MORDÝŘOVA DCERA

Po své poslední bitvě ve službách vládnoucí dynastie se mladý šlechtic vrací domů na své panství. Při přestupu hor přespí v osamocené chalupě a netuší, že jeho hostitelem je loupeživý mordýř. Dojde k nevyhnutelnému střetu a od té chvíle se odvíjí dobrodružství mordýřovy dcery, jež uprchne z hor a začíná pracovat jako děvečka na panství. Nikdo však neví nic o jejím skutečném původu a některé její dovednosti všechny udivují. Bez zkušeností se životem v lidské společnosti čelí nejen léčkám, ale i nebezpečným lidem. Uprostřed děje se rozvíjí příběh zchudlé rytířské dcery, jež je vystavena bezohlednému tlaku sexuchtivého exekutora. Ke své obraně však mistrně využívá své nápadníky. V pozadí zuří válka mezi Švédskem a podunajskou monarchií. Děj je zasazen do dobových reálií 40. let 17. století a ožívají v něm postavy českých šlechtických rodů. 

Ke knize je možné si vybrat DÁREK viz článek DÁRKY v patě stránky 

Komentáře k Mordýřova dcera | Databáze knih (databazeknih.cz)

Ukázka:

6. DEN SMRTI

To rodící se ráno před úsvitem zářil na noční obloze ze všech nebeských těles nejvíce Jupiter, který trůnil nad jihovýchodním obzorem temných hor. Jeho mrtvolné světlo těsně doprovázel slaměný lesk Saturnu, který pro pohany symbolizoval smrtku s kosou. Bledá tvář velikého Jupitera, vládce nebes a přísného soudce, působila zlověstně a varovně jako předzvěst dne, jenž přinese smrt.

V době, kdy začaly za černými horami růst vějíře slunečního světla a nebojácně se natahovat k hrozivé konstelaci Jupitera se Saturnem, chlapec v pokoji už nebyl. Lehké klapnutí dveří, které za sebou zavřel, probudilo Amose. Tichý zvuk ještě zcela neodezněl, když bleskově namířil pistolí na dveře. Ty však nikdo neotvíral. Houně u dveří byla prázdná.

Hlavní dloubl chrápajícího Gabriela do ramene. „Hej Gaby, probuď se, musíme vstávat. Ten kluk právě odešel. Je nejvyšší čas, abychom se taky vypařili.”

Muž se probral, zabručel jako medvěd a protřel si oči. „Sakra,” zaklel, „celou noc jsem prochrápal.” Zaposlouchal se. V chalupě byl klid, jako kdyby všichni ještě spali.

„V jiných chalupách se už vstává a připravuje se snídaně, protože práce nepočká. Ale tady je všude ticho jako v márnici,” zabrumlal.

„Hlavně, abychom stihli vypadnout dřív, než se z postele vybatolí ten vzteklý vazoun,” utrousil Amos a natáhl se po zbroji.

Gabriel se tlumeně zachechtal. „To je dobrý důvod, abych si pospíšil. Ale možná už někde taky trajdá jako ten náš malej, který se s námi ani nerozloučil.”

„To je možné,” souhlasil Amos. „Musíme se mít na pozoru. Ťapkat, jako bychom byli v nepřátelském ležení.”      

Oblékli se, vzali brašny, zbraně a ostražitě vyšli do tmavé chodby. Nikde se nic ani nepohnulo a v podivném tichu jim jejich vlastní plíživé kroky zněly jako dupání jezevců. Pokud je ale někdo slyšel, pak dělal, že o nich neví, s výjimkou koz, které zamečely, jakmile je ucítily venku na zápraží. Zamířili k nim a z chléva vyvedli koně, odpočaté a nasycené. Teprve nyní z domu vyšel podmračený chalupník a beze slova díků přijal odměnu. Avšak nepochybovali, že dobře věděl, kde se pohybují, a svůj výstup z temných útrob chalupy přesně načasoval.  

