve městě Bridgewater v jihozápadní Anglii. Odnaproti z okna ho přísně pozorovaly dva páry nepříliš přátelských očí. Občas pohlédl dolů na proud lidí, valící se úzkou uličkou. Dnes už podruhé se dav hrnul ke Castle Field, kde již v časném odpoledni protestantský kaplan Ferguson hřímal a horlil a v jeho kázání bylo více zloby než zbožnosti.

V těch rozčileně spěchajících hloučcích byli muži se zelenými haluzemi na kloboucích a s podivnými zbraněmi v rukou. Pravda, někteří z nich si nesli na ramenou brokovnice a tu a tam se v chumlu zaleskla i šavle, ale hodně jich třímalo různé bojové sekery a palcáty. Avšak ponejvíce se oháněli mohutnými kůsami, vyrobenými z kos; tahle zbraň byla sice strašná napohled, ale nemotorná v rukou. Mezi narychlo svolanými bojovníky tak kráčeli tkalci, tesaři, kováři, zkrátka mistři a tovaryši všech cechů. Bridgewater stejně jako Taunton ochotně vyslal do služeb vévody z Monmouthu své muže. Každý chlap, kdo měl věk a sílu, aby udržel zbraň v ruce, musel jít, jinak by sám sebe pasoval na zbabělce nebo papežence.

Ale Peter Blood, muž nejen nadmíru schopný zbraň nosit, ale dokonce v boji ostřílený, se toho vlažného večera věnoval svým pelargoniím a za těmi bojechtivými nadšenci jen utrousil verš Horatia, básníka, kterého měl odedávna v oblibě. „Quo, quo, scelesti, ruitis?" (Kam se to ženete, vy blázni?)

Přestože mu v žilách proudila horká krev po toulavých předcích jeho matky, která pocházela ze Somersetshire, zůstával v tomhle fanatickém varu rebelie nezúčastněně klidným. Chladně pohlížel na muže, spěchající pod prapory svobody, které utkaly panny z Tauntonu, dívky ze seminářů slečny Blakeové a paní Musgraveové. Tyto ctnostné ženy rozpáraly své hedvábné sukně a ušily z nich zástavy pro armádu vévody z Monmouthu.

Avšak Peter Blood toho až příliš věděl o tomto chlapíkovi, než aby se dal obalamutit legendou o legitimitě jeho královského původu, v jejímž znamení byl vztyčen prapor rebelie. Četl ono prohlášení, vyvěšené na kříži v Bridgewateru i v Tauntonu a jinde, v němž se pravilo, že „po úmrtí našeho svrchovaného vládce Charlese II., následnické právo na korunu Anglie, Skotska a Irska, přechází podle zákona na nejvznešenějšího prince Jamese, vévodu z Monmouthu, syna a následníka krále Charlese II."

Mohl se tomu jen smát stejně jako jinému oznámení, že vévoda z Yorku, jenž se také jmenoval James, nejprve dal svého královského bratra Charlese otrávit a ihned poté se uzurpátorsky zmocnil jeho koruny.

Která z těchto lží byla větší, to nevěděl. Blood totiž strávil dobrou třetinu svého života v Nizozemí, kde James z Monmouthu, který se nyní prohlašoval králem, spatřil světlo světa před nějakými šestatřiceti lety. Znal historku, která se tam vypravovala o původu toho člověka, který byl nemanželským synem anglického krále a jeho krásné milenky Lucy Walter. Nicméně přívrženci Monmoutha se snažili šířit legendu o tajném sňatku jeho královského otce s Lucy, aby dodali zdání legitimity jeho nároku na anglickou korunu. A aby prosadili Monmouthova smyšlená práva, byli tito západoangličtí hlupci, vedení hrstkou bojechtivých liberálů, zlákáni k povstání! Jak jinak než pohromou a neštěstím může skončit tento groteskní podnik? Tihle poblouznění sedláci a řemeslníci se ženou vstříc své záhubě.

