MOŘSKÝ JESTŘÁB

Romantický příběh se odehrává koncem 16. století za vlády Alžběty I. Oliver Tressilian je zasnouben s krásnou Rosamundou Godolphinovou, která jeho lásku opětuje, přestože ho její bratr nenávidí. Když je její bratr zabit, vina padá na Olivera a Rosamunda nevěří, že je nevinný. Pro Olivera se věci rychle vyvíjejí k horšímu až se nakonec ocitá v otroctví ve Středomoří a dostane se do bohatého Alžíru, kypícího města, které je tavícím kotlem mnoha ras a národností. O několik měsíců později se v Alžíru setkáváme s obávaným muslimským korzárem známým jako Sakr-el-Bahr neboli "Mořský jestřáb". Stává se zde terčem intrik pašovy sicilské manželky Fenzileh a jejího syna Marzaka. Prozatím je však pod ochranou samotného paši a chystá se vrátit do Cornwallu... 
Hrdina zažije zradu, křivdy, utrpení v otroctví, projde proměnou a plánuje pomstu, přičemž je zcela nepochopen svou láskou. Olivera není snadné si oblíbit, dovede být bezohledný a krutý, ale je také schopen sebereflexe, smíření i změny k lepšímu. Na obálce je herečka Maria Montez. 

Nový překlad. Ke knize je možné si vybrat DÁREK viz článek DÁRKY v patě stránky 

Komentáře na databázi knih ZDE

UKÁZKA: 

Kapitola X. TRH S OTROKY

V sôk-el-Abeedu nastala hodina křiku, ohlášená troubením a duněním velkých bubnů. Obchodníci, kteří do té doby měli povolení obchodovat na súku, nyní zvedli okenice svých malých stánků, a tak je uzavřeli. Hebrejský prodavač drahokamů zavřel svou truhlici a zmizel. Schody kolem studny zůstaly volné pro nejvýznamnější patrony trhu. Ti si pospíšili, aby se tam shromáždili a postavili se čelem k pergole, zatímco zbytek davu se seřadil u jižní a západní stěny súku.
Pak přišli černoši s kropáči, vyrobenými z palmových listů, a kropili zem, aby se tolik neprášilo, až tudy budou chodit otroci a jejich kupci.
Trubky na okamžik utichly, pak se rozezněly novým mocným troubením a nadobro zmlkly. Dav kolem brány ustoupil napravo i nalevo a na volné prostranství velmi pomalu a majestátně postoupili tři vysocí dalalové, od hlavy až k patě odění v bílém rouchu a s bílými turbany. Zastavili se na západním konci dlouhé zdi, přičemž hlavní dalal stál o něco napřed před ostatními dvěma.
Jakmile se objevili, umlklo brumlání hlasů a proměnilo se v syčivý šepot, potom zase lehké bzučení jako u včel a pak nastalo úplné ticho. Ve slavnostním chování dalalů bylo téměř něco posvátného, takže když ticho zavládlo i v davu, celý výjev nabyl podoby obřadu svátosti.
Hlavní dalal stál chvíli se sklopenýma očima, pak natáhnul ruce, jako by chtěl přijmout požehnání, pozvedl hlas a začal se modlit v jednotvárném zpěvu:
„Ve jménu Allaha, milosrdného a smilujícího se, který stvořil člověka ze sražené krve! Vše, co je na nebesích i na zemi, chválí Allaha, který je mocný a moudrý! Jeho je království na nebesích i na zemi. On oživuje a usmrcuje a on má moc nad všemi a vším. On je první a poslední, viditelný a neviditelný a zná veškeré věci."
„Amin," zanotoval zástup.
„Chvála budiž jemu, který nám poslal Mohameda, svého proroka, aby dal světu pravou víru a kletba budiž Šajtanovi, proměněnému v kámen, který se odvažuje boje s Alláhem a jeho dětmi."
„Amin!"
„Požehnání Alláhovo a jeho Proroka, na tento trh a na všechny, kteří zde budou prodávat a kupovat a nechť Allah zvětší jejich jmění a poskytne jim mnoho dnů života, aby ho mohli chválit."
„Amin!" odpověděl zástup, pohnul se a husté řady se uvolnily z napjatého postoje při modlitbě a každý hleděl nabýt trochu volného místa.
Dalal zatleskal, načež závěsy byly odhrnuty a ukázali se shromáždění otroci, sedící pod pergolou. Bylo jich dohromady asi tři sta a zaujímali tři oddělení.
