KOUZELNÝ DUBEN

Je pár let po první světové válce a v Londýně vládne studené, deštivé počasí. Dvě Angličanky, které jsou nešťastné v manželství, se rozhodnou, že utečou svým manželům na celý měsíc na středověký hrad v Itálii. Nejsou bohaté, a aby snížily náklady na nájem, přibírají s sebou krásnou, ale vystresovanou aristokratku, která chce uniknout před svými ctiteli, a také starou nevrlou dámu, která chce všem vnucovat svoji vůli. Zpočátku nastávají osobní půtky a nedorozumění. Avšak kouzlo místa, nádherné přírodní scenérie a spousta slunce způsobí, že se povahy a chování žen, nespokojených se svým životem, mění a postupně vše překonávají. Na jejich hrad však začínají přijíždět muži, jeden po druhém, a situace se zase začíná komplikovat... Bestseller britské spisovatelky byl úspěšně zfilmován a spustil turistické šílenství v malebném přímořském městečku Portofino. 

Ke knize je možné si vybrat dárek, viz článek Dárky.

Komentáře Kouzelný duben | Databáze knih (databazeknih.cz)

KAPITOLA 1.  

Začalo to v jednom londýnském ženském klubu jednoho únorového odpoledne –⁠ v nepříliš komfortním klubu a v mizerném odpoledni –⁠ když paní Wilkinsová, která přijela z Hampsteadu na nákupy a poobědvala v klubu, vzala ze stolu v kuřáckém salonku The Times a netečným pohledem přejela po sloupci Agony:

Pro ty, kteří milují vistárie a slunce. Malý středověký hrad na italském pobřeží k pronájmu na měsíc duben. Plně zařízený, nezbytné služebnictvo zůstává. Z, Box 1000, The Times.

Paní Wilkinsová s gestem podráždění i rezignace upustila noviny, přešla k oknu a zahleděla se ven na bezútěšnou ulici smáčenou deštěm.

Pro ni nebyly středověké hrady, dokonce ani ty malé ne. Ani břehy Středozemního moře a vistárie a slunce. Takové požitky jsou jen pro bohaté. Přesto ji inzerát zaujal, protože ona to všechno milovala; víc, než kdokoli věděl; víc, než kdy řekla. Ale byla chudá. Ze všeho na světě vlastnila jen devadesát liber, které si rok co rok, libru po libře pečlivě střádala z kapesného na šaty. To jí dával otec a činilo 100 liber ročně. Manžel, který ji nabádal, aby šetřila, její oblečení chválil jako skromné a slušivé. Její známí, pokud o ní vůbec mluvili, což bylo zřídka, protože byla velmi nenápadná, říkali, že její šaty jsou dokonalé.

an Wilkins, právní poradce, podporoval šetrnost, pokud se ovšem netýkala jeho jídla. Tomu neříkal šetrnost, ale špatné hospodaření. Ale pro šetrnost, která pronikala do šatů paní Wilkinsové jako mol a kazila je, měl jen slova chvály. „Člověk nikdy neví," říkal, „kdy přijde deštivý den a kdy bude moc rád, že má zlaté prasátko. To můžeme být rádi oba."

Dívala se z okna klubu na Shaftesbury Avenue –⁠ její klub byl sice úsporný, ale vyhovující pro Hampstead, kde bydlela, i pro Shoolbred’s, kde nakupovala –⁠ ,a v duchu viděla dubnové Středozemní moře, vistárie a slunce. Déšť venku vytrvale padal na spěchající deštníky a na omnibusy, které šplouchavě projížděly černými kalužemi. Náhle ji napadlo, jestli to náhodou není ten deštivý den, o kterém mluvil Mellersh Wilkins, který ji tak často nabádal, aby se na něj připravovala, a zda útěk z takového počasí do malého středověkého hradu na jihu by nebyl možná tím, co jí Prozřetelnost celou dobu naznačuje, aby se svými úsporami udělala. S částí jejích úspor, samozřejmě, snad jen s malou částí. Hrad, protože byl středověký, by mohl být také zchátralý, a proto jistě levný. Ani v nejmenším by jí ta zchátralost nevadila, vlastně by se vyplatila. Ale je nesmyslné o tom přemýšlet…