„Quo, quo, scelesti, ruitis?" Zasmál se s povzdechem, ale smích byl silnější než povzdech, neboť Blood byl až příliš sebevědomý, než aby se nechával unést emocemi. Spoléhal jen na sebe, protože tak ho život naučil. Někdo se srdcem citlivějším měl by důvod zaslzet při pohledu na tyto horoucí, prosté ovečky, pochodující s pevnou vírou, že táhnou do boje na obranu práva, svobody a anglikánské víry. Věděl totiž, co už několik hodin věděl celý Bridgewater, že Monmouth má v úmyslu svést bitvu ještě tuto noc. Vévoda chtěl podniknout překvapivý útok na královskou pravidelnou armádu, vedenou Fevershamem, která právě tábořila v Sedgemooru.  

Poodstoupil od okna, aby jej mohl zavřít. Přitom se podíval na protější stranu ulice, a nakonec se přece jen jeho zrak setkal s nepřátelskýma očima, které ho pozorovaly. Patřily slečnám Pittovým, roztomilým, sentimentálním pannám, které – stejně jako jiné ženy v Bridgewateru –,  hezkého vévodu z Monmouthu náramně zbožňovaly.

Blood se pousmál a uklonil se jim na pozdrav, protože s těmito dámami býval zadobře. Vždyť jedna z nich byla dokonce nějaký čas jeho pacientkou. Ale na jeho pozdrav se mu nedostalo odpovědi. Naopak, vrátily mu pohled plný studeného opovržení. Velmi dobře chápal příčinu tohoto nepřátelství, které narostlo v tom posledním týdnu, co švarný Monmouth přijel a popletl hlavy všem místním ženám, mladým i starým. Slečny Pittovy Bloodem pohrdaly, protože on, mladý a silný muž, a navíc cvičený voják, který by se teď mohl náležitě uplatnit, stojí stranou a piplá se s muškátem. Jejich vlastní synovec Jeremiah, kormidelník lodi, jež kotvila v Bridgewaterském zálivu, zanechal kormidla a chopil se muškety na obranu práva.   

Jenže Blood už měl dost dobrodružství a cestování a hodlal se věnovat již jen medicíně, byl přece lékařem a nikoli zabijákem. Zavřel okno, stáhl záclony a otočil se do útulné světnice, kde už byly rozsvíceny svíčky. Paní Barlowová, jeho hospodyně, právě prostírala k večeři.  

„Zdá se, že ty octové panny tam odnaproti na mne jaksi zanevřely." Měl příjemný, drnčivý hlas, jehož kovový zvuk byl tlumen irským přízvukem, kterého se nezbavil ani po svých toulkách světem. Byl to hlas, který dovedl přemlouvat, vábivě i laškovně, anebo vyslovit povel tak neodolatelně, že uposlechl každý. Pod černým obočím svítily světle modré oči, posazené po stranách ostrého, poněkud zahnutého nosu. Ačkoliv chodil v černém, jak se slušelo na jeho povolání ranhojiče, přesto byl oblečen s elegancí člověka, který má rád pěkné šaty. Byl to spíše povahový návyk někdejšího dobrodruha než záměr usedlého lékaře, kterým byl dnes.  

Jeho kabát z jemného saténu byl lemován stříbrem, rukávy brabantskou krajkou a také límec byl ozdoben krajkou z vlámského Mechelenu. Jeho mohutná černá paruka byla pečlivě nakadeřena jako u nějakého vznešeného šlechtice z Whitehallu.

Nebýt krutého kousku, který mu osud nachystal, byl by žil až do smrti pokojným životem lékaře v tomto somersetshirském přístavu. Byl synem irského lékaře a místní dámy, po níž mu v žilách kolovala neklidná krev Frobisherů. Tato nezkrotnost lekala jeho katolického otce, který měl na Ira povahu až nezvykle mírumilovnou. Dávno už se rozhodl, že chlapec jej má následovat v jeho ctihodném povolání. A Peter Blood, který měl rozum na pravém místě a žíznil po vědění, potěšil otce tím, že ve svých dvaceti letech získal titul bakaláře lékařských věd na Trinity College v Dublinu. Otec přežil jeho úspěch o pouhé tři měsíce. Matka tehdy ležela v hrobě již několik let. A tak Peter Blood zdědil několik set liber, s nimiž se vydal do světa. Sled pozoruhodných náhod způsobil, že vstoupil do služeb Holanďanů, kteří tehdy vedli válku s Francií. Dostalo se mu cti sloužit na válečné lodi jako důstojník pod slavným de Ruyterem a účastnit se bitvy ve Středozemním moři, v níž tento velký holandský admirál přišel o život.

Po míru v Nijmegenu prožil dva roky ve španělském vězení. Po svém propuštění popadl kord a šel do Francie pomáhat v boji proti Španělům za osvobození Nizozemska. Bylo mu právě dvaatřicet, když jeho touha po dobrodružství začala pohasínat. A poněvadž i jeho zdraví bylo následkem starého zranění oslabené, přepadl ho stesk po domově. V Nantes nastoupil na loď mířící do Irska. Když však byla zahnána nepříznivým počasím do zálivu anglického Bridgewateru, rozhodl se zůstat tady, v rodném kraji své matky.

A tak přišel do Bridgewateru v lednu 1685. Protože se mu líbilo toto místo, kde se mu rychle vracelo zdraví, a protože soudil, že si už užil dosti dobrodružství na jeden lidský život, rozhodl se, že se konečně usadí.

Bakalář lékařských věd, Peter Blood, měl zato, že do nadcházející bitvy mu nic není, a proto ho nezajímal rozruch, který nedal té noci usnout Bridgewateru, a šel si brzo lehnout. Poklidně spal už dávno před jedenáctou hodinou, kdy vyrazil Monmouth se svým povstaleckým vojskem po bristolské cestě, aby obešel bažiny, ležící mezi ním a armádou vévody z Yorku, bratra zesnulého panovníka, jenž se již nechal korunovat jako král James II. Početní síla a výhody, jež měl Monmouth z toho, že překvapil obchvatem královskou armádu, přišly všechny vniveč chybami a špatným vedením ještě dříve, než se pustil do křížku s Fevershamem.

Armády se střetly kolem druhé hodiny ranní, to bylo 6. července 1685. Blood nerušené spal, zatímco v dáli hřměla děla. A vzbudil se ze svého spokojeného spánku teprve před čtvrtou hodinou, kdy slunce už vycházelo a rozptylovalo poslední závěje mlhy nad zpustošeným bitevním polem. Posadil se na posteli, protřel si oči a poznenáhlu se vzpamatovával. Těžké rány, jež ho probudily, dopadaly na vrata jeho domu a jakýsi hlas vykřikoval nesrozumitelná slova. Myslel si, že ho volají k porodu. Vzal si župan, obul trepky a běžel rychle dolů. Na schodech se málem srazil s vylekanou a neupravenou paní Barlowovou, která právě vstala. Několika slovy umírnil její podrážděné kvokání a šel sám otevřít.  

V šikmých paprscích jitřního slunce tu stál bledý udýchaný mladík, divokého pohledu, se zchváceným koněm. Celý byl pokryt prachem a špínou a levý rukáv kazajky měl úplně rozedraný. Otvíral ústa, chtěl něco říci, ale nedokázal ze sebe vypravit jediné slovo. Blood v něm poznal mladého lodivoda Jeremiaha Pitta, synovce starých panen odnaproti, jednoho z těch, kdož byli všeobecným nadšením vtaženi do víru povstání proti novému králi. Ulice, vyrušená hlučným námořníkovým příchodem, se probouzela; dveře se otvíraly a v okenicích se ozývaly zvědavé a postrašené hlasy.

„Tak jen se pěkně uklidněte," řekl Blood. „Když člověk moc pospíchá, nic nedokáže."

Avšak mladý muž s vyděšeným pohledem nebral dobrou radu na vědomí, drmolil cosi páté přes deváté, těžce oddychoval a lapal po vzduchu.

„Lord Gildoy," sípal, „je těžce raněn... v Oglethorpově farmě u řeky... odnesl jsem ho tam... a... on mě poslal pro vás. Pojďte proboha se mnou! Rychle, prosím vás, rychle!"

Popadl lékaře za ruku a spěšně ho vlekl, nevšímaje si, že je Blood jen v županu a v trepkách. Ale ten se vyprostil z jeho sevření. „Samozřejmě, že půjdu," řekl. Lord Gildoy byl jeho příznivcem a ochráncem od chvíle, kdy se tu usadil. A proto byl Blood ochoten učinit vše, co bylo v jeho silách, aby mu splatil svůj dluh. Jen ho mrzelo, že se mu naskýtá taková smutná příležitost. Věděl až příliš dobře, že zbrklý mladý šlechtic je zaníceným přívržencem Monmoutha.

„Samozřejmě, že půjdu. Ale napřed se musím trochu obléci a vzít si pár maličkostí, které asi budu potřebovat."

„Pochopte, každá minuta je drahá!"

„Jen klid, já už si pospíším. Ale znovu vám říkám: nejlíp člověk udělá, když se neukvapí. Pojďte dál a klidně si sedněte..." Otevřel dveře přijímacího pokoje.

Mladý Pitt netrpělivým mávnutím ruky odmítl pozvání. „Počkám venku. Jen proboha spěchejte!"

Blood odešel se ustrojit a vzít si brašnu s lékařskými nástroji. Na podrobné otázky o zranění lorda Gildoye bude dost času na cestě. Zatímco si obouval vysoké boty, dával paní Barlowové příkazy pro dnešní den, jako například, co má uvařit k obědu. Nebylo mu však souzeno, aby tento oběd mohl sníst.

Když konečně vyšel ven, následován paní Barlowovou, která kvokala jako podrážděná slípka, našel mladého Pitta obklopeného davem vyděšených polooblečených obyvatel, většinou žen, dychtících po zprávách o výsledku bitvy. Jaké zprávy jim podal, bylo snadno poznat z nářku, který prostupoval ranním vzduchem. Když lodivod spatřil lékaře s brašnou pod paží, protlačil se davem, setřásl ze sebe únavu i obě hořekující tety, které se ho pevně držely, uchopil uzdu svého koně a vyskočil do sedla.

„Pojďte, pane," křičel. „Nasedněte za mne."

Blood ho beze slova uposlechl. Pitt bodl koně ostruhami a malý dav se rozestoupil. A tak, přidržuje se na zádi koně opasku svého druha, vydal se Peter Blood na svou odyseu. Neboť Pitt, v němž Blood viděl jen posla zraněného povstaleckého šlechtice, byl ve skutečnosti poslem jeho osudu.
 

2. KIRKEHO DRAGOUNI
 

Oglethorpova farma ležela asi tak míli na jih od Bridgewateru na pravém břehu řeky. Byla to rozsáhlá budova v tudorském slohu, jejíž šedé zdi vyrůstaly z břečťanu, zahalujícího spodní část. Posel s lékařem projížděl vonnými sady a zde, na břehu Parrettu, v jehož vodách se třpytily paprsky ranního slunce, pokojně dřímala ta mlčenlivá budova. Doktor Blood mohl jen stěží uvěřit, že i toto je část světa, zmítaného svárem a proléváním krve.

Když vyjížděli z Bridgewateru, potkali na mostě předvoj vyčerpaných a zlomených uprchlíků z bojiště. Mnozí z nich byli zraněni, ale všichni ve spěchu a z posledních sil klopýtali do bezpečí, které, jak se bláhově domnívali, by jim mohlo poskytnout město. Ztrhané tváře s očima zakalenýma únavou a strachem pohlížely na Blooda a jeho společníka. Chraptivé hlasy za nimi varovně vykřikovaly, že pronásledovatelé nejsou odtud daleko. Mladý Pitt si však ničeho nevšímal a dál se řítil prašnou cestou, po které se trousilo čím dál tím více ubohých uprchlíků z pohromy u Sedgemooru. Pak odbočil z cesty a dal se pěšinou, vedoucí zarosenými lukami. I tady však potkávali skupiny těchto zbědovaných běženců, kteří prchali všemi směry, brodili se vysokou trávou a stále se ustrašeně ohlíželi, jako by každou chvíli měli zase spatřit červené kabáty dragounů.

Jelikož však Pitt směřoval stále k jihu a stále více se přibližoval k Fevershamovu hlavnímu stanu, brzy se jezdci vyprostili z těch bitevních trosek. Teď projížděli tichými sady, plnými stromů s dozrávajícím ovocem, které mělo brzy poskytnout svou každoroční úrodu jablečného moštu. Konečně sesedli na nerovné dlažbě dvora, kde je přivítal domácí pán Baynes, muž vážného vzezření, ale nyní zneklidnělý.

V rozlehlé hale s kamennou podlahou našel lékař lorda Gildoye, vysokého mladého šlechtice snědé pleti, s vystupující bradou a nosem. Ležel na rákosovém lehátku pod vysokým oknem, kde o něho pečovaly paní Baynesová a její sličná dcera. Lordova tvář měla barvu olova, oči byly zavřené a při každém vydechnutí vycházel z jeho zmodralých rtů slabý, sténavý zvuk.

Blood chvíli mlčky stál a prohlížel si pacienta. Bylo mu líto, že mladík s tak slibnou budoucností dal v sázku všechno, i svůj život, aby podpořil ctižádost bezcenného dobrodruha. Tohoto odvážného hocha si vážil a měl ho rád. Povzdychl si, poklekl a dal se do práce. Strhl kazajku i spodní prádlo a obnažil lordův zraněný bok. Pak požádal o vodu, plátno a ostatní potřebné věci k ošetření.

A ještě půl hodiny nato byl zabrán do své práce, když dragouni vtrhli do domu. Dusot kopyt a drsný pokřik, který ohlašoval jejich příjezd, ho nikterak nevyrušil. Jednak se nechával jen málokdy něčím vyrušit, jednak byl plně zabrán do práce. Avšak lord, který se mezitím probral z bezvědomí, byl krajně rozrušen. A zaprášený a rozedraný Jeremiah Pitt se rychle schoval do skříně. Také Baynes byl celý nesvůj a jeho žena i dcera se chvěly strachem. Blood je uklidňoval. „Co je? Čeho se bojíte?" ptal se. „Jsme přece v křesťanské zemi a křesťané neválčí se zraněnými ani s těmi, kdo jim poskytují přístřeší."  

Držel u lordových rtů sklenici posilujícího nápoje, připraveného podle vlastního návodu. „Buďte klidný, mylorde. To nejhorší už máme za sebou."

A pak zařinčel na kamenité dlažbě tucet vojáků tangerského pluku ve vysokých botách a červených kabátcích. Vedl je hřmotný chlapík s hustým obočím a se záplavou zlatých prýmků na prsou. Baynes stál nepohnutě s jakýmsi polovzdorným výrazem, zatímco jeho žena a dcera ustrašeně couvaly dozadu. Blood, který stál u pohovky, ohlédl se přes rameno na vetřelce. Důstojník vyštěkl rozkaz, kterým zmrazil své muže, a pak sám pokročil sebevědomě vpřed s rukou opřenou o rukojeť šavle, ostruhy zvonivě doprovázely každý jeho krok.

„Jsem kapitán Hobart, velitel dragounů plukovníka Kirkeho. Ukrýváte tu povstalce?"

Zeman Baynes byl poděšen jeho divokým tónem. Odpověděl třesoucím se hlasem: „Já... já neukrývám žádné povstalce, pane. Tento šlechtic je zraněný.”

„To vidím sám." Kapitán přistoupil těžkým krokem k pohovce a zamračeně si prohlížel bledého trpitele.

„Není ani třeba se ptát, jak se dostal do takového stavu a kde byl raněn. Je to prokletý rebel, a to mi stačí." Obrátil se k dragounům a vyštěkl rozkaz: „Ven s ním, hoši."

Blood se postavil mezi pohovku a vojáky. „Ve jménu lidskosti, pane," řekl a jeho hlas zastřel stín zloby. „Tady jsme v Anglii, a ne v Tangeru. Ten pán je těžce zraněn. A nikdo s ním nesmí pohnout, protože by to ohrozilo jeho život."

To kapitána Hobarta rozveselilo. „Tak já abych se ještě staral o životy rebelů! Hlouposti! Copak si myslíte, že ho sebereme v zájmu jeho zdraví? Podél celé silnice od Westonu do Bridgewateru se staví šibenice a on bude pro některou z nich stejně dobrý jako kdokoli jiný. Plukovník Kirke dá těmhle rozkolnickým drzounům na pamětnou, že na to hned tak nezapomenou!"

„Vy tedy věšíte lidi bez soudu? Opravdu, pak jsem se poněkud zmýlil. Zdá se, že jsme přece jen v Tangeru, kam patří váš pluk."

Kapitán si ho změřil sžíravým pohledem od podrážek jezdeckých bot až po temeno paruky. Dobře si povšiml silné, pružné postavy a sebevědomého držení hlavy Petera Blooda. Voják poznal vojáka. Kapitánovy oči se zúžily. „A kdo vlastně jste vy, k čertu?" vybuchl.

„Jmenuji se Blood, pane, Peter Blood, k vašim službám."

„Tak, tak. To jsem si myslel. To je to jméno. Vy jste kdysi sloužil u Francouzů, že ano?"

Byl-li lékař překvapen, nedal to na sobě znát. „Ano."

„Už se na vás pamatuji– asi tak před pěti lety jste byl v Tangeru."

„Ano. Znal jsem tehdy vašeho plukovníka."

„Na mou věru, asi že tuhle známost obnovíte." Kapitán se nepříjemně zasmál. „A co tu hledáte, pane?"

„Přivedli mě sem, abych ošetřil raněného. Jsem lékař."

„Vy že jste lékař?" V hrubém a výhružném hlase zazněl posměšek, neboť byl přesvědčen, že Blood lže.

„Medicinae baccalaureus," pravil Blood latinsky.

„Nechoďte na mne s tou vaší franštinou, člověče!" odsekl Hobart. „A mluvte anglicky!" Bloodův úsměv ho rozčiloval.

„Jsem lékařem a provozuji své povolání v Bridgewateru."

Kapitán se ušklíbl. „A do toho města jste se dostal přes Lyme Regis jako stoupenec vašeho urozeného pana vévody."

Teď bylo zase na Bloodovi, aby se ušklíbl: „Kdyby byl váš rozum tak mohutný jako je váš hlas, můj milý, byl by z vás veliký pán."

Nějakou chvíli se dragoun nezmohl na odpověď, supěl a rudl. „Ještě třeba uznáte, že jsem dost velký pán na to, abych vám pomohl na šibenici."

„Ano, to věřím. Beztoho vypadáte jako kat a podle toho se také chováte. Ale když vyzkoušíte své umění tady na mém pacientu, tak si docela jistě sám hodíte smyčku na vlastní krk. To není totiž jen tak někdo, koho byste si mohl dovolit bez okolků pověsit. Má právo na soud, rozumíte? Právo na soud pairů, členů sněmovny lordů."

„Na soud pairů?" Kapitán se zarazil nad těmito slovy, která Blood vyslovil s důrazem.

„Jedno je jisté: každý kromě hlupce nebo divocha by se napřed zeptal na jeho jméno, než by ho poslal na šibenici. Tento pán je lord Gildoy."

A teď se ozvalo slabým hlasem Jeho lordstvo samo: „Nikterak nezatajuji, že jsem byl ve spojení s vévodou z Monmouthu. A beru na sebe následky. Avšak dovolíte-li, za své jednání se budu zodpovídat soudu, a to soudu pairů, jak vám řekl lékař."

Slabý hlas umlkl a nastal okamžik ticha. A jak už tomu bývá u chvastounů, hluboko v Hobartově nitru byla uložena solidní dávka bojácnosti. Vyslovení lordova titulu zasáhlo tyto hlubiny, neboť jako podlézavý povýšenec měl nesmírnou úctu před tituly. A zároveň strach ze svého plukovníka. Percy Kirke totiž neměl s packaly pražádné slitování. Pokynem ruky zastavil své muže. Musel si to napřed všechno rozvážit. Blood, který si povšiml kapitánova zaváhání, poskytl mu další látku k úvahám.

„Nezapomínejte, kapitáne, že lord Gildoy má přátele a příbuzné i na straně konzervativců. A ti by si už pěkně promluvili s plukovníkem Kirkem, kdyby se s Jeho lordstvem zacházelo jako s nějakým zločincem. Buďte opatrnější, kapitáne, nebo, jak jsem už řekl, upletete si ještě dneska oprátku na svůj vlastní krk."

Kapitán Hobart odbyl toto varování chvástavým posuňkem, ale přesto se podle něho řídil. „Vemte ho na lehátko," řekl, „a odvezte ho na něm do Bridgewateru. Dejte ho do vězení, dokud nedostanu rozkaz, co s ním."

„Je nebezpečí, že nepřežije cestu," upozorňoval Blood. „Pacientův stav je velmi vážný."

„Tím hůř pro něho. Mým úkolem je pochytat rebely." Svůj rozkaz potvrdil výmluvným gestem. Dva z jeho vojáků popadli lehátko, nadzvedli je a chystali se k odchodu. Gildoy učinil slabý pokus podat Bloodovi ruku: „Jsem vaším dlužníkem, pane. A zůstanu-li naživu, vynasnažím se dluh splatit..."

Blood se místo odpovědi uklonil. Pak se otočil k vojákům: „Neste ho opatrně, závisí na tom jeho život."

Když byl lord odnesen, kapitán se opět probudil k činnosti. „Kolik těch zatracených rebelů tu ještě schováváte?" obrátil se na zemana.

„Žádného už, pane. Jeho lordstvo..."

„S Jeho lordstvem jsme zatím hotovi, A s vámi si pohovoříme za malou chvíli, jen co prohledáme dům. Ale, přisámbohu, jestli jste mě obelhal..." Odmlčel se a zavrčel rozkaz. Čtyři dragouni srazili podpatky. Za chvilku bylo slyšet, jak rámusí v sousední místnosti. Kapitán zatím prohledával halu a oklepával stěny pažbou pistole.

Peter Blood usoudil, že jeho další pobyt je tu zbytečný. „S vaším dovolením, uctivě se vám poroučím," pravil.

„S mým dovolením tu zůstanete," zahřměl kapitán.

Blood pokrčil rameny a posadil se. „Vy jste ale nudný patron. Jen se divím, že na to váš plukovník ještě nepřišel."

Kapitán si však Blooda nevšímal. Sehnul se a zvedl špinavý a zaprášený klobouk, do něhož byla zastrčena kytička dubových listů. Ležel u skříně, kam se ukryl nešťastný Pitt. Kapitán se zlomyslně usmál a obhlédl místnost. Nejdřív se výsměšně ušklíbl na zemana, pak se podíval na obě ženy a nakonec na Blooda, který tu seděl s přehozenou nohou a tváří dokonale lhostejnou. Pak přistoupil ke skříni a prudce otevřel jednu půlku masivních dubových dveří. Popadl schouleného Pitta za límec a vyvlekl ho ven.

„A kdopak je, k čertu, tenhleten?" zahřímal. „Zase nějaký šlechtic?"

Peter Blood viděl už v duchu šibenice, o kterých mluvil Hobart, a toho mladého mořeplavce jako ozdobu na jedné z nich, oběšeného bez soudu místo té druhé oběti, o kterou byl kapitán ošizen. A okamžitě si vymyslel nejen titul, ale hned celé příbuzenstvo pro mladého povstalce.

„Na mou věru, kapitáne, sám jste to uhádl. Je to vikomt Pitt, bratranec sira Thomase Vernona z prvního kolena, který má za manželku tu husu Molly Kirkeovou, sestru vašeho plukovníka, někdejší dvorní dámu manželky krále Jamese."

Oba, kapitán i zajatec, zalapali po vzduchu. Zatímco mladý Pitt opatrně mlčel, kapitán zaklel. Znovu si prohlížel zajatce. „Ten člověk lže!" Kapitán vzal mladíka za rameno a podíval se mu zblízka do obličeje. „Dělá si ze mne blázny, u čerta!"

„Když si to myslíte," odpověděl Blood, „tak ho klidně oběste a pak uvidíte, co se vám stane."

Dragoun vyvalil oči na lékaře a pak na zajatce. Hodil mladíka svým vojákům: „Vemte ho s sebou do Bridgewateru. A tohohle chlapa seberte taky." Ukázal přitom na Baynese. „Aby věděl, co to znamená přechovávat rebely."

Na chvíli zavládl zmatek. Baynes se snažil vyprostit se z rukou vojáků a hlasitě protestoval. Ustrašené ženy křičely, až je umlčela ještě větší hrůza. Kapitán k nim přistoupil a uchopil dívku za ramena. Bylo to mladé zlatovlasé stvoření s modrýma očima, kterýma prosebně a žalostně vzhlíželo do dragounovy tváře. Ten se na ni posměšně podíval a hrubě jí zatřásl bradou. „Teď chvilku počkej, ty mladá rebelantko, až budu hotov s těmihle darebáky."

Odvrátil se od ní a zanechal ji v bezvědomí v náručí sklíčené matky. Dragouni tu stáli, šklebili se a čekali na rozkazy. Oba vězni už byli pevně spoutáni.

„Odveďte je. Ať si je vezme na starost poručík Drake."

Kapitán se znovu zahleděl na zhroucenou dívku. „A já se tu ještě chvilku pozdržím a podívám se kolem. Kdo ví, jestli tady ještě nejsou nějací ti rebelové." A pak ho ještě něco napadlo:

„A tuhletoho chlapíka – toho seberte taky." Ukázal na Blooda. „A pohněte sebou!"

Peter Blood byl vytržen ze svých myšlenek. Přemítal totiž právě o tom, že v brašně na nástroje má skalpel, jímž by mohl vykonat na kapitánu Hobartovi velmi prospěšnou operaci. Prospěšnou pro lidstvo. Ať je tomu jakkoli, dragoun zřejmě trpěl vysokým krevním tlakem a puštění žilou by mu zajisté pomohlo. Obtíž byla v tom, jak získat vhodnou příležitost. Přemýšlel právě o tom, zda by se mu nepodařilo vylákat kapitána stranou nějakou povídačkou o skrytém pokladu, když toto předčasné přerušení přetrhlo jeho úvahy. Pokusil se přizpůsobit okolnostem.

„Na mou věru, to se mi velmi dobře hodí," řekl. „Bridgewater je totiž cílem mé cesty, a kdybyste mě nebyl zdržoval, už bych teď byl na cestě domů."

„Vaším cílem tam bude vězení, abyste věděl."

„Vy račte zajisté žertovat."

„Určitě se tam pro vás najde nějaká pěkná šibenice. Jde jen o to, jestli budete viset hned nebo až o něco později."

Surové ruce se chopily Petera Blooda a onen vzácný skalpel byl mimo dosah v brašně na stole. Blood se vykroutil vojákům z rukou, byl na to dost silný a pružný,  ale ti se na něho okamžitě znovu vrhli a strhli ho k zemi. Pevně ho přitiskli k podlaze, za zády mu svázali ruce a s bezohlednou neomaleností ho zase postavili na nohy.

„Odveďte ho," řekl Hobart stručně a obrátil se s rozkazem ke dvěma zbývajícím dragounům, kteří tu stáli v pozoru. „Běžte, prohledejte dům od půdy až po sklep, a pak mi podáte zprávu."

Vojáci se rozběhli po domě. Doktor Blood byl vystrčen na dvůr, kde už čekali Pitt a Baynes. Ve dveřích se ohlédl po kapitánu Hobartovi. Jeho safírové oči sršely vztekem a na rtech se mu chvěla výhrůžka, co učiní s Hobartem, podaří-li se mu přežít tuhle šlamastyku. Zavčas si však uvědomil, že kdyby tu hrozbu vyslovil, nikdy by už asi neměl možnost ji uskutečnit. Dnes byli totiž královi vojáci pány západní Anglie a západní Anglie byla považována za nepřátelské území, jež má být postiženo hrůzami války. Nyní tady byl dragounský kapitán pánem nad životem a smrtí.  

Pod jabloněmi v sadu byli Blood a jeho druhové přivázáni k třmenovým řemenům. Ostrý praporčíkův povel, a malá jednotka se vydala na pochod do Bridgewateru. Když se rozjeli, potvrdila se chmurná představa Petera Blooda, že pro dragouny je tato část Anglie dobytou zemí. Z domu sem doléhal praskot dřeva, rozbíjení a převracení nábytku, křik a smích surových mužů. Honička na povstalce nebyla ničím jiným než záminkou k plenění a ničení. Nakonec přehlušil všechny tyto zvuky pronikavý ženský výkřik. Baynes se zastavil a otočil. Jeho tvář byla úplně bílá. Okamžitě byl stržen k zemi provazem a bezmocně vlečen několik sáhů. Pak dragoun přitáhl uzdu, zaklel a udeřil ho plochou šavle.  

Když Peter Blood klopýtal toho vonného, rozkošného červencového jitra pod jabloněmi, utvrdil se v přesvědčení, že člověk je nejbídnějším tvorem na světě a že jedině blouznivec by toužil být lékařem tohoto plemena, které by zasluhovalo leda vyhlazení.  

další kapitoly: 

3. NEJVYŠŠÍ SOUDCE
4. LIDSKÉ ZBOŽÍ
5. ARABELLA  
6. PLÁN ÚTĚKU
7. PIRÁTI
8. ŠPANĚLÉ
9. POVSTALCI  
10. DON DIEGO

31. JEHO EXCELENCE GUVERNÉR

 

Soubory ke stažení

Vytvořil: Flexumshop logo FlexumShop.com