V první řadě prostředního oddělení –⁠ byla to místnost, kde prodlévala Rosamunda s Lionelem –⁠ stáli dva silní mladí Núbijci, štíhlí a svalnatí, kteří se dívali s naprostou lhostejností a nebyli ani trochu poděšeni osudem, který je zde postihl. Dalalovi padli do oka, a přestože kupec obvykle označí otroka, kterého je ochoten koupit, dalal sám ukázal korzárům, kteří stáli na stráži, na tuto statnou dvojici, neboť si myslel, že to bude dobrý začátek. Oba černosi byli ihned předvedeni.
„Tady je vznešená dvojice," oznámil dalal, „silných svalů a dlouhých údů, jak všichni mohou vidět, a byla by hanba, kdyby ti dva měli být odděleni. Kdo potřebuje takový pár na silnou práci, ať řekne, co dá."
Vydal se na pomalý okruh kolem studny a korzáři pobídli oba otroky, aby ho následovali, aby je všichni kupci viděli a prohlédli si je.
V přední řadě davu u brány stál Ali, kterého tam poslal Othmani, aby koupil desítku statných chlapů, kterých bylo třeba k doplnění posádky na galéře Sakr-el-Bahra. Bylo mu přísně nařízeno, aby nekupoval nic než nejsilnější zboží, jaké bude na trhu –⁠ s jednou výjimkou. Na palubě galéry nechtěli žádné slabochy, kteří by obtěžovali loďmistra svými mdlobami. Ali okamžitě oznámil svůj úmysl.
„Potřebuji velké lidi k veslům Sakr-el-Bahra," řekl hlasitě a důležitě, čímž k sobě přivábil oči shromáždění a slunil se pod obdivujícími pohledy, které byly věnovány jednomu z důstojníků Olivera-Reise, jednoho z korzárů, kteří byli pýchou islámu a ostřím meče pro nevěřící.
„Zrodili se, aby pracovali znamenitě u vesla, ó Ali-Reisi," odpověděl dalal se vší vážností. „Co chceš dát za ty dva?"
„Dvě stě filipů za oba."
Dalal kráčel slavnostně dál a otroci ho v patách následovali.
„Dvě stě filipů je nabídnuto za pár nejsilnějších otroků, kteří z milosti Alláhovy byli přivedeni na tento trh. Kdo přidá padesát filipů?"
Zavalitý Maur ve splývavém modrém selhamu se zvedl ze svého místa na stupni studny, jakmile se dalal přiblížil k němu, a otroci, kteří tu vycítili kupce a dávali přednost jakékoli jiné práci před galejemi, které jim hrozily, mu přicházeli líbat ruce a lísali se k němu jako psi.
Klidně a důstojně jim přejížděl rukama po svalech, pak jim odhrnul rty a prohlédl si jejich zuby a ústa.
„Dvě stě a dvacet za oba," řekl a dalal kráčel dále se svým zbožím a oznamoval zvýšenou cenu, kterou mu nabídl.
Dokončil obchůzku a znovu stanul před Alim.
„Cena je teď dvě stě a dvacet, ó Ali! Při Koránu, mají cenu nejméně tři sta. Řekneš tři sta?"
„Dvě stě a třicet," zněla odpověď.
A dalal se vracel k Maurovi. „Je mi teď nabídnuto dvě stě a třicet, ó Hamete, přidáš ještě dvacet?"
„Já ne, u Alláha!" řekl Hamet a posadil se. „Nechť si je vezme."
„Nepřidáš deset filipů?" prosil dalal.
„Ani asper."
„Jsou tedy tvoji, ó Ali, za dvě stě a třicet. Poděkuj Alláhovi za tak dobrý obchod."
Núbijci byli obklopeni služebníky Aliho, zatímco dalalovi dva příručí přistoupili ke korzárovi, aby se s nimi vyrovnal.
„Počkejte, počkejte," pravil, „cožpak není jméno Sakr-el-Bahra dostatečnou zárukou?"
„Nedotknutelným zákonem je, že kupní cena musí být zaplacena dříve, než otrok opustí trh, ó udatný Ali."
„Bude zachován," zněla netrpělivá odpověď, „a zaplatím než odejdou, ale já chci ještě jiné a pak sečteme ceny dohromady, bude-li ti libo. Teď tamhle toho člověka. Mám rozkaz, abych ho koupil pro svého kapitána." A ukázal na Lionela, který stál po boku Rosamundy jako vtělená bolest a slabost.