Rozloučení bylo ze strany mlčenlivého horala chladné a zdrženlivé, pokud se tomu vůbec dalo říkat rozloučení. Spíše připomínalo kontrolu, zda oba vojáci skutečně za úsvitu odchází, jak slíbili. Pokud na jejich slova vůbec reagoval, tak jen pokývnutím hlavy. Jeho tvář byla nehybná, studené šedé oči s načervenalými odlesky na ně občas lhostejně pohlédly. Zdálo se, že ho více zajímá obloha a okolní lesy.  

Oba muži v plné zbroji, přes kterou měli přetaženou šedou vlněnou tuniku, nasedli na koně.

„Nechť máte v lesích stále dost zvěře a Pán Bůh vám dopřeje zdraví dlouhá léta," byla poslední Amosova slova a pak pomalu a opatrně sjížděli svahovitou stráň dolů k tichému mrazivému lesu.

Kolem nich se zvedaly zalesněné hory, chladný vzduch je jemně štípal do tváří, pod kopyty koní křupal tenký poprašek namrzlého sněhu. Těžší studený vzduch stékal po horských úbočích do údolí, jak tomu na jaře bývá, a tam se hromadil. Lesem se táhly cáry mlhy, poutníci však věděli, že se brzy po východu slunce rozplynou.

Stejně tak, jako se probouzel nový den, v obou jezdcích se probouzelo vzrušení z blížícího se návratu. Možná již dnes večer budou konečně doma. Zatímco Amos se těšil na setkání s rodinou, Gabriel vzpomínal na šťavnaté pečínky a voňavé škvarky. A také na svou postel s péřovými duchnami, jež bude jeho rájem po všech těch letech, kdy spal na tvrdých pryčnách, smradlavých matracích nebo na holé zemi.

Ale u Amose vzpomínky na domov brzy ustoupily myšlenkám na něco jiného. Na světlovlásku se zvláštníma očima, která možná ještě spí s krásnou hlavou na bílém polštáři. Znovu si připomněl ten okamžik, kdy jí pohlédl do očí. Dosud nic takového nezažil. Možná to předznamenává osudovost setkání, osudovost, které se nelze bránit, ani před ní utéci. Ale v jeho případě se sudičky, pokud se vůbec kdy sešly, mýlí a on se s ní již nikdy nesetká. Ona má svůj bezvýznamný úděl zde, mezi severskými velikány, zatímco on si bude v poklidu žít dole na jihu, na rodovém panství. Žárlivý Zbyhniew. Obával se snad, že by s ním mohla odejít? Možná je už někomu zaslíbena, možná jeho příteli. Proč se k ní choval tak hrubě?  

Vzpomněl si i na to, jak mu ji Yaromir nabízel. Určitě musel být s ní domluvený, jinak by mu ji nedohazoval za nevěstu. Už několik měsíců neměl ženu a představa, že by mu ta dívka již dnes patřila, ho vzrušovala. Svatební noc s ní, rudé pootevřené rty, svůdné oči, do jejichž zářících světel se nořil... potřásl hlavou, jako by se chtěl probrat ze svého dráždivého snu a odolat tomu šálivému vábení. Sňatek je závazek, je to smlouva se ženou i s Bohem. V Matoušově evangeliu stojí: ‘A řekl: „Proto opustí muž otce i matku svou a připojí se ke své manželce, a budou ti dva jedno tělo.“A proto, co Bůh spojil, člověk nerozlučuj.‘

Co když se v tom stvoření ve skutečnosti skrývá ďábel, co když ho jen pokouší. Ženit se kvůli chtíči, který je odvěkou lidskou slabostí, kterou ďábel mistrně využívá. Udělal dobře, že nepodlehl pokušení a nenechal se vlákat do léčky, ze které by možná ani nebyl schopen se vyvléknout, nedokázal by se té dívky vzdát. Žádostivost by zatemnila jeho mysl, oslabila jeho vůli a ďábel by ovládl jeho duši. Tak to říkal černý mnich z Kartouzy, který ho učil náboženství. Na okamžik mu ožil před očima. S dlouhým nosem, olysalou hlavou a se zády, jež mu zkřivila tuberkulóza kostí, mu připomínal supa, jenž k nim občas v létě zalétával z jižních zemí.      