Odvrátila se od okna se stejným gestem smíšeného podráždění a rezignace, s jakým odložila Timesy, a přešla místnost ke dveřím, aby si vzala mackintosh a deštník, vyšla ven a probojovala se do jednoho z těch přeplněných omnibusů. Musí cestou domů zajet do Shoolbred’s a koupit Mellershovi k večeři pár platýsů –⁠ Mellersh to měl s rybami těžké a měl rád jen platýsy, kromě lososa. Než však vzala za kliku, spatřila paní Arbuthnotovou, kterou znala od vidění, protože také bydlela v Hampsteadu. Seděla u stolu, na němž byly noviny a časopisy, a byla zabraná do první stránky The Times.

Ještě nikdy nemluvila s paní Arbuthnotovou, která patřila k jedné z církví a která analyzovala, třídila a evidovala chudé, zatímco ona a Mellersh, když někam šli, šli na večírky impresionistických malířů, kterých bylo v Hampsteadu plno. Mellersh měl sestru, která se za jednoho z nich provdala a žila v Heathu, a díky tomu byla Wilkinsová vtažena do kruhů, které jí byly krajně nepřirozené, a naučila se bát obrazů. Byla nucena se k nim vyjadřovat a nevěděla, co má říkat. Mumlala: „Úžasné," a měla pocit, že to nestačí. Ale nikomu to nevadilo. Nikdo ji neposlouchal. Nikdo si Wilkinsové nevšímal. Byla typem člověka, kterého si na večírcích nikdo nevšímá. Její šaty, zamořené spořivostí, ji činily prakticky neviditelnou, její tvář byla nezajímavá, její konverzace byla plachá. A když její oblečení, tvář a konverzace nestojí za povšimnutí, co z člověka na večírcích zbude?

Také byla vždycky s Wilkinsem, tím čistě oholeným, jemně vypadajícím mužem, který dodával večírkům už jen tím, že na ně přišel, skvělou atmosféru. Wilkins byl velmi vážený. Bylo o něm známo, že si ho starší partneři velmi považují. Obdivovalo ho okolí jeho sestry. Vyslovoval přiměřeně inteligentní soudy o umění a umělcích. Byl výstižný, rozvážný, nikdy neřekl příliš mnoho slov, ale ani příliš málo. Působil dojmem, že si vše, co říká, kopíruje; a byl tak očividně spolehlivý, že se často stávalo, že lidé, kteří se s ním na těchto večírcích setkali, začali být nespokojeni se svými poradci a po určité době neklidu přešli k Wilkinsovi.

Paní Wilkinsová byla ovšem vymazána. „Ta," řekla jeho sestra a sama měla v sobě cosi soudného, uvážlivého a konečného, „by měla zůstat doma." „To je pravda," řekl Wilkins. Ale nemohl nechat svou ženu doma. Byl rodinný právní poradce, a všichni takoví mají manželky a ukazují je. S tou svou v týdnu chodil na večírky a v neděli do kostela. Protože byl ještě poměrně mladý – bylo mu devětatřicet –⁠ a ctižádostivý, co se týče starých dam, kterých ve své praxi ještě nezískal dostatečný počet, nemohl si dovolit vynechat kostel, a právě tam se Wilkinsová seznámila, i když nikdy ne slovy, s paní Arbuthnotovou.

Vídala ji, jak řadí děti chudých do lavic. Přicházela v čele průvodu z nedělní školy přesně pět minut před začátkem chóru a úhledně rozsazovala své chlapce a děvčata na přidělená místa, klekala při úvodní modlitbě a zase vstávala na nohy právě ve chvíli, kdy se za zvuků dunících varhan otevřely dveře ze sakristie a vyšel chór a duchovní. Tvářila se smutně, přestože byla zjevně výkonná. Wilkinsová se té kombinaci podivovala, protože Mellersh jí ve dnech, kdy byla schopná sehnat jenom platýse, říkal, že když je člověk výkonný, nepropadá depresi, a že když člověk dělá svou práci dobře, stává se automaticky bystrým a čilým.