Opovržlivé překvapení kmitlo na okamžik v očích dalalových. „Přiveďte toho nasraniho (nasrani - arabsky křesťan) se žlutými vlasy," rozkázal.
Korzáři se chopili Lionela. Začal se jim vzpěčovat, ale žena, která mu stála po boku, se k němu přiklonila a rychle mu něco řekla, načež jeho zápas ustal a nechal se bezvládně vléci ke studni, takže si ho mohli všichni prohlédnout.
„Chceš ho k veslu, Ali?" zvolal Ayoub-el-Samin přes celé nádvoří a tento vtip vyvolal všeobecný smích.
„Co jiného?" zeptal se Ali. „Měl by být aspoň levný."
„Levný?" zeptal se dalal a předstíral překvapení. „Teď už ne. Je to hezký chlapík a mladý. Co za to dáš? Sto filipů?"
„Sto filipů!" zvolal Ali opovržlivě. „Sto filipů za ten pytel kostí! Ma'š-Allah! Pět filipů je moje nabídka, ó dalale."
Davem opět zapraskal smích. Dalal však ztuhl s rostoucí důstojností. Zdálo se mu, že ten smích se dotýká i jeho samotného, a on nebyl člověk, který by se měl stát terčem posměchu.
„To je žert, milý pane,“ řekl a shovívavě, ale pohrdavě mávl rukou. „Podívej se, jak je zdravý." Přitom pokynul dvěma korzárům a Lionelův kabátec byl rozpárán po celé délce a stržen z těla, takže stál nahý až k pasu, přičemž byly vidět lepší tělesné proporce, než se očekávalo. Ve hněvu nad tou potupou, svíjel se Lionel v sevření svých strážců, dokud ho jeden z korzárů lehce neudeřil bičem, aby mu dal najevo, co ho čeká, bude-li dál dělat potíže. 
„Teď si ho prohlédněte," řekl dalal a ukázal na jeho bílý trup. „A hle, jak je zdravý. Podívej se, jak má skvělé zuby." Popadl Lionela za hlavu a násilím mu rozevřel čelisti.
„Ano," řekl Ali, „ale podívej se na jeho hubené nohy a na ženské paže."
„To je chyba, kterou veslo napraví," tvrdil dalal.
„Vy špinaví Mauři!" vybuchl Lionel a zalykal se vztekem.
„Mumlá kletby svým jazykem bezvěrců," řekl Ali. „A jak vidíte, není ani dobré povahy. Řekl jsem pět filipů a víc nepřidám."
S pokrčením ramen počal dalal obcházet studnu a korzáři strkali Lionela za ním. Zde vstal jeden, aby ho ohmatal, a tam zase jiný, ale zdálo se, že nikdo není nakloněn ke koupi.
„Pět filipů je příliš bláznovská cena za takového pěkného mladého Franka," volal dalal. „Copak žádný pravověrný nedá deset za takového otroka? Nedáš ty, ó Ayoube? Nebo ty, Hamete? Nedáš deset filipů?"
Ale ti, kterým byl nabízen, jeden po druhém zavrtěli hlavou. Lionelova tvář byla příliš nehezká. Otroky s takovým výrazem už viděli a zkušenost jim říkala, že s takovými chlapíky se nikdy nedá dělat nic dobrého. Navíc, ačkoli byl urostlý, měl příliš slabé svaly a jeho tělo vypadalo příliš měkce. Jakýpak užitek je z otroka, kterého je třeba zocelit a vyživit, aby získal sílu, a který zatím může snadno zemřít? Byl by drahý i za pět filipů.
A tak znechucený dalal se vrátil k Alimu.
„Je tedy tvůj za pět filipů –⁠ Allah ti odpusť tvoji lakotu."
Ali se zašklebil a jeho lidé se chopili Lionela a odváděli ho do pozadí ke dvěma černochům, kteří byli koupeni před ním.
A pak, než Ali stačil přihodit na dalšího z otroků, které chtěl získat, se o dalalovu pozornost přihlásil vysoký postarší Žid, oblečený v černém dubletu a punčochách jako kastilský šlechtic, s bílým okružím, s kloboukem na šedých vrkočích a s dýkou visící na opasku z tepaného zlata.
V oddělení pergoly, kde byli drženi zajatci z menších nájezdů, které vedl Biskaine, seděla jedna andaluská dívka, asi dvacetiletá, zcela španělské krásy. Její obličej měl teple bledou barvu slonoviny, její husté vlasy byly černé jako eben, obočí bylo krásně rýsované a oči měla nejměkčí mědi. Byla oděna ve slušivý úbor kastilské selky, červenožlutý šátek složený nad živůtkem odhaloval krásu její šíje. Byla velmi bledá a její oči měly divoký pohled, ale to jí nic neubíralo na kráse.