Brzy se dostali na ochoz. Stoupající slunce nabíralo na síle, po včerejších mracích nebylo ani památky a zamrzlý les tál a křepce voněl. Ze stromů začaly padat drobné kapky roztávající jinovatky, které jiskřily v paprscích slunce prolétávajících do temného lesního světa. Amos byl tak zabrán do svých myšlenek, že si ani nevšiml, že už nejsou na stezce sami. Gabriel, který jel za ním, tiše mňoukavě pískl. Napodobil tak varovný hlas káněte lesního, což bylo jejich už léta používané znamení, že je třeba být ve střehu. Zpoza rozložitého dubu se vyloupla štíhlá postava Yaromira. Ve sličném obličeji měl napjatý výraz, jeho oči ostražitě kmitaly do všech stran, jako kdyby v lese bylo něco, z čeho má strach.  

„Přece jen jsem se vás dočkal. Povedu vás, pane. Tamhle za tím vysokým smrkem je zkratka na cestu, která vede z hor. Sice nevede po pěšině a není pohodlná, ale koně to zvládnou." Chlapec mluvil rychle, až překotně, a svižně kráčel vedle Amosova hřebce, bujná hříva mu svobodomyslně vlála.

Amos váhal. Cítil závan nebezpečí. Byl to neurčitý varovný pocit, který, když se objevil, ho nikdy nezklamal. Jako kdyby v tomto dosud tmavém mlhovitém, ale probouzejícím se lese, někde číhala nebezpečná šelma.

„Včera jsme o tom mluvili, Yaromire, řekl jsem, že tě s sebou nemohu vzít," připomněl mu.

Chlapec ale klusal vedle jeho koně, jako kdyby ho neslyšel, a nervózně chytil vraníka za ohlávku. V Amosovi začalo klíčit podezření, že je chce vlákat do připravené léčky, a chlapcova urputnost ho v tom utvrzovala. Rozhodl se. „Ne. Nechci tam jet. Slyšíš. Vrať se domů!"

Hoch na něj pohlédl se ztuhlými rysy v obličeji a se strachem v očích. „Proč nechcete, pane? Jestli pojedete tudy dál, uděláte chybu. Důvěřujte mi, můj pane. Povedu vás."

To už byli u smrku. Hned za ním začal táhnout koně za ohlávku stranou na trasu, kterou znal, ale Amos hřebce prudce srovnal a pobídl ho ke klusu. Vlevo se již objevilo skalisko, o kterém mluvil chalupník, a k němuž vedla úzká pěšina.  

„Pusť," poručil chlapci. Ten se ale dál urputně držel ohlávky, běžel podél koně a vztekle ze sebe vyrážel. „Poslechněte mě, pane. Vraťte se. Děláte chybu."

„Pusť toho koně a jdi domů!”

Nejel však po pěšině ke skalisku, jak doporučoval chalupník. Minul ji a pokračoval ještě několik desítek sáhů dál po ochozu a pak se teprve vnořil do lesa, následován chlapcem a Gabrielem. Prodírali se mezi habry a jehličnany, opatrně podjížděli koruny buků, až se před nimi objevila světlá čára protínající les jako meč. Byla to široká kamenitá cesta směřující k jihu. Jezdci se před ní zastavili, ostražitě obhlíželi okolí a naslouchali. Chlapec stál neklidně vedle nich a také se pátravě rozhlížel. Cestu z obou stran lemoval světlý, provzdušněný les s brusnicovým podrostem. Suché dřevo bylo v okolí cesty vysbírané. Nikde se nic nepohnulo a i těch několik míst zarostlých hustými křovinami se zdálo být jen poklidným útočištěm pro malé lesní opeřence.   

