Corbalova svatba

Paříž byla v letech 1793-4 dějištěm jakobínského teroru. Konaly se popravy šlechticů i kněží, kteří dosud neuprchli do exilu. Hlavy tisíce lidí "kýchly do koše", který stál pod ostřím obávané gilotiny, jež byla ostřím revoluce. Sansculot Chauvinière zachrání hraběnku Cléonii de Montsorbier před popravou a v souladu se svými plány ji vyveze z Paříže v přestrojení. I když je velmi inteligentní, není dost chytrý na to, aby nenechal svou kořist uniknout. V souboji důvtipu je nucen se vypořádat s Cléonií a jejím novým spojencem, vikomtem de Corbalem. Britové na motivy tohoto románu natočili v r. 1936 film The Prisoner of Corbal.  

Nový překlad. Ke knize je možné si vybrat DÁREK viz článek DÁRKY v patě stránky 

Komentáře k Corbalova svatba | Databáze knih (databazeknih.cz)

Ukázka:  

Kapitola 1.  VĚZENÍ

Stíny se míhaly za širokou mříží, která tvořila horní část těžkých dubových dveří na konci galerie. Ti, kteří byli nejblíž a věděli, co to znamená, zatajili dech. Od nich se strach nesl jako vlna po celé dlouhé, úzké hale osudu pod galerií a všichni shromáždění umlkli.
V tom tichu znělo zaskřípání klíče v zámku jako výstřel z pistole. Těžké dveře se otevřely. Vstoupil žalářník, osmahlý, svalnatý muž v modré košili, odhalující zarostlá prsa, a v patách mu šel lovecký pes. Postavil se stranou na podestu širokého schodiště, aby pustil do popředí mladého gentlemana v přiléhavém černém kabátě a s kulatým černým kloboukem, který byl vpředu ozdoben přezkou a po straně kokardou. Listina v jeho ruce upoutala pozornost asi sta mužů a žen sem přivlečených, aby vyslechli její obsah. 
V jejich tvářích se zračil strach, v mnohých otupělost nebo hrdé opovržení a vzdor. Neboť tento gentleman, Robert Wolf, úředník revolučního tribunálu, byl adjutantem veřejného žalobce. Jeho listina obsahovala seznam, na kterém Fouquier-Tinville pracoval půl noci ve svém malém pokoji v Caesarově věži v justičním paláci, kde bydlel, pracoval a spal, a který opouštěl jen, když šel k obědu nebo k tribunálu. Fouquier-Tinville byl muž neochvějné horlivosti, svědomitý služebník lidu, který se šetřil tak málo ve vykonávání svých povinností, že zanedbával své zdraví, svou choť i svá dítka. Seznam, nad kterým tak obětavě pracoval dlouho do noci, byl seznam lidí, u nichž bude dnes vykonán rozsudek smrti.
Občan Wolf vystoupil hbitě na okraj podesty a chystal se číst jména těch, které Fouquier-Tinville dnes ráno pohnal k fournée (dávce), jak to nazýval cynický žargon lidu. Ještě však počkal, až se tři muži, kteří jej následovali, zastaví, aby temná ozvěna jejich kroků nerušila jeho přednes. Prvním z nich byl Chauvinière, poslanec za Nivernais, vysoký, štíhlý chlapík, asi třicetiletý, v jehož postavě se zračila jistá míra elegance. Na sobě měl jezdecký kabát se stříbrnými knoflíky, jehož šosy splývaly skoro až na podpatky vysokých jezdeckých bot s třapcem pod kolenem. Opásán byl trojbarevnou šerpou a trojbarevná kokarda zdobila jeho šedý klobouk, který byl zakončen chocholem z černých per. V jeho hubeném obličeji s orlím nosem a ohrnutým horním rtem bylo možné číst sansculotskou domýšlivost a sebevědomí. (Sansculoti – radikální republikáni) Jeho bystré oči chladně zkoumaly muže i ženy v zástupu, z nichž většina byla tak pečlivě oděna, že by mohli být připuštěni k audienci u krále. Byl to každodenní zázrak, jenž vězni konali při nepatrném vybavení ve svých žalářích.