Přivábila Židovu pozornost a vzbudila v něm nejen chtíč, ale i touhu pomstít se jí za krutá příkoří, ústrky, upalování, konfiskace a vyhnanství, kterými trpěli lidé jeho národa z rukou jejích krajanů. Možná si vzpomněl na přepadená ghetta, na znásilněné židovské dívky a na židovské děti zmasakrované ve jménu Boha, kterého tito španělští křesťané uctívali, protože v jeho temných očích a v pohybu ruky, kterou na ni ukázal, bylo cosi téměř pohrdavě zuřivého.
„Tamhle je kastilská děvečka, za kterou dám padesát filipů, ó dalale," oznámil. Dalal dal znamení a korzáři ji přes její odpor přivlekli.
„Tolik krásy se za padesát filipů koupit nedá, ó Ibrahime," řekl. „Zde Júsuf zaplatí jistě nejmíň šedesát." A s očekáváním stanul před oslnivým Maurem.
Ale Maur zavrtěl hlavou.
„Allah ví, že mám tři ženy, které by zničily její krásu za hodinu, a tak bych jen utrpěl ztrátu!"
Dalal kráčel dále a dívka ho následovala, ale zápasila při každém kroku s muži, kteří ji nutili, aby šla za ním, a spílala jim hněvivou kastilštinou. Zaťala vší silou nehty do paže jednoho a naplila divoce do obličeje druhého ze svých korzárských stráží. Rosamundiny unavené oči oživly hrůzou, když se na to dívala –⁠ byla to hrůza, vyvolaná stejně tak osudem, který to ubohé dítě čekal, jako nedůstojnou zuřivostí marného boje, který proti němu vedla. Ale stalo se, že její chování zapůsobilo na jednoho levantského Turka úplně jinak. Zvedl se, malá obtloustlá postava, ze svého místa na schodech studny.
„Šedesát filipů zaplatím za radost ze zkrocení té divoké kočky," řekl.
Ibrahim se však nedal odbýt. Nabídl sedmdesát, Turek kontroval nabídkou osmdesáti, Ibrahim opět zvýšil cenu na devadesát a nastala pauza.
Dalal nabádal Turka. „Dáš se porazit Židem? Má být ta krásná dívka dána překručovači písma, dědici ohně, člověku z rasy, která by svým bližním nedala ani tolik, co je skvrna na datlové pecce? Byla by to hanba pro pravověrného."
Turek takto ponoukán, nabídl dalších pět filipů, i když se zřejmou nechutí. Ale Žid, který zůstal zcela klidný při slovech proti němu namířených, jaké slyšel mnohokrát denně při svém obchodování, vytáhl ze svého opasku těžký váček.
„Zde dávám sto filipů," oznámil. „Je to příliš mnoho, ale nabízím to."
Než mohl dalalův zbožný a svůdný jazyk Turka znovu pobídnout, s gestem konečnosti se posadil.
„Nechť se z ní raduje," řekl.
„Je tedy tvoje, ó Ibrahime, za sto filipů."
Israelita odevzdal váček dalalovým příručím v bílých řízách a přistoupil, aby dívku převzal. Korzáři ji, marně s nimi zápasící, k němu přistrčili a jeho paže se kolem ní sevřely.
„Stála jsi mě mnoho peněz, ty dcero Španělska," řekl. „Ale jsem spokojen. Pojď." A pohnul se, aby ji odvedl. Ale ona náhle, divoká jako tygřice, zvedla paže a zaťala nehty do jeho obličeje. S bolestným výkřikem ji pustil a ona v tu chvíli, rychlá jako blesk, vytrhla dýku, která mu visela u opasku tak lákavě na dosah.
„Valga me Dios!" (odpusť mi Bůh) vykřikla, a než stačil někdo zvednout ruku, aby jí v tom zabránil, zabořila čepel do své krásné hrudi a se smíchem a kašlem mu klesla k nohám. Poslední křečovité vzedmutí a ležela tam docela nehybně, zatímco Ibrahim na ni hleděl zděšenýma očima a nad celým súkem se rozhostilo ticho náhlé hrůzy.
