BLACK SWAN

Děj dobrodružného románu se odehrává v druhé polovině 17. století, v době, kdy byl guvernérem Jamajky bývalý korzár Henry Morgan. Priscilla se po smrti svého otce vrací do Anglie, ale její loď je přepadena pirátskou lodí Black Swan. Spolu s ní do zajetí padá nejen její přítel, major Sands, ale i neznámý cizinec, který nastoupil na loď na ostrově Martinique. Pirátský kapitán Black Swan se do krásné Priscilly zblázní a chce ji mít i proti její vůli, ale cizinec, který si mezi piráty chytře získá vliv, se mu neustále a otravně plete do cesty. Příběh se v atmosféře tropické romantiky a všudypřítomného nebezpečí odehrává z velké části na jednom z karibských ostrovů, kde piráti černou loď opravují. Na motivy tohoto románu Hollywood v roce 1942 natočil film s Tyronem Powerem a Maureen O´Hara v hlavních rolích (na obálce).

Na prvních dvou snímcích v galerii je pohled na skutečný ostrov Albuquerque Cays, jehož jména autor použil. Na šestém snímku vpravo je Wogan ztělesněný Anthonym Quinnem. Na následujícím snímku vpravo je sir Henry Morgan.

Nový překlad. Ke knize je možné si vybrat DÁREK viz článek DÁRKY v patě stránky 

Komentáře k Black Swan | Databáze knih (databazeknih.cz)

UKÁZKA:

I. MAJOR SANDS  

Velká žlutá loď kotvila v široké zátoce Fort Royal, kde po krátké cestě z Barbadosu přistála, aby doplnila čerstvou vodu. Na černošského stewarda a na kuchaře útočil na přídi lodi zkomolenou angličtinou a jemnou francouzštinou houf domorodců. Běloši, míšenci, černoši, Caribové, ti všichni se strkali a tísnili podél boku lodi, posedlí dychtivostí prodat ovoce a zeleninu. Židé ve svých člunech dotěrně nabízeli kakao, zázvor a koření.  
Světlá, průhledně zelená voda zátoky byla jemně čeřena východním větrem, který příjemně osvěžoval horký, sluncem prohřátý vzduch. Skrze les stěžňů a ráhen zakotvených lodí bylo vidět městečko Fort Royal. Bíle se odráželo od smaragdové zeleně ostrova Martinique, nad nímž do kobaltového nebe čněla sopečná hora Mont Pelée. 
Bransome, kapitán lodi Centaur, stál na konci žebříku, kterým se vystupovalo na loď. Byl oděn v tmavomodrý kabát se zlatým lemováním. Střídavě se díval na židy, jichž nebylo možné se zbavit, a na velký člun, který mířil k lodi od břehu ostrova. Utíral si zpocené čelo a čekal. V parádní uniformě mu bylo horko, avšak vzhledem ke své důstojnosti velitele si ji oblékal vždy, když loď vplouvala do přístavu. 
Ačkoli vanul větřík a plachtová stříška na palubě poskytovala majoru Sandsovi stín, přece jen trpěl vedrem. Své náchylnosti k tloušťce se nezbavil ani za svého delšího pobytu v tropickém Canceru. Dostal se tam před pěti lety, ještě když byl král Charles II. naživu. Sloužil u námořnictva a byl přesvědčen, že v Novém světě najde štěstí, jež ho doma tak vytrvale míjelo. Jeho prostopášný otec prohrál a propil rodinný statek ve Wiltshiru, takže jeho dědictví bylo více než skrovné. Major sám však hazard nemiloval. Na rozdíl od svého otce měl chladný a vypočítavý temperament, který, je-li spojen s inteligencí, je nejlepší zárukou kariéry. Sands však příliš inteligence nepobral, ale nebyl si toho vědom jako většina mužů jeho druhu. Když mu byly okolnosti nakloněny, nepochyboval ani trochu, že se tak děje jeho zásluhou. Přijel do Karibiku hledat štěstí a také je tam našel. 
To štěstí, které očekával, že vyhraje, odpočívalo na lehátku z rákosu a vyřezávaného dubu. Vypadalo přímo rozkošně. Priscilla Harradinová byla štíhlá a měla krásné ruce i nohy. Pod širokou střechou klobouku se skrýval půvabný obličej, ve velkých očích se mísila tmavá modř nebe s průhlednou zelení vody, na kterou hleděly. Byla oděna v hedvábné šaty barvy slonoviny, vysoko přepásané a lemované zlatem. Lehce pohybovala vějířem z živě zelených a šarlatově rudých papoušcích per, v jehož středu bylo upevněno malé oválné zrcátko. 
I její otec sir John Harradin hledal útočiště ve vzdálených osadách v Karibském moři. Přítel u dvora mu opatřil místo guvernéra na Leewardských ostrovech. Když ho předčasně skosila tropická horečka, zanechal své dceři značné dědictví a pěkný statek v rodném Kentu. Přál si, aby se vrátila do vlasti k jeho sestře, která jí měla být ochránkyní. Na smrtelném lůžku se jí omlouval, že jeho sobectvím promarnila v Karibiku velkou část svého mládí. Žádal ji proto o odpuštění a pak skonal. 
Priscilla ho bolestně postrádala a jen pozornost a přátelství majora Sandse ji ochránily před naprostou sklíčeností a pocitem opuštěnosti. Bartholomew Sands sloužil jako zástupce jejího otce, dlouho žil v guvernérově domě a Priscilla ho považovala takřka za člena rodiny. Byla ráda, že jí v té těžké době byl oporou, a ještě šťastnější byl major, když se o něj takto opírala. Nedoufal, že by po siru Johnovi dostal místo guvernéra, neboť předpokládal, že o tom víc rozhoduje přízeň dvora než nadání nebo zkušenosti, a dvůr bezpochyby vyšle z Londýna nějakého šaška, aby na uvolněné místo nastoupil. Proto byl přesvědčen, že nyní je jeho hlavní povinností věnovat se Priscille. Řekl jí to a ona byla přemožena jeho nesobeckou šlechetností. Myslela si totiž, že přirozeně bude nástupcem jejího otce a Sands neměl nejmenšího úmyslu jí tu domněnku vyvracet. Naznačil jí, že by se jím sice snadno mohl stát, ale to, že by ho mohla potřebovat, je pro něj důležitější než vše ostatní. Plavba do Anglie bude dlouhá, obtížná a plná nebezpečí. Ujistil ji, že představa, že by měla cestovat sama, bez ochránce, je pro něj nesnesitelná. A významně dodal, že by to jistě bylo i přání jejího otce, aby ji doprovázel. Priscila sice měla proti jeho oběti četné námitky, ale těm nevěnoval pozornost. 