Chtivý zrak poslance pátral dál, až konečně spočinul na mademoiselle de Montsorbier, stojící vzpřímeně vedle židle, do které se její matka v mdlobách zhroutila. Její modrozelené oči se znepokojením zakmitaly, když se setkaly s jeho pohledem, ve kterém zajiskřil zájem. Její ňadra se znatelně dmula pod mušelínovým živůtkem a prozrazovala náhlé rozrušení.
Chauvinière se obrátil k oběma mužům za ním v černém oděvu, kteří ho doprovázeli. Něco jim pošeptal do ucha a svou stříbrem okovanou holí ukázal. Dva páry očí sledovaly směr, kam namířil, a mademoiselle Cléonie de Montsorbier strnula. Instinktivně tušila, že jejich pohledy nevěstí nic dobrého.
Potom se natažená hůl sklonila a všichni tři muži se důstojně seřadili, když Robert Wolf začal předčítat jména propadlých osudu. Jeho hlas nebyl pod tíhou chvíle rozechvělý, byl totiž jen součástí velkého revolučního stroje. Wolf nenesl žádnou odpovědnost za to, co konal, a tak byl vzdálen pocitů a dojmů nad činy, které nebyly jeho vlastní. Jelikož nabyl cviku ve svém úřadu, po každém jméně se odmlčel, aby to následující nezaniklo ve výkřicích, které následovaly za každým jeho vyvoláním. Každé vyslovené jméno bylo totiž provázeno hlubokým vzdechem, tu rozruchem kolem jmenované osoby, častěji pak výkřikem hrůzy, přecházejícím v usedavé štkaní.
Hlas zněl dále:
„Bývalý markýz de La Tourette."
Markýz, švihák prostředního věku v modrém kabátě se stříbrnými krajkami, pohodil hlavou – sličnou hlavou, která měla brzy odpadnout od ramen – a ostře zadržel dech. Hned se však vzpamatoval. Vzpomněl si, čím je povinen své krvi a své sebeúctě. Pokrčil rameny a usmál se na omluvu, ale tvář měl bledou jako křída.
„Učiní to konec té jednotvárnosti,“ pravil tiše svému sousedovi, když vzápětí bylo vyvoláno další jméno.
„Bývalá hraběnka de Montsorbier.
Madame de Montsorbier, malá, asi padesátiletá žena se zpola zvedla ze své židle a neartikulovaně zanaříkala, jako by se dusila. Kolena se jí třásla a klesla zase zpět do židle, opírajíc se o dceru. Mademnoiselle de Montsorbier ztuhla, a na smrt bledá, ochranitelsky objala omdlévající matku. Naslouchala úředníkovu hlasu a čekala až vyvolá i její jméno. Téměř doufala, že je uslyší, aby mohla provázet svou matku před tribunál a pak na popraviště. Jediné, na co myslela, bylo to, že ta křehká žena, která jí dala život, ji bude ve své smrtelné úzkosti potřebovat, jak ji až dosud nikdy nepotřebovala. Taková byla srdnatost mademoiselle de Montsorbier a nejhlubší malomyslnost ji uchvátila teprve tehdy, když celý seznam byl přečten, aniž by bylo vyvoláno její jméno.
Dvacet vyvolaných osob odešlo, někteří vrávoravým krokem, jiní se zachmuřenou odhodlaností, několik s divadelní okázalostí a lehkostí po krátkém rozloučení.
Mademoiselle de Monsorbier jako ve snu zaslechla tichý, příjemný hlas markýze de la Tourette, oslovující vévodu de Chaulnes.