Rosamunda se zvedla ze svého místa a slabý ruměnec překryl její bledost. Bůh jí ukázal cestu prostřednictvím této ubohé Španělky a byla si jista, že Bůh jí poskytne prostředky, aby se touto cestou mohla také dát, až na ni přijde řada. Cítila se náhle povznesená a povzbuzená. Smrt byla ostrým, rychlým rozetnutím, snadnou branou úniku před osudem, který jí hrozil, a Bůh ve svém milosrdenství, jak věděla, by odpustil sebevraždu za takových okolností, jaké byly její a té ubohé andaluské dívky.
Ibrahim se vzpamatoval ze své chvilkové otupělosti. Překročil rozvážně tělo s rozhněvanou tváří a obořil se na netečného dalala.
„Je mrtva!" zabečel. „Jsem podveden. Vrať mi moje zlato !"
„Máme vracet peníze za každého otroka, který zemře?" tázal se ho dalal.
„Ale ona mně nebyla dosud vydána," zuřil Žid. „Moje ruce se jí nedotkly. Vrať mi moje zlato."
„Lžeš, synu psa," zněla klidná odpověď. „Byla již tvoje. Prohlásil jsem to. Odnes si ji odtud, neboť ti náleží."
Židův obličej zfialověl, jako by bojoval o dech.
„Jakže?" dusil se. „Mám přijít o sto filipů?"
„Co je psáno, je psáno," odpověděl klidně dalal.
Ibrahim měl pěnu u úst a jeho oči byly podlity krví.
„Ale nebylo nikdy psáno, že…"
„Ticho," řekl dalal. „Kdyby to nebylo psáno, nemohlo by se to stát. Je to vůle Alláhova! Kdo se odvažuje bouřit se proti ní?"
Zástup počal mumlat.
„Chci svých sto filipů," stál Žid na svém, načež mumlání davu se vzedmulo v náhlý řev.
„Slyšíš?" řekl dalal. „Allah ti odpusť, ale ty rušíš klid tohoto trhu. Odejdi, než tě potká něco zlého."
„Táhni! Táhni!" řval dav a někteří se výhružně blížili k nešťastnému Ibrahimovi. „Pryč, ty překrucovači Písma svatého, ty špíno! Vypadni!"
Byla to taková vřava, taková hrozba rozzlobených tváří a zaťatých pěstí, které mu hrozily před obličejem, že se Ibrahim zachvěl a strachy zapomněl na svou ztrátu.
„Jdu, jdu," řekl a spěšně se otočil k odchodu.
Dalal ho však zavolal zpět. „Vezmi si odtud svůj majetek," řekl a ukázal na tělo. A tak byl Ibrahim nucen strpět další výsměch a zavolat své otroky, aby odnesli mrtvé tělo, za které zaplatil tolik zlata.
Ale u brány se ještě zastavil. „Odvolám se k pašovi," hrozil. „Asad-ed-Din je spravedlivý a nařídí, aby mi byly moje peníze vráceny."
„To také udělá," řekl dalal, „pokud dokážeš mrtvého vrátit k životu," a obrátil se k tlustému Ayoubovi, který ho tahal za rukáv. Sklonil hlavu, aby vyslechl mumlaná slova vezíra Fenzileh. Pak poslušně přikázal, aby byla přivedena Rosamunda. Dívka nekladla žádný odpor a kráčela zvláštním způsobem, jako by byla bez života, jako náměsíčná nebo omámená. V horku a výhni otevřeného súku stála vedle dalala, blíže studny, zatímco on vychvaloval její tělesné přednosti jazykem lingua franca, kterého užíval, poněvadž byl bernou mincí mezi všemi různými národy Středomoří, kteří zde byli zastoupeni –⁠ a byla to řeč, které rozuměla, protože dva roky pobývala ve Francii. To však jen zvýšilo její stud a ponížení.
První učinil nabídku tentýž tlustý Maur, který chtěl koupit oba Núbijce. Zvedl se, aby si ji blíže prohlédl, a musel být spokojen, neboť cena, kterou nabídl, byla dobrá a on vyhlásil svoji nabídku s opovržlivou jistotou, že nebude překonána.
„Sto filipů za dívku s mléčným obličejem."
„To není dost. Jen se podívej na měsíčně jasnou krásu její tváře," řekl dalal, kráčeje okolo studny. „Chigil nám dává krásné ženy, ale žádná žena z Chigilu nebyla ani z poloviny tak sličná." (Chigil –⁠ dávný turkický kmen v dnešním Kyrgyzstánu)
„Stopadesát," řekl levantinský Turek s trhnutím.