Na paní Arbuthnotové nebylo nic bystrého, ani čilého, a mnohé z toho, jak se chovala k dětem v nedělní škole, vypadalo automatické. Ale když ji zahlédla v klubu, vůbec se nechovala automaticky, ale upřeně se dívala na první stránku The Times, držela noviny zcela strnule, oči se jí nehýbaly. Prostě jen zírala; a její tvář byla jako obvykle tváří trpělivé a zklamané Madony.

Poslušna impulsu, jemuž se divila, místo aby pokračovala, jak měla v úmyslu, ven a koupila Mellershovi rybu, zastavila se u stolu a posadila se naproti paní Arbuthnotové, s níž ještě nikdy v životě nepromluvila.

Paní Arbuthnotová však víčka nepozvedla. Dál se dívala očima, které jako by se zasnily, jen na jeden řádek v Timesech.

Wilkinsová ji chvíli pozorovala a snažila se sebrat odvahu ji oslovit. Chtěla se jí zeptat, jestli viděla ten inzerát. Nevěděla, proč se jí na to chce zeptat, ale přesto chtěla. Jak je to hloupé, že k ní nedokáže promluvit. Vypadala tak mile. Vypadala tak nešťastně. Proč by se dva nešťastní lidé nemohli na své cestě tímto propršeným životem osvěžit malým rozhovorem – opravdovým, přirozeným rozhovorem o tom, co cítí, co by si přáli, v co se ještě snaží doufat? A nemohla se ubránit dojmu, že i paní Arbuthnotová čte přesně ten samý inzerát. Její oči byly upnuty právě do té části novin. Představovala si snad i ona, jaké by to bylo – barva, vůně, světlo, jemné šplouchání moře mezi malými horkými skalisky? Místo Shaftesbury Avenue a mokrých omnibusů a rybího oddělení v Shoolbred’s a metra do Hampsteadu a večeře a zítra totéž a pozítří totéž a pořád totéž…

Najednou se Wilkinsová přistihla, že se naklání přes stůl. „Čtete si o středověkém hradě a vistárii?" slyšela se.

Paní Arbuthnotová byla přirozeně překvapená, ale nebyla ani z poloviny tak překvapená, jako byla Wilkinsová sama ze sebe, že ji oslovila.

Paní Arbuthnotová si teprve teď všimla ošuntělé, plandavě oblečené, hubené postavy sedící naproti ní, s malým pihovatým obličejem a velkýma šedýma očima, které se téměř ztrácely pod kloboukem do mokrého počasí, který by si už zasluhoval vyhodit do popelnice. Chvíli na ni hleděla, aniž by odpověděla. Četla si o středověkém hradu a vistárii, nebo spíš o tom četla před deseti minutami, a od té doby se ztrácela ve snech – o světle, barvách, vůni, jemném šplouchání moře mezi malými horkými skalisky…

„Proč se mě na to ptáte?" řekla vážným hlasem, protože výchova a péče o chudé ji učinily vážnou a trpělivou.

Wilkinsová zrudla a vypadala plaše a vyděšeně. „Ach, jen proto, že jsem to také viděla a myslela jsem si, že snad – myslela jsem si, že nějak…" zakoktala se.

Paní Arbuthnotová, jejíž mysl byla zvyklá zařazovat lidi do registrů a analyzovat je, se na paní Wilkinsovou zamyšleně dívala a ze zvyku zvažovala, do jaké rubriky by ji správně zařadila.

„A já vás znám od vidění," pokračovala Wilkinsová, která se jako všechny stydlivky, jakmile začala, vrhla do řeči a děsila se svých dalších a dalších slov už jen tím, jak jí zněly v uších. „Každou neděli – vídám vás každou neděli v kostele…"

„V kostele?" opakovala paní Arbuthnotová.

„A tohle se mi zdá tak úžasné – ta reklama na vistárie –⁠ a…"

Wilkinsová, které muselo být nejméně třicet, se odmlčela a zavrtěla se na židli s pohyby nešikovné a rozpačité školačky.