„Aspoň jednou mám přednost před vámi, monseigneur.“
Vévoda tiše odvětil:
„K mé nekonečné lítosti, jelikož ztrácím vaši příjemnou společnost, drahý markýzi. Avšak spoléhám se na to, že se brzy sejdeme v ráji. Vyřiďte moje poklony Fouquier-Tinvillovi."
Dva četníci se náhle vynořili před ní, aniž by věděla, odkud se objevili.
„Bývalá Montsorbier,“ pravil jeden z nich a položil ruku na zemdlená ramena starší paní. Mademoiselle de Montsorbier se k němu obrátila, ale nebyla s to ve své duševní trýzni uspořádat své zmatené myšlenky v souvislé vyjádření.
„To je však moje matka! Zde je nějaký omyl. Ona nemůže jít beze mne. Vidíte, jak je slabá. Moje jméno nebylo dosud vyvoláno. Je to opominutí. Oznamte jim to, že na mne zapomněli. Nechte mne jít s ní!"
Muž na ni mrzutě pohlédl a pochybovačně ohrnul spodní ret. 
„To není naše věc.“ Zacloumal hraběnkou, která byla skoro v bezvědomí. „Musíte jít s námi, občanko."
„Mohu však jít s ní? Smím jít s ní?"
„To není v rozkazu."
Mademoiselle de Montsorbier zalomila rukama a vykřikla: „Můžete to však vysvětlit tribunálu!"
„Pah! Proč máte tak naspěch kýchat do koše? Však na vás přijde taky brzy řada, občanko. Chop se jí, Gastone."
Oba muži uchopili hraběnku a zpola ji nesli, zpola vlekli. Dívka skočila za nimi.
„Musím jít s ní! Musím…"
Jeden z nich ji udeřil loktem do žaludku, až jí vyrazil dech, a odstrčil ji. „Na mou duši! Jste proklatě vlezlá! Škodíte si, holka!"
Zavrávorala zpět k dřevěné židli, kterou hraběnka opustila, a spíše se do ní zhroutila, než usedla.
„Mami!“ štkala hlasitě, když konečně popadla dech. „Mami!"
Seděla zde na smrt bledá jako kamenná socha, v hlubokém zármutku, své jemné ruce svírala mezi koleny.
Právě tak jim byl před měsícem vyrván její otec, aby byl předveden před tribunál, a od té doby utěšovala a podporovala svou matku. Nyní i její matka odešla a sama. Ta křehká paní, která nikdy nebyla sama. Už se nikdy nevrátí! Nikdo z těch, kdo takhle odešel, se už nikdy nevrátil, a jen velmi málo bylo těch, kteří unikli mrazivému šlehnutí gilotiny a byli propuštěni na svobodu.
Proč ji vynechali? Proč jí bylo odepřeno být spolu s ní až do konce? Co jí nyní zbývalo?
Vedle ní se ozval pronikavý, povýšený hlas, nikoli nepříjemný, ačkoli zněl skoro ironicky.
„To je ta mladá žena, která si žádá vaši pozornost, občané. Povšimněte si její otupělosti, její nepřirozené bledosti, strnulosti jejího pohledu. Konejte svou úřední povinnost. Není na mně, abych vám rozkazoval nebo dával rady, ale na vás je, abyste rozhodovali.
Obrátila se, pohlédla vzhůru a v jejím pohledu bylo podráždění a vzdor, jako když se polapené divoké zvíře střetne se svým uchvatitelem. Zachytila svítící zraky Chauvinièra, pronikavé a posměšné, které začínala nenávidět, a dokonce se jich i bát – ona, jež se nikdy nikoho nebála ve svém hrdém, mladém životě.