„To ještě není dost. Podívej se na její důstojnou velikost, kterou jí Allah propůjčil. Pohleď na vznešené držení její hlavy a lesk jejích očí! Při Alláhovi, je hodna zdobit harém samotného sultána."
Neříkal víc, než to, co kupci sami uznávali za pravdivé, a v jejich obvykle netečných řadách se objevilo slabé vzrušení. Tagarenský Maur jménem Júsuf nabídl hned dvě stovky.
Ale dalai neustále prozpěvoval její chválu. Zvedl jednu z jejích paží k prohlídce a ona se podvolila se sklopenýma očima a bez známky nelibosti, kromě lehkého ruměnce, který se jí rozlil po tváři a zase zmizel.
„Podívej se na tyto údy, hladké jako arabské hedvábí a bělejší než slonovina. Podívej se na ty rty jako květy granátového jablka. Cena je teď dvě stě filipů. Co dáš ty, ó Hamete?“ 
Hamet se mrzel, že jeho původní nabídka byla tak rychle zdvojnásobena. „U koránu, už jsem koupil tři statné dívky ze Sus za méně."
„Chtěl bys porovnávat děvče se zploštělým obličejem ze Sus s touto nádhernou ženou, která má oči jako narcisy?" vysmíval se dalal.
„Tedy dvě stě deset," zachrochtal mrzutě Hamet.
Bdělý Tsamanni usoudil, že nadešel čas koupit ji pro svého pána, jak mu bylo nařízeno.
„Tři sta," řekl krátce, aby ukončil dražbu a…
„Čtyři sta," zatrylkoval za ním okamžitě jakýsi pronikavý hlas.
Otočil se v úžasu a setkal se s poťouchlým obličejem Ayouba. Řadami kupců proběhlo mručení, lid natahoval krky, aby se podíval na štědrého kupujícího.
Tagarín Júsuf se rozčileně zvedl. Rozzlobeně prohlásil, že už nikdy nebude špinit své střevíce prachem z alžírského súku, že už sem nikdy nepřijde nakupovat otroky.
„Přísahám u studny Zem-Zemu," pravil, „všichni lidi na tomto trhu jsou očarovaní. Čtyři sta filipů za franckou holku. Kéž Allah zvětší vaše bohatství, neboť ho opravdu budete potřebovat." Potom v nejvyšším rozladění vykročil k bráně a lokty se prodíral davem.
Ale ještě než zmizel, její cena dále stoupla. Zatímco se Tsamanni vzpamatovával z překvapení nad konkurentem, který se za ním náhle objevil, dalal vylákal od Turka vyšší nabídku.
„Je to šílenství," naříkal Turek, „ale ona se mně líbí a kdyby se zdálo milosrdnému Alláhovi, že bude dobré přivést ji k pravé víře, mohla by se stát světlem mého harému. Tedy čtyři sta a dvacet filipů, ó dalale, a Allah mi odpusť moji marnotratnost."
Ale sotva dokončil svoji řeč, již zaznělo Tsamanniho krátké a výmluvné: „Pět set!"
„Y'Allah!" zvolal Turek a zvedl ruce k nebi, „Y'Allah!" opakoval dav.
„Pět set padesát," ozval se ječivý Ayoubův hlas nad všeobecným hlukem.
„Šest set," odvětil Tsamanni, dosud sebejistý.
Ale teď nastal takový hlomoz, probuzený těmito neslýchanými částkami, že dalal musel pozvednout svůj hlas a volat po klidu. Když ticho nastalo, zvýšil Ayoub ihned cenu na sedm set filipů.
„Osm set," odsekl Tsamanni a konečně se trochu rozohnil.
„Devět set," odpověděl Ayoub.
Tsamanni se k němu obrátil znovu, teď zbledlý zuřivostí. „To je snad žert, otče větru?" vykřikl a tímto názvem, tak posměšným, vzbudil smích.
„Ty snad žertuješ," odpověděl Ayoub s nuceným klidem, „ale uvidíš, že ten žert bude drahý."
Tsamanni se s pokrčením ramen znovu obrátil k dalalovi. „Tisíc filipů," řekl krátce.
„Ticho tam!" zvolal znovu dalal, „ticho a chvála Alláhovi, který posílá tak dobré nabídky."
„Tisíc a jedno sto," řekl Ayoub, který se nedal umlčet.