„Zdá se to tak úžasné," pokračovala v jakémsi záchvatu, „A – je tak mizerný den…"

A pak seděla a dívala se na paní Arbuthnotovou očima uvězněného psa.

Tahle chudinka, pomyslela si paní Arbuthnotová, která celý život pomáhala, potřebuje radu. Připravila se proto trpělivě na to, že ji poskytne.

„Když mě vidíte v kostele," řekla vlídně, „Předpokládám, že bydlíte také v Hampsteadu?"

„Ach ano," řekla Wilkinsová a hlava jí na dlouhém tenkém krku trochu poklesla, jako by ji vzpomínka na Hampstead tížila.

„Kde?" zeptala se paní Arbuthnotová, která, když bylo třeba rady, přirozeně nejprve přistoupovala ke shromažďování faktů.

Ale Wilkinsová položila ruku jemně a mazlivě na část Timesů, kde byl inzerát, jako by ta jeho tištěná slova byla vzácná, a řekla jen: „Možná proto se to zdá tak báječné."

„Nezdá – myslím, že je to báječné, v každém případě," zazářila paní Arbuthnotová, zapomněla na fakta a slabě si povzdechla.

„Takže jste to četla?"

„Ano," přiznala se a oči se jí opět zasnily.

„Nebylo by to úžasné?" zamumlala Wilkinsová.

„Úžasné," řekla paní Arbuthnotová. Její tvář opět pohasla do trpělivého výrazu. „Velmi báječné," řekla. „Ale nemá smysl ztrácet čas přemýšlením o takových věcech."

„Ale má," zněla rychlá, překvapivá odpověď Wilkinsové; překvapivá proto, že se tolik lišila od ní samé – všední kabátek a sukně, pomačkaný klobouk, nerozhodný pramínek vlasů, který jí trčel u hlavy. „A už jen to, že o nich uvažujete, stojí samo o sobě za to – taková změna proti Hampsteadu –⁠ a někdy věřím – opravdu věřím –⁠ , že když člověk dost přemýšlí, tak se mu něco podaří."

Paní Arbuthnotová ji trpělivě pozorovala. Do jaké kategorie by ji asi tak zařadila, kdyby musela?

„Možná," řekla a trochu se předklonila, „Mi řeknete své jméno. Pokud máme být přítelkyně," usmála se svým vážným úsměvem, „a já doufám, že ano, měly bychom začít od začátku."

„Oh ano – jak je to od vás milé. Já jsem paní Wilkinsová," řekla. „Neočekávám," dodala a začervenala se, protože paní Arbuthnotová nic neříkala, „že vám to něco sdělí. Někdy se zdá, že ani mně to nic nesděluje. Ale" –⁠ rozhlédla se kolem sebe, jako by hledala pomoc –⁠ „já jsem paní Wilkinsová."

Její jméno se jí nelíbilo. Bylo to plebejské, malé jméno, s jakýmsi nejapným zkřivením na konci, jako je nahoru zahnutý ocas mopslíka. Nicméně to tak bylo. Nedalo se s tím nic dělat. Wilkinsová byla a Wilkinsovou zůstane.

„Můj manžel," pokračovala a snažila se na sebe vrhnout trochu lepšího světla, „je právní poradce. On…" Hledala něco, co by mohla o Mellershovi hezkého říci, až nakonec našla: „je velmi hezký."

„No tak," řekla paní Arbuthnotová vlídně, „to vás musí velmi těšit."

„Proč?"

„Protože," řekla trochu zaskočeně, neboť neustálý styk s chudými ji uvykl tomu, že její výroky jsou přijímány bez pochybností, „protože krása – pohlednost – je dar jako každý jiný, a pokud je správně využit…"

Odmlčela se. Velké šedé oči paní Wilkinsové se na ni upíraly a paní Arbuthnotové se náhle zdálo, jako by to byly oči těch chudých, které byly připraveny jí odkývat cokoli, jen aby dostaly tu pomoc.

Ale paní Wilkinsová ji neposlouchala, protože právě v té chvíli, ač se to zdálo absurdní, jí hlavou prolétal obraz, jak spolu sedí dvě postavy pod velkou liánovitou vistárií, která se táhla přes větve stromu, který neznala, a byla to ona a paní Arbuthnotová. A za nimi, prozářené sluncem, byly staré šedivé zdi – středověký hrad.

Dívala se na paní Arbuthnotovou a neslyšela ani slovo z toho, co říkala. A paní Arbuthnotová také zírala na Wilkinsovou, zaujata výrazem její tváře, jež byla zmítána vzrušením z toho, co viděla, a byla s ním tak zářivá a chvějivá jako voda ve slunečním světle, když ji rozčeří poryv větru. Kdyby se v tu chvíli ocitla na nějakém večírku, byl by na ni pro jednou zajímavý pohled.

Dívaly se na sebe; paní Arbuthnotová překvapeně, tázavě, paní Wilkinsová očima někoho, kdo prožil zjevení. Samozřejmě. Tak se to dalo udělat. Ona sama si to nemohla dovolit, a ani by nebyla schopná, i kdyby si to mohla dovolit, jet tam úplně sama; ale ona a paní Arbuthnotová společně…

Naklonila se přes stůl. „Co kdybychom to zkusily a vzaly to?" zašeptala.

Paní Arbuthnotová se ještě víc rozzářila. „Vzaly to?" zopakovala.

„Ano," šeptla Wilkinsová, jako by se bála, že ji někdo uslyší. „Ne jen tak sedět tady a říkat, jak je to báječné, a pak jet domů do Hampsteadu a ani nevystrčit prst – jet domů jako obvykle a postarat se o večeři a ryby, tak jak to děláme už léta a budeme dělat léta a léta. Vlastně," zrudla až ke kořínkům vlasů, protože zvuk toho, co říkala, ji vyděsil, ale přesto nemohla přestat, „Nevidím tomu konce. Nemá to konce. Takže by měla být přestávka…⁠ v zájmu všech. Proč by to mělo být nesobecké, kdybychom na chvíli odešly a byly šťastné? Protože bychom se vrátily mnohem hezčí. Víte, po nějaké době potřebuje každý dovolenou."

„Ale… jak to myslíte vzít ji?" zeptala se paní Arbuthnotová.

„Vzít si to," řekla paní Wilkinsová.

„Vzít?"

„Pronajmout. Najmout. Mít to."

„Ale… myslíte tím nás dvě?"

„Ano. Obě dvě. Sdílet. Pak by to stálo jen polovinu a vy vypadáte tak, přesně tak, jako byste to chtěla stejně jako já, jako byste si měla odpočinout, jako by se s vámi mělo stát něco šťastného."

„Ale my se přece neznáme."

„Ale pomyslete, jak by nám bylo dobře, kdybychom spolu na měsíc odjely! A já jsem si našetřila na horší časy a předpokládám, že vy taky, a tohle je ten horší čas – podívejte se na to…" ukázala z okna.

Je nevyrovnaná, pomyslela si paní Arbuthnotová, přesto se cítila podivně rozrušená.

„Pomyslete na to, že byste mohla na celý měsíc od všeho odjet… do nebe…"

Takové věci by neměla říkat, pomyslela si paní Arbuthnotová. Vikář… Přesto se cítila podivně vzrušená. Bylo by vskutku báječné… Zvyk ji však znovu uklidnil a léta styku s chudými ji přiměla říci s lehkou, i když sympatizující převahou vysvětlující osoby: „Ale kdepak, víte, nebe není někde jinde. Je tady a teď nad námi. Tak nám to bylo řečeno."

Začala být velmi vážná, stejně jako když se snažila trpělivě pomáhat a poučovat chudé. „Nebe je v nás," řekla svým jemným, tichým hlasem. „To nám bylo řečeno z nejvyšších míst. A vy znáte ty řádky o spřízněných…"

„Ach ano, znám je," přerušila ji netrpělivě Wilkinsová.

„O spřízněných místech nebe a domova," pokračovala paní Arbuthnotová, která byla zvyklá dokončovat věty. „Nebe je v našem domově."

„Není," odporovala Wilkinsová překvapivě.

Paní Arbuthnotovou to zaskočilo. Pak jemně řekla: „Ale je. Je tam, pokud si to vybereme, pokud si to uděláme."

„Já si vybírám a dělám to, a není," umíněně namítala.

Paní Arbuthnotová zmlkla, protože i ona měla někdy pochybnosti o nebi v domově. Seděla a znepokojeně se dívala na Wilkinsovou a stále naléhavěji pociťovala potřebu dostat ji do nějaké škatulky. Kdyby se ji podařilo zařadit, dostat ji bezpečně pod správnou rubriku, cítila, že by znovu získala rovnováhu, která se z ní podivně vytrácela. Už léta totiž neměla ani jednou dovolenou a inzerát, když ho uviděla, ji přivedl ke snění, a vzrušení paní Wilkinsové bylo nakažlivé. Když poslouchala její zbrklé, podivné řeči a pozorovala její rozzářenou tvář, měla pocit, že se probouzí ze spánku.

Wilkinsová byla zjevně nevyrovnaná, nicméně paní Arbuthnotová se s labilními lidmi setkávala běžně, vlastně se s nimi setkávala pořád – a na její vlastní stabilitu neměli vůbec žádný vliv. Ale tahle ji docela rozkolísávala, najednou se cítila, jako by se měla sebrat a odejít, vzdálit se od svých kompasových bodů, jimiž byli Bůh, manžel, domov a povinnosti – a pro jednou být šťastná. Přitom neměla pocit, že by paní Wilkinsová chtěla, aby pan Wilkins jel s nimi. I ona měla zlaté prasátko, postupně ukládané v Post Office Savings Bank, ale že by někdy zapomněla na své povinnosti do té míry, že by ho rozbila a utratila pro sebe, to bylo absurdní. To by jistě nemohla, to by nikdy neudělala. Jistě by nemohla nikdy zapomenout na své ubohé, zapomenout na bídu a nemoci. Nepochybně by byl výlet do Itálie neobyčejně rozkošný, ale bylo mnoho rozkošných věcí, které by člověk rád dělal, a k čemu jinému byla člověku dána síla, než k tomu, aby mu pomohla je nedělat?

Paní Arbuthnotová byla pevně přesvědčena o čtyřech velkých životních osách: Bůh, manžel, domov, povinnost. Na těchto osách před lety usnula po období velkého utrpení a její hlava na nich spočívala jako na polštáři; a měla velký strach, že se z tak prostého a uklidňujícího stavu probudí. Proto usilovně hledala rubriku, pod kterou by paní Wilkinsovou zařadila, a tím by si osvětlila a ustálila mysl. Když tam tak seděla, znepokojeně se na ni dívala a cítila se čím dál víc rozkolísaná a nakažená, rozhodla se, jak říkal farář na schůzích, zařadit ji pod rubriku Nervy. Bylo také možné, že by měla jít rovnou do kategorie Hysterie, která byla často jen předsíní k Šílenství, ale paní Arbuthnotová se naučila nespěchat s lidmi do jejich konečných kategorií, protože už nejednou s hrůzou zjistila, že se spletla – a jak těžké pak bylo dostat je zase ven a jak ji přitom drtily strašné výčitky svědomí.

Ano. Nervy. Pravděpodobně ta osoba neměla žádnou pravidelnou práci, kterou by pomáhala ostatním, žádnou práci, která by ji vyvedla od zaměření se jen na sebe. Zřejmě byla bez kormidla – zmítaná poryvy, impulzy. Nervy byly téměř jistě její kategorií nebo jí budou docela brzy, když jí nikdo nepomůže. Chudinka malá, pomyslela si paní Arbuthnotová a její vlastní rovnováha se vracela ruku v ruce se soucitem. Viděla její malou, dychtivou, plachou tvářičku, hubená ramena a v očích dětskou touhu po něčem, co ji určitě udělá šťastnou. Ne; takové věci nedělají lidi šťastnými, takové pomíjivé věci. Paní Arbuthnotová se za svůj dlouhý život s Frederickem –⁠ vzala si ho ve dvaceti a teď jí bylo třiatřicet – naučila, kde jedině se dá najít opravdová radost. Teď už věděla, že ji lze nalézt jen v každodenním životě pro druhé, že ji lze nalézt jen u nohou Božích.

Frederick byl typem manžela, jehož žena se brzy vydává k Božím nohám. Od něj k nim byl krátký, i když bolestivý krok. Při zpětném pohledu se jí zdál krátký, ale ve skutečnosti trval celý první rok jejich manželství a každý centimetr cesty byl bojem a každý centimetr byl potřísněn, jak tehdy cítila, krví jejího srdce. To všechno teď skončilo. Už dávno našla klid. A Frederick se z jejího vášnivě milovaného ženicha, z jejího zbožňovaného mladého manžela, ocitl na seznamu jejích povinností až na druhém místě za Bohem. Visel tam, druhý v pořadí, bezkrevná věc, kterou její modlitby vykrvily do běla. Po léta dokázala být šťastná jen díky tomu, že na štěstí zapomněla. Chtěla taková zůstat. Chtěla se odříznout od všeho, co jí připomínalo krásné věci, co v ní mohlo znovu vyvolat touhu, přání…

„Moc ráda bych se s vámi spřátelila," řekla upřímně. „Nechtěla byste mě někdy navštívit nebo mě nechat přijít k vám? Kdykoli budete mít pocit, že si chcete promluvit. Dám vám svou adresu," hledala v kabelce a vytáhla vizitku.

Wilkinsová si ale kartičky nevšímala. „Je to tak legrační," řekla, jako by ji neslyšela, „ale já nás obě vidím –⁠ vás i mě –⁠ na středověkém hradě."

Paní Arbuthnotová znovu propadla neklidu. „Opravdu?" a snažila se udržet rovnováhu pod vizionářským pohledem zářivých šedých očí. „Opravdu?"

„Copak vy nikdy nevidíte věci v jakémsi záblesku dřív, než se stanou?"

„Nikdy," zavrtěla hlavou paní Arbuthnotová. Pokusila se o soucitný, ale moudrý a tolerantní úsměv, s nímž byla zvyklá naslouchat zkresleným a neúplným názorům chudých. Nepovedlo se jí to.

„Samozřejmě," řekla tichým hlasem, skoro jako by se bála, že ji poslouchá i farář a banka, „bylo by to nejkrásnější, nejkrásnější…"

„I kdyby to bylo špatné," řekla Wilkinsová, „bylo by to jen na měsíc."

„To…" začala paní Arbuthnotová a zcela jasně si uvědomovala zavrženíhodnost takového názoru, ale Wilkinsová ji zastavila dřív, než to stačila doříct.

„Každopádně jsem si jistá, že je špatné být příliš dlouho hodný, až se člověk z toho stane nešťastný. A já vidím, že jste byla léta a léta hodná, protože vypadáte tak nešťastně," –⁠ paní Arbuthnotová otevřela ústa, aby protestovala –⁠ „I já jsem od dětství dělala jenom povinnosti, věci pro druhé, pomáhala, obětovala se, a přesto nevěřím, že mě někdo má trochu rád, trochu víc než – a toužím – ach, toužím po něčem jiném – po něčem jiném…"

Chce se snad rozplakat? Paní Arbuthnotová se cítila velmi nesvá a soucítila s ní. Doufala, že se nerozpláče. Ne zde. Ne v té nevlídné místnosti, kudy přicházejí a odcházejí cizí lidé.

Ale Wilkinsové se po rozčileném škubání za kapesník, který nechtěl vylézt z kapsy, nakonec přece jen podařilo, že se s ním vysmrkala, a pak velmi rychle zamrkala očima, podívala se na paní Arbuthnotovou s rozechvělou tváří, napůl pokorné, napůl omluvně, a usmála se.

„Budete mi věřit," zašeptala, očividně se za sebe styděla, „že jsem ještě nikdy v životě s nikým takhle nemluvila? Nemohu si to představit, prostě nevím, co mě to popadlo."

„To ten inzerát," řekla paní Arbuthnotová a vážně přikývla.

„Ano," řekla Wilkinsová a přetřela si oči kapesníkem, „A my obě jsme tak…" –⁠ znovu se trochu vysmrkala –⁠ „nešťastné."