Již několikrát během posledních tří týdnů přistihla tyto oči, jak na ní spočinuly pátravým, chtivým pohledem, při němž ji zamrazilo ve všech údech. Již dvakrát nalezl příležitost si s ní promluvit, když kráčel vězeňskou chodbou Conciergerie (palác, který sloužil správci královského paláce, za Velké francouzské revoluce sloužil jako vězení) na obhlídku, jejímž jediným účelem byl patrně jen rozhovor s ní. Pokaždé se ovládla, aby před ním zakryla své rozhořčení nad urážkou, kterou jeho pohledy a jeho slova vyvolaly, a aby mu odpověděla s ledovou důstojností. Bylo nutné se ovládnout i nyní. Nesměl nikdy tušit její strach před ním, ten nečestný strach, pro který nenáviděla samu sebe.
Oba muži v černém oděvu, kteří stáli za Chauvinièrem, ji zpytavě pozorovali. Ten vyšší se naklonil trochu kupředu, natáhl neohrabanou ruku a uchopil její zápěstí.
„Váš puls, občanko."
„Můj puls?“ opakovala jako by pro sebe a podle bušení ve spáncích poznala, že jí rychle bije. Potom ji zase opanoval žal. 
„Monsieur, občane, poslanče! Odvedli mou matku a omylem mě vynechali. Dejte rozkaz, monsieur, prosím vás snažně, aby moje jméno bylo přidáno do dnešního seznamu…"
„Ah!" pravil Chauviniér s tak zvláštním přízvukem, že zastavil proud jejích proseb. Pohlédl na muže v černém a významně zvedl obočí. 
„Slyšíte ji, občane lékaři! Je to žádost mladé ženy zdravého ducha? Přát si, dokonce úpěnlivě prosit o smrt ve věku, kdy se život rozvinuje jako vonná růže, kdy krev proudí v žilách vřelá a čistá! Není to dostatečné potvrzení toho, co jsem již tušil? Avšak,“ opět v jeho očích kmitl záblesk posměchu, „nesluší se, abych působil na vaše mínění. Musíte si utvořit úsudek sami. Konejte!“
Pokynul rukou, jež byla dlouhá a útlá jako ruka aristokrata, a rovněž tak graciézní ve svém posunku, který v sobě jemně slučoval vyzvání s rozkazem.
Lékaři si povzdechli a zamručeli. 
„Co se mne týče…" pravil menší, „mně se nelíbí její oči. Ten divoký, ustrašený pohled a ten celkový výraz pomatení… hm! hm!“
„A pak její bledost, jak pravil občan poslanec," podotkl druhý. „Velice nepřirozené! A ten puls! Zkuste ho však sám!"
Dívka se dala do smíchu a kroutila hlavou. Byl to smích krajní trpkosti.
„Nepřirozené! Moje bledost, můj puls, můj ustrašený pohled! Nepřirozené! A moji matku odvlekli k soudu a na popraviště. Chtěli byste, messieurs, abych byla klidná? Snad dokonce veselá? Moje matka…“
„Tiše, mé dítě!“ Malá ruka doktora pohladila její čelo a jeho palec něco dělal s jejími víčky. Jeho dotek byl však příjemný, skoro hypnotický. 
„Nenechte se uchvátit vášní, občanko. Klid, prosím, úplný klid. Zde není třeba žádného rozčilování. Jsme vaši přátelé, občanko." 
Obrátil se k Chauvinièrovi. „Co praví tato dívka, je ovšem správné. Náhlé rozrušení, nešťastná událost, které byla svědkem, její přirozený žal nad…“ Umlkl, větu nedokončil, neboť čelo Chauviniérovo se svraštilo tak hrozivě, že se až zachvěl.
„Ovšem,“ pravil poslanec hlasem studeným jako ostří gilotiny, „na vás je, abyste si utvořili názor, nikoliv však abych já vám dával pokyny. Nezapomínejte však, že jsem vás sem přivedl z určitého důvodu. Totiž, že jsem viděl za jiných okolností tytéž známky na této občance v době, kdy žádná vnější příčina nemohla být pozorována tak, jako se snad podle vašeho domnění vyskytla nyní."