Teď Tsamanni shledal, že byl nejen překonán nabídkou, nýbrž dospěl i k hranici, kterou určil Asad. Neměl od něj svolení jít dále a potřeboval se o tom s ním nejdříve poradit. Ale kdyby opustil trh, Ayoub by si mezitím dívku zajistil. Octl se mezi mečem a zdí. Na jedné straně, když dopustí, aby byl překonán, může ho paša potrestat za to, že zklamal. Na druhé straně, když bude pokračovat za hranici, která byla již beztak daleko za veškerými možnostmi, může to s ním dopadnout neméně špatně.
Obrátil se k davu a zuřivě mával rukama. „Při vousu Prorokově, tenhle měchýř větru a mastnoty si z nás dělá šašky. Nemá v úmyslu koupit. Kdo jakživ slyšel o takové ceně za otrokyni? Ani za polovic se tu žádná ještě neprodala."
Ayoubova odpověď byla výmluvná. Vytáhl tlustý vak a hodil jej na zem, kam dopadl s měkkým cinknutím.
„Zde je můj přímluvčí," odpověděl, vesele se šklebil a vychutnával si zplna vztek svého nepřítele a jeho tíseň. „Mám spočítat tisíc a jedno sto filipů, ó dalale?"
„Jestli je s tím vezír Tsamanni spokojen?"
„Víš, pro koho kupuji?" zařval Tsamanni. „Pro samotného pašu, Asad-ed-Dina, povýšeného Alláhem."
A přistoupil k Ayoubovi se zdviženýma rukama. „Co mu řekneš, ty pse, až tě povolá k zodpovědnosti za to, že ses odvážil ho přeplatit!?"
Ayoub však zůstal před vší tou zuřivostí klidný. Rozpřáhl své tlusté ruce, zamrkal a našpulil velké rty. „Jak jsem to mohl vědět, když mě Alláh neučinil vševědoucím? Měl jsi to říci dříve. Takto odpovím pašovi, kdyby se mě ptal, a paša je spravedlivý."
„Nechtěl bych být na tvém místě, Ayoube –⁠ ani za trůn v Istambulu."
„A já zase na tvém, Tsamanni, ty jsi zežloutl vztekem."
A tak stáli a vyvalovali na sebe vzájemně oči, dokud je dalal nepovolal k obchodu, který měl být uzavřen.
„Cena je teď tisíc a jedno sto filipů. Dáš se porazit, ó vezíre?"
„Jak si Alláh přeje. Nemám pravomoc jít dál."
„Tedy za tisíc a jedno sto filipů, Ayoube, náleží…“
Prodej však ještě neměl být dokončen. Z hustého a nedočkavého davu kolem brány se ozval ostrý hlas:
„Tisíc a dvě stě filipů za to francké děvče."
Dalal, který se domníval, že hranice šílenství bylo již dosaženo, stál teď s otevřenými ústy v novém úžasu.
Dav mručel a jásal, řval nadšením i posměchem, a dokonce i Tsamannimu se rozjasnil trochu obličej, když viděl, že do arény vstupuje nový šampión, který ho snad pomstí na Ayoubovi. Dav se rychle rozestoupil napravo i nalevo a vzniklou uličkou vkročil na volné prostranství Sakr-el-Bahr. Poznali ho okamžitě a zbožňující dav začal jeho jméno provolávat.
Jeho barbarské jméno Rosamundě nic neříkalo, a protože byla k němu otočená zády, neviděla ho. Ale poznala jeho hlas a zachvěla se.
Byl zde někde nablízku v davu a čekal, až budou všichni soupeři až na jednoho vyřazeni, a teď vystoupil, aby si ji koupil pro sebe –⁠ jako svoji otrokyni!
Zavřela na okamžik oči a modlila se k Bohu, aby se tento úmysl Sakr-el-Bahrovi nepodařil. Jakýkoli jiný osud chtěla přijmout kromě toho. Chtěla ho připravit i o to zadostiučinění, že by si vrazila do srdce dýku, jako to učinila andaluská dívka. V prudké hrůze jí projela vlna téměř bezvědomí. Na okamžik se jí zdálo, že se jí země pod nohama houpe a vlní. Potom mrákoty přešly a ona byla zase sama sebou. Slyšela, jak dav hřímá „Ma'š'Alláhu!" a „Sakr-el-Bahr!"  
Dalal přísně žádal o ticho. Když se konečně obnovilo, uslyšela jeho zvolání. „Sláva Alláhovi, který posílá dychtivé kupce! Co říkáš, ó vezíre Ayoube?"
„Aj!" ušklíbl se Tsamanni, „co teď?"
„Tisíc a tři sta," řekl Ayoub, jeho hlas se chvěl nejistým vzdorem.
„Ještě sto, ó dalale,“ ozval se klidný Sakr-el-Bahr.
„Tisíc a pět set!" vykřikl Ayoub, čímž dosáhl nejen limitu stanoveného jeho paní, ale i samotného limitu prostředků, které měl v tu chvíli po ruce. Současně zmizela i veškerá naděje na zisk pro něj samotného.
Ale Sakr-el-Bahr, netečný jako osud, a aniž by na třesoucího se eunucha byť jen pohlédnul, znovu řekl:
„Další stovku, ó dalale."
„Tisíc šest set filipů!" zvolal dalal spíše v úžasu, než aby oznámil dosaženou cifru. Pak ovládl své emoce, uctivě sklonil hlavu a vyznal se ze své víry. „Všechno je možné, pokud si to Alláh přeje. Chvála mu, když posílá tak bohaté kupce."
Ayoub tak zkoprněl, že to byl Tsamanni, kdo si nyní vychutnával sladkost pomsty nad jeho porážkou. „Co říkáš teď, ó prozíravý vezíre?"
„Říkám tolik," dusil se Ayoub, „že když z milosti Šajtana, má tolik bohatství, musí zvítězit."
Ale sotva byla ta urážlivá slova vyřčena, Sakr-el-Bahrova velká ruka uchopila vezíra za zátylek jeho tlustého krku a shromážděním se rozlehlo mručení, kterým to schvalovalo.
„Z milosti Šajtana, pravíš, ty bezpohlavní pse?" zavrčel a sevřel ruku tak mocně, že vezír zaječel a kroutil se v bolestech. Jeho hlavu skláněl korzár níž a níž, až konečně jeho tlusté tělo povolilo a dopadlo na břicho. Ayoub se bezmocně svíjel v prachu tržiště.
„Mám tě zardousit, ty otče špíny, nebo mám hodit tvoje měkké tělo na háky, aby ses naučil, co se patří?" A zatímco mluvil, otíral obličej eunucha drsně o prašnou zem.
„Milost!" ječel vezír. „Slitování, ó mocný Sakr-el-Bahre, tak jako ty jsi milost očekával!"
„Odvolej svoje slova, ty mrcho. Chci prohlášení, že jsi lhářem a psem."
„Odvolávám je. Bídně jsem lhal. Tvoje bohatství je odměnou, kterou ti poslal Alláh za tvoje slavná vítězství nad nevěřícími."
„Vyplázni svůj urážlivý jazyk," řekl Sakr-el-Bahr, a očisti si jej v prachu. Vyplázni ho, povídám!"
Vystrašený Ayoub hbitě uposlechl, načež Sakr-el-Bahr ho pustil a dovolil konečně ubožákovi vstát. Byl zpola udušen prachem a špínou, obličej měl zsinalý a chvěl se po celém těle jako rosol. Stal se terčem posměchu a krutých vtipů celého shromáždění.
„A teď odtud zmiz, než tě moji mořští jestřábi chopí do svých spárů! Běž!"
Ayoub odešel ve spěchu za sílícího posměchu davu a posměšků Tsamanniho, zatímco Sakr-el-Bahr se znovu obrátil k dalalovi
„Za jeden tisíc a šest set filipů je tato otrokyně tvoje, ó Sakr-el-Bahre, slávo islámu.  Kéž Alláh rozmnoží tvá vítězství!"
„Zaplať mu, Ali," pravil korzár krátce a pak postoupil, aby přijal svoji koupi. Teď stál tváří v tvář před Rosamundou, poprvé od onoho dne, kdy ji navštívil v její kajutě na trojstěžníku. 
Vrhla na něj jeden rychlý pohled a pak se s obavami stáhla zpět a její tvář byla smrtelně bledá. Při jeho zacházení s Ayoubem se právě stala svědkyní toho, jak dovede být brutální, ale nevěděla, že tato hrubost byla rozvážným činem přetvářky, vypočítaným na efekt, aby jí nahnal strach.
Když se na ni podíval, usmál se krutým úsměvem, který její hrůzu jen umocnil.
„Pojď," řekl anglicky.
Couvla před ním k dalalovi, jako by u něj hledala ochranu. Sakr-el-Bahr se natáhl, chytil ji za zápěstí a téměř ji hodil svým Núbijcům, Abiadovi a Zal-Zerovi, kteří ho doprovázeli.
„Zakryjte jí tvář," přikázal jim. „A odneste ji do mého domu. Rychle!"