„Vypadá to tady čistý. Ale nemám z toho dobrý pocit,” řekl tiše Gabriel. Odpočatí koně netrpělivě frkali a jejich nedočkavost se přenášela na Amose. Podíval se na Gabriela. Když ten starý vlk nevidí nic podezřelého, tak tu také nic není, pomyslel si. Stiskl slabiny svého hřebce, vyjel na cestu, stočil zvíře doprava a přešel do klusu. Gabriel popohnal svého statného valacha a zařadil se vedle něj. Chlapec běžel vedle hřebce a opět se ho chytil za ohlávku. Amos na něj zařval: „Pusť!" a stiskem holení s prošlápnutím pat pobídl koně do cvalu. Takové tempo nemohl Yaromir dlouho vydržet. Vyčerpaný hoch se pustil, ale vzápětí se zachytil za Amosovu paži a pružně se vymrštil na koně za jeho záda.

Zahřměl výstřel, který v překvapeném lesním tichu zněl jako rána z děla, a chlapcovo hubené tělo sebou škublo a křečovitě se napjalo. Jeho ruce pevně sevřely Amosův pas. Poté třeskla druhá rána a Gabriel, jedoucí vedle nich, se v sedle zakymácel, pak se zvrátil a spadl s koně.

Amos prudce zastavil a ohlédl se za Gabrielem. Chlapec sedící za ním poznenáhlu povolil křečovité sevření a tiše padal nazad s rukama rozpřaženýma jako Ježíš na kříži, dlouhé jemné vlasy mu mírně vlály. Bezvládné tělo lehce dopadlo na kamenitou zem, pokrytou jehličím, jako by je tam snesly andělské perutě. Nedaleko za ním se Gabriel s obličejem zkřiveným bolestí namáhavě nadzvedl na lokti, mávl chabě rukou a sténavě ze sebe vyrazil: „Do lesa."

Amos doslova slétl s koně a vběhl mezi stromy. Právě včas, neboť další kule se s tvrdým lupnutím zavrtala do kmene smrku, který míjel, a odražená tříska trefila rukáv jeho tuniky. Ten, kdo střílel, rozhodně nebyl žádný začátečník, obě rány našly svůj cíl, třetímu zásahu zabránila šťastná náhoda.

Mezi ztichlými stromy uviděl ve stoupajícím svahu rozvalenou hradbu nízkých skal táhnoucí se do hloubi lesa. Nejblíže k němu, ani ne dvacet sáhů daleko, vystupovalo ze země žulové skalisko velikosti mlýnského kola, před nímž se lehounce kývaly vějíře zeleného kapradí. Rozběhl se k němu. Za ním byla proláklina, do níž by se snadno vedle sebe vešli dva muži.  Přikrčil se v ní a zhluboka dýchal. Vlhký pach hub a tlejícího listí ani nevnímal. Nemusel čekat dlouho, dolů po svahu mezi stromy pružnými skoky sbíhala vysoká postava, držící v obou rukou těžkou mušketu. Jakmile zahlédla těla nehybně ležící na cestě, zpomalila, přikrčila se a pátravě rozhlížela. Byl to Zbyhniew.

Tiše se blížil k místu, kudy vnikl Amos do lesa, a když nikde neviděl jeho tělo, nadechl se a pomalu se otáčel se zbraní připravenou ke střelbě. Jeho pozornost okamžitě zaujalo šedozelené skalisko, za kterým by se uprchlík, který přežil jeho výstřel, mohl skrývat. Byl dostatečně zkušeným lovcem, aby v silné vrstvě mokrého listí a jehličí, mezi řídkými keříky borůvčí a trsy lesní trávy, viděl stopy Amosových jezdeckých bot. Kdokoli jiný, nezkušený, by je stěží rozpoznal, ale pro něj nebyly vidět o moc hůře než stopy ve sněhu. Došel opatrně až ke skalisku obrostlému mechem a lišejníky.