Malý lékař se pohotově chopil tohoto spásného výroku. 
„Ah, to je však rozhodující,“ zvolal přesvědčivě. „Jestliže tyto symptomy – ten puls, křečovité škubání, ta horečnatost v očích a… a ostatní – jevily se trvale a bez dostatečné příčiny, pak je možný jen jediný závěr. Alespoň,“ obrátil se ke svému kolegovi, „to je můj názor."
„A můj,“ pravil druhý příkře. „Rozhodně můj. Nepřipouští to žádné spory."
Chauviniérovy rty se na okamžik křečovitě sevřely.
„Pro laika je potěšením, občane lékaři, když shledá, že jeho domněnky jsou vědecky potvrzeny učenci. Vydáte tedy osvědčení o této občance tak, aby veřejný žalobce mohl potvrdit její přepravu do nemocnice, například do Archevêché."
„Nic menšího spravedlnost nežádá,“ pravil malý lékař.
„A humanita," doložil druhý.
„Zajisté,“ pravil Chauvinière. „Spravedlnost a lidskost musí souhlasit, že tato postižená dívka nemůže být souzena, a revoluční tribunál má příliš vyvinutý smysl pro své povinnosti, než aby chtěl postavit před soud osobu, která je dočasně nebo trvale nepříčetná, a nemůže se proto sama hájit. Pošlete-li dnes své osvědčení veřejnému žalobci, vaše odpovědnost v této záležitosti končí. Občané, není již důvod, abych vás zde déle zdržoval."
Kývl hlavou na znamení, že je propouští, nadutě, jako kníže starého režimu. Lékaři se hluboce a poníženě uklonili, jako kdyby byl královské krve, a obrátili se k odchodu.
„Ah, počkejte!“ zvolala mademoiselle de Montsorbier pronikavým hlasem. „Pánové, pánové!“
Avšak velitelská ruka poslance jim pokynula k odchodu. Pak se jeho zrak zvolna přenesl na dívčinu tvář. Postavila se mu pevně čelem.
„Tvrdí se, že jsem šílená?" namítla vzpurně.
Obdivoval se jejímu duchu a hrdosti povahy, která ji činila žádoucí v jeho očích. Byla příliš sličná, příliš jemná, než aby o něco prosila muže hrubého ražení.
Chauvinière byl právník, ale v předrevoluční době neměl, stejně jako mnoho jiných, kteří byli nyní na vrcholu, ve svém povolání příliš úspěch. Byl v jádře trochu poetou a milovníkem tělesných rozkoší. Byl si vědom toho, že trvalá krása je krása ducha a že tam, kde chybí krása duševní, povrchní krása těla brzy omrzí.
Líbilo se mu, jak se postavila zpříma, skoro bojovně proti němu, a pousmál se.
„Musíte se hádat kvůli přetvářce, která vám daruje život, která vás odtrhne od ostří gilotiny? Jestli ano, pak ve vašem věku jste skutečně šílená, jak hodlají o vás dosvědčit."
Množství otázek se vynořilo v její usoužené mysli. Pronesla jedinou:
„Jaký zájem máte na mně, monsieur, že máte starost o můj život?"
„Ah, tak!“ jeho tvář se vyjasnila a kolem jeho rtů zahrál úsměv tak významný, že jeho obličej učinil téměř příjemným a něžným. 
„Občanko, ptáte se příliš mnoho, více, než by bylo moudré odpovědět. Poroučím se vám."
Sňal klobouk a uklonil se, potom se vzdálil se vzpřímenou hlavou a nevšímal si aristokratických vězňů, kteří mu ustupovali z cesty. Nevšímal si zlých pohledů mužů, ani urážek žen vyjádřených ve spěšném odtažení objemných sukní, aby se snad neposkvrnily dotekem jeho osoby. 
Byl to muž, který měl úspěch proto, že pohrdal maličkostmi.