Ačkoli byl major výrazným zjevem – o čemž ho uspokojivě ujišťovalo jeho zrcadlo – přece jen byl mezi nimi značný věkový rozdíl. Priscille nebylo ještě ani dvacet pět, zatímco major Sands již překročil čtyřicítku a pod zlatou parukou plešatěl. S nelibostí pozoroval, že tento rozdíl přeceňuje a chová se k němu s dětskou úctou. Cesta mu však měla umožnit sblížení a dokončení díla, které tak slibně začal. Byl by vskutku hňupem, kdyby nedosáhl, aby tato žádoucí žena a její stejně žádoucí majetek mu nebyly zaslíbeny dříve, než zakotví v Plymouthu. 
Major Sands znal sám sebe a svůj šarm natolik, aby směle očekával výsledek. O tom byl zcela přesvědčen, když se ve své židli naklonil blíže k Priscille, aby jí ve stříbrné míse nabídl peruánské ovoce, které pro ni opatřil, chtěje naplnit i její nevyjádřené přání. Pohrávala si s purpurovou přikrývkou se zlatými třásněmi, kterou jeho starostlivé ruce přinesly z kajuty, aby ji přikryly. Mile se přitom na něj usmála. 
„Jste tak starostlivý o mé pohodlí, majore Sandsi, že je takřka nezdvořilé cokoli odmítnout, co mi přinášíte. Však…“ Mávla svým zeleno-rudým vějířem. 
Předstíral špatnou náladu, která ostatně nebyla až tak předstíraná: „Nic vám už nepřinesu, budu-li pro vás až do konce života majorem Sandsem. Jmenuji se Bartholomew, milostivá, Bartholomew!“ 
„Pěkné jméno,“ poznamenala žertovným tónem, „ale příliš pěkné a dlouhé, aby se všedně užívalo v tomto horku.“ 
Na tuto poznámku odpověděl takřka dychtivě a poučoval ji: „Mí přátelé mne nazývali Bart, bylo to jméno, kterým na mne vždy volala má matka. Navrhuji vám je, Priscillo.“ 
„Cítím se poctěna, Barte,“ zasmála se a on se zaradoval. 
Další čtyři údery zazněly od lodního zvonu. Priscilla se na lehátku netrpělivě posadila. 
„Osm úderů a stále jsme se nepohnuli. Kapitán Bransome řekl, že jsme měli už vyplout, zajímalo by mne, co nás tady stále zdržuje.“ Povstala a vyšla ze stínu plachtové stříšky. Major Sands vstal současně s ní a stál nyní po jejím boku u zábradlí. 
Zklamaní židé ve svých loďkách byli již na cestě zpět k pobřeží. Domorodci se vzdalovali, jen někteří ještě vtipkovali s námořníky, kteří se nakláněli přes zábradlí paluby. Avšak velký člun, jejž pozoroval kapitán Bransome, se nyní rychle přibližoval ke vstupnímu můstku. Řídil jej jeden z polonahých Caribů, klečel na přídi, aby zachytil lano a upevnil je na bok lodi. Ze sedátka se zvedla štíhlá, pružná postava muže, oděného ve světle modrý oblek se stříbrným lemováním. Bledě modré pštrosí pero vlálo nad širokou střechou jeho černého klobouku. Ruka v jemné rukavici se natáhla, aby se přidržela žebříku. 
„K čertu,“ zvolal major Sands v úžasu nad tou parádou. „Kdo by to mohl být?“ 
A jeho údiv vzrůstal, když viděl, jak ten hejsek obratně vystupuje po žebříku. Následoval ho míšenec v bavlněné košili a krátkých nohavicích z kůže. Nesl plášť, oštěp a pouzdro z nachové kůže, vyztužené stříbrnými pruty, z jehož konce vyčnívala ústí dvou pistolí. Příchozí se na konci žebříku na okamžik zastavil. Pak vstoupil na palubu, sňal klobouk a zdvořile odpověděl na stejně zdvořilý pozdrav kapitána.  
Kapitán vydal rozkaz a dva z námořníků přiskočili k padacím dveřím pro lodní ráhno a spouštěli je z vrchní paluby. Naložili napřed jednu, pak druhou bednu. 
„Zdá se, že zde zůstane,“ řekl major Sands. 
„Dělá dojem významné osoby,“ podotkla. 
Major se k ní obrátil a živě odporoval. „Soudíte podle jeho hejskovské parády. Avšak zevnějšek může klamat, má drahá. Pohleďte na jeho sluhu, je-li vůbec ten taškář sluha. Spíš dělá dojem námořního lupiče.“ 
„Jsme v Karibiku, Barte,“ odpověděla. 
„Máte pravdu a ten kavalír se sem jaksi nehodí. Jsem zvědav, kdo to je.“ 
Pronikavé zatroubení z lodní trubky, námořníci spěchali na svá místa, na lodi bylo náhle živo. Zvedáky vrzaly a řinčení řetězů oznamovalo, že zdvíhají kotvy. Množství rukou se natahovalo, aby napnulo plachty. Majorovi bylo nyní jasné, že odjezd se zdržel proto, že čekali na toho nového cestujícího. Byl mrzutý, že jejich důvěrný vztah jako jediných cestujících Centauru bude tímto mužem rušen. 

II. MONSIEUR DE BERNIS

První setkání se událo ve velké kajutě, kde byl podáván oběd a toto seznámení jen zvýšilo napětí.
„Monsieur Charles de Bernis,“ představil ho kapitán Bransome. Jemná, plynulá angličtina se sotva znatelnou stopou galