Ó PIONÝŘI!

Román Ó pionýři! americkou spisovatelku Willu Catherovou proslavil. Vypráví o osudech švédských a českých osadníků v divoké prérii Nebrasky koncem 19. století. Zachycuje těžký život prvních farmářů, jejich zápas o přežití i mýtický rozměr proměny amerického pohraničí a proměny lidí, kteří ho osídlili. Hrdinkou je mladá Alexandra Bergsonová, která po smrti otce bojuje o udržení rodinné farmy, kterou jen díky svým podnikatelským schopnostem vede k prosperitě. Je příkladem odvahy a cílevědomosti, která je nezbytná pro podmanění si drsné země. Dějem se prolíná nejen její milostný vztah, ale i tragická láska její přítelkyně, české dívky Marie Šabatové. Je to příběh o lásce a úspěchu, který je americký v tom nejlepším slova smyslu, a zároveň je předobrazem pozdějších feministických románů. Román je svědectvím období rozsáhlých sociálních a ekonomických změn, které pomohly modernizovat Spojené státy. Název je převzat z básně Walta Whitmana "Pioneers! O Pioneers!", která stejně jako román oslavuje hraničářské ctnosti, jako je síla a vnitřní duch. Na obálce je Jessica Lange, jež ztvárnila hlavní hrdinku v TV filmu z r. 1992.

Ke knize je možné si vybrat dárek, viz článek Dárky. 

Komentáře v předních denících:
The New York Times napsal: 
„Přímým, lidským příběhem o lásce, boji a úspěchu, příběhem, který je americký v tom nejlepším slova smyslu, se táhne symbolika. Je to prakticky román bez hrdiny." 

The Guardian napsal: 
„Próza je čtivá a – jak se na téma sluší a patří – úsporná, často s brutálním účinkem. Někdy hrozí, že ta krajina převálcuje samotný román, zakrní jeho hrdiny, takže charakteristika postav se zdá být řídká a tragické události jsou podány téměř jako vedlejší. Pak ale čtenáře uchvátí záblesk lyrismu, když Catherová nechá nahlédnout do hlubin emocí, které se skrývají pod tímto klamavě prostým povrchem."

 

UKÁZKA:

ČÁST I.

Divoká země

I

Bylo to jednoho lednového dne, když se městečko Hanover na pláni Nebrasky vzpíralo studenému větru. Mlha jemných sněhových vloček vířila kolem shluku nízkých šedých budov, které se choulily na šedé prérii pod šedou oblohou. Domy stály nahodile rozsety na tvrdé prérijní půdě a mezi nimi skučel vítr. Hlavní ulice byla hluboce rozježděná, teď už ztuhlá mrazem, a vedla od červeného nádraží až k dřevařskému skladu a rybníku na jižním konci městečka. Po obou stranách této silnice se táhly dvě nerovné řady dřevěných budov; obchody se smíšeným zbožím, dvě banky, lékárna, obchod s krmivem, salon, pošta. Prkenné chodníky byly šedivé od ušlapaného sněhu. Děti byly všechny ve škole a na ulicích nebylo nikoho kromě několika drsně vypadajících venkovanů v hrubých kabátech a s dlouhými čepicemi staženými až k nosu. Pod dekami se třáslo několik těžkých pracovních koní zapřažených do zemědělských vozů. Kolem nádraží byl klid, další vlak přijede až v noci.

Na chodníku před jedním z obchodů seděl malý švédský chlapec a hořce plakal. Bylo mu asi pět let. Jeho černý plátěný kabát byl příliš velký a vypadal v něm jako malý stařík. Uši, nos a buclaté tváře měl červené zimou. Tiše plakal a těch pár lidí, kteří spěchali kolem, si ho nevšímalo. Bál se kohokoli zastavit, bál se vejít do obchodu a požádat o pomoc, a tak seděl, žmoulal si dlouhé rukávy, díval se na telegrafní sloup vedle sebe a kňučel: „Moje kotě, ach, moje kotě! Umrzne!"

Na vrcholu sloupu se krčilo roztřesené šedivé kotě, slabě mňoukalo a zoufale se drápky drželo dřeva. Ještě nikdy nebylo tak vysoko a bylo příliš vyděšené, než aby se  pokusilo slézt. Malý venkovský chlapec již propadal zoufalství, když konečně zahlédl přicházet sestru od lékaře. Vstal a v těžkých botách se k ní rozběhl.

Jeho sestra byla vysoká, statná dívka a kráčela rychle a odhodlaně, jako by přesně věděla, kam jde a co bude dělat. Na sobě měla dlouhý pánský kabát a kulatou plyšovou čepici. Měla vážnou, zamyšlenou tvář a její jasné modré oči byly upřeny kamsi do dálky. Chlapce si všimla, až když ji zatahal za kabát. Krátce se zastavila a sklonila se, aby mu otřela mokrý obličej.

„No tak, Emile! Říkala jsem ti, abys zůstal v obchodě a nevycházel ven. Co je to s tebou?"

„Moje kotě, Alex, moje kočička! Nějaký člověk ji vystrčil ven a pes ji tam zahnal." Jeho ukazováček, vyčnívající z rukávu kabátu, ukázal nahoru na sloup.

„Ach, Emile! Neříkala jsem ti, že s ní budou problémy? Co tě přimělo, abys ji bral? No tak, měla jsem to vědět." Přistoupila k patě sloupu, natáhla ruce a volala: „Kočičko, kočičko, kočičko," ale kotě jen mňoukalo a slabě mávalo ocáskem. Alexandra se od něj odvrátila.

„Ne, ona dolů nepůjde. Někdo za ní bude muset jít nahoru. Viděla jsem ve městě Linstrumův vůz. Půjdu se podívat, jestli nenajdu Carla. Možná by mohl něco udělat. Jen musíš přestat brečet, jinak neudělám ani krok. Kde máš čepici? Kdes ji nechal? To je jedno. Dám ti zatím svoji."

Narazila mu svoji čepici na hlavu a přetáhla mu ji přes uši. Ošuntělý pocestný, který právě vycházel z obchodu, se zastavil a tupě zíral na lesklé bohatství vlasů, které sundáním čepice odhalila, dva husté copánky, sepnuté kolem hlavy, a červenožluté kadeře. Vytáhl z úst doutník a držel vlhký konec mezi dvěma prsty vlněné rukavice.

„Panebože, děvče, to jsou ale vlasy!" zvolal. Probodla ho pohledem plným divokosti Amazonky a zbytečně přísně stáhla spodní ret. Lekl se tak, že upustil doutník, který spadl na chodník, a vydal se v poryvech větru přes ulici do protějšího salonu. Když si od barmana bral skleničku, aby se vzpamatoval, měl ještě nejistou ruku.

Alexandra spěchala do lékárny, kde by nejspíš našla Carla Linstruma. Skutečně tam byl a probíral se tam portfoliem chromových barviček, které lékárník prodával hanoverským ženám, jež malovaly porcelán. Vysvětlila mu, co potřebuje, a Carl ji následoval ven k rohu domu, kde Emil stále seděl u sloupu.

„Budu muset jít za ní nahoru, Alexandro. Myslím, že v depu mají nějaké hroty, které si můžu připnout na nohy. Počkej chvilku."

Carl strčil ruce do kapes, sklonil hlavu a vyrazil ulicí proti severnímu větru. Byl to patnáctiletý chlapec, štíhlý a světlovlasý. Když se vrátil s lezeckými ostruhami, zeptala se ho, co udělal s kabátem.

„Nechal jsem ho v lékárně. Stejně bych v něm nemohl lézt. Chyť mě, kdybych spadl, Emile," zasmál se, když začal stoupat. Alexandra ho znepokojeně pozorovala. Kotě se nehnulo ani o píď. Carl se musel vyšplhat až na samý vrchol sloupu a pak měl potíže kotě od dřeva odtrhnout. Když se dostal na zem, podal kočku jejímu uslzenému páníčkovi.

„Teď s ní jdi do obchodu, Emile, a zahřej se." Otevřel dítěti dveře. „Počkej chvíli, Alexandro. Proč bych s vámi nemohl jet až na rozcestí? Každou minutou se ochlazuje. Byla jsi u doktora?"

„Ano, zítra se u nás zastaví. Ale říká, že otec se nemůže uzdravit, že už mu nebude líp." Dívce se zachvěly rty. Upřeně se zadívala na bezútěšnou ulici, jako by sbírala síly, aby něčemu čelila, jako by se ze všech sil snažila vyrovnat se situací, se kterou, ať už je jakkoli bolestná, se musí nějak vypořádat. Vítr pleskal cípy jejího těžkého kabátu.

Carl nic neříkal, ale cítila jeho soucit. I on byl osamělý. V jeho hubené tváři byla jemná bledost a ústa měl na chlapce příliš citlivá. Při každém pohybu byl velmi tichý. Oba přátelé stáli několik okamžiků na rohu větrné ulice a nepromluvili spolu ani slovo. Pak se Carl pohnul:

„Postarám se o koně."

Alexandra přikývla a vešla do obchodu, aby si nechala zabalit nákup do krabice od vajec a ohřát se, než se vydá na dlouhou, studenou cestu. Emila našla sedět na nejnižším stupni schodiště, které vedlo do oddělení s oblečením a koberci. Hrál si spolu s českou holčičkou Marií Toveskou, která kotěti zavazovala přes hlavu kapesník jako čepičku. Marie byla cizinka, přišla z Omahy s matkou navštívit svého strýce Joea Toveského. Měla hnědé kudrnaté vlasy, malá červená ústa jako panenka a kulaté žlutohnědé oči. Každý si všiml jejích očí, hnědá duhovka měla zlatavé odlesky, takže vypadaly jako zlatý kámen, nebo v měkčím světle jako ten coloradský nerost, kterému se říká tygří oko. Byla oblečena do červených kašmírových šatiček a kolem krku měla bílý kožešinový šál. Nic nenamítala, když Emil jemnou srst šály obdivně ohmatával.

Alexandra neměla to srdce ho od tak hezké kamarádky odvést, a tak je nechala, aby si spolu hráli s kotětem, dokud hlučně nepřišel Joe Tovesky, nezvedl svou malou neteř a neposadil si ji se smíchem na ramena. Všechny jeho děti byli kluci a on tohle malé stvoření zbožňoval. Jeho přátelé kolem něj utvořili kruh, obdivovali a škádlili holčičku, která jejich vtípky přijímala s velkou samozřejmostí. Všichni z ní byli nadšení, protože málokdy viděli tak hezké a vychované děvčátko. Řekli jí, že si musí vybrat jednoho z nich za miláčka, a každý jí začal jako úplatek nabízet bonbóny a marcipánová prasátka. Rozhlédla se po těch snědých, kníratých tvářích, vonících kořalkou a tabákem, a pak jemně přejela drobným ukazováčkem po Joeově štětinaté bradě a řekla: „Tady je můj miláček."

Češi řvali smíchy a Mariin strýc ji objal, až vykřikla: „Prosím tě, nedělej to, strýčku Joe! Ubližuješ mi." Každý z Joeových přátel jí dal pytlík bonbonů a ona je všechny kolem za to políbila, i když jí venkovské bonbony moc nechutnaly. Snad proto si vzpomněla na Emila.

„Dejte mě dolů, strýčku Joe," řekla, „hci dát trochu svých bonbónů tomu hodnému klukovi, kterého jsem našla."

Půvabně přešla k Emilovi, následována svými obdivovateli, kteří utvořili nový kruh a škádlili malého chlapce, dokud neschoval obličej do sestřiny sukně. Ta mu vyhubovala, že je takové děcko.

Venkované se připravovali na cestu domů. Ženy si kontrolovaly nákupy a uvazovaly si na hlavě velké červené šátky. Muži ještě za peníze, které jim zbyly, kupovali tabák a cukrovinky a ukazovali si nové boty, rukavice a modré flanelové košile. Tři velcí Češi popíjeli alkohol s příměsí skořicového oleje. Říkalo se, že to člověka účinně posiluje proti chladu. Přetopeným obchodem, jenž páchl kouřem z dýmky, vlhkou vlnou a petrolejem, zněla jejich temperamentní řeč.

Dovnitř vešel Carl a nesl si dřevěnou skříňku s mosaznou rukojetí.

„Pojď," řekl Alexandře, „Nakrmil jsem a napojil koně a vůz je připraven." Vynesl Emila ven a uložil ho do slámy v korbě vozu. Chlapec byl z horka ospalý, ale stále starostlivě držel své koťátko.

„Byl jsi strašně hodný, Carle, že jsi vylezl tak vysoko a kotě mi snesl. Až budu velký, budu taky šplhat a zachraňovat malým klukům koťata," zamumlal ospale.

Než koně přejeli první kopec, Emil i jeho kočka už tvrdě spali. Ačkoli byly teprve čtyři hodiny, zimní den už pomalu slábl. Cesta vedla na jihozápad za pruhem bledého, vodnatého světla, které se třpytilo pod olovnatou oblohou. Světlo dopadalo na dvě smutné mladé tváře, které k němu byly němě obráceny: na oči dívky, které se s úzkostí dívaly do budoucnosti, a na chmurné oči chlapce, které již hleděly do minulosti.

Městečko za nimi zmizelo, jako by nikdy nebylo, zapadlo za ohybem prérie a zmrzlá krajina je přijala do svého lůna. Usedlostí bylo málo a byly daleko od sebe, tu a tam se proti obloze rýsoval větrný mlýn. Zdálo se, že ta velká země přemáhá malé zárodky lidské společnosti, které v jejích ponurých pustinách zápasí o přežití. Chlapcova ústa tváří v tvář té nesmírné tvrdosti zhořkla, cítil, že lidé jsou příliš slabí na to, aby zde něco dokázali, že ta země chce být ponechána sama sobě, aby si zachovala svou vlastní divokou sílu, svou zvláštní drsnou krásu a truchlivost.

Vůz kodrcal po zmrzlé silnici. Oba přátelé spolu hovořili méně než obvykle, jako by jim zima pronikala až do srdce.

„Jeli dnes Lou a Oscar do Blue nařezat dříví?"

„Ano. skoro lituji, že jsem je nechala jít, taková zima se udělala. Ale matku znervózňuje, když dřeva ubývá."

Zmlkla, přejela si rukou čelo a odhrnula si vlasy.

„Nevím, co s námi bude, Carle, jestli otec zemře. Neodvažuji se na to myslet. Přála bych si, abychom všichni odešli s ním a nechali to všechno zarůst trávou."

Carl neodpověděl. Právě se před nimi rozprostíral norský hřbitov, kde všechno zarůstalo trávou, kadeřavou a červenou, která zakrývala už i drátěný plot. Carl si uvědomil, že není příliš užitečný společník, ale nevěděl, co na to říct.

„Samozřejmě," pokračovala Alexandra a zpevnila hlas, „Kluci jsou silní a tvrdě pracují, ale vždycky jsme byli tak závislí na otci, že nevím, jak budeme dál žít. Skoro mám pocit, jako by nebylo pro co jít dál a snažit se."

„Ví o tom tvůj otec?"

„Ano, myslím, že ví. Celý den lže a počítá na prstech. Myslím, že se snaží spočítat, co nám tu zanechá. Je to pro něj útěcha, že moje slepice snášejí i přes zimu a přinášejí trochu peněz. Kéž by se nám dařilo odvést jeho myšlenky od takových věcí, ale poslední dobou nemám moc času, abych s ním mohla být."

„Myslíš, že by chtěl, abych někdy večer přinesl svou magickou lucernu?"

Alexandra k němu překvapeně otočila tvář. „Ach, Carle! Ty ji máš?"

„Ano. Je vzadu na slámě. Nevšimla sis té dřevěné skříňky, kterou jsem nesl? Zkoušel jsem to celé dopoledne ve sklepě lékárny a fungovalo to pořád dobře, ukazuje krásné velké obrázky."

„O čem jsou?"

„Jsou to pohyblivé obrázky z lovu v Německu a Robinson Crusoe a legrační obrázky o kanibalech. Chystám se k tomu namalovat pár diapozitivů na sklo, z knihy Hanse Andersena."

Alexandru to rozradostnilo. V lidech, kteří musí příliš brzy dospět, často zůstává hodně z dítěte.

„Přines to k nám, Carle. Už se nemůžu dočkat, až je uvidím, a jsem si jistá, že potěší i tátu. Jsou ty obrázky barevné? Vím, že se mu budou líbit. Kalendáře, které mu kupuji ve městě, se mu líbí. Kéž bych jich mohla sehnat víc. Tady už musíš zastavit, viď ? Bylo příjemné mít společnost."

Carl zastavil koně a pochybovačně pohlédl na černou oblohu. „Je pěkná tma. Koně tě samozřejmě odvezou domů, ale myslím, že bych měl raději rozsvítit lucernu, kdybys ji náhodou potřebovala."

Podal jí otěže a vylezl dozadu do vozové korby, kde se přikrčil a udělal si z kabátu jakýsi stan. Po tuctu pokusů se mu ve větru konečně podařilo zapálit lucernu, kterou postavil před Alexandru a zpola ji přikryl dekou, aby jí světlo nesvítilo do očí.

„A teď počkej, než najdu svou skříňku. A tady je. Dobrou noc, Alexandro. Zkus se nebát."

Vyskočil na zem i se skříňkou a rozběhl se přes pole směrem k ranči Linstrum.

„Hú, hú, hú, hú!" zavolal zpátky a vzápětí zmizel za hřebenem a seskočil do písečné rokle. Vítr mu odpověděl jako ozvěna: „Hú, hú, hú!"

Alexandra odjela. Rachot jejího vozu se ztrácel v kvílení větru, ale její lucerna, kterou pevně držela mezi nohama, tvořila pohyblivý bod světla, který se stále hlouběji a hlouběji nořil do temné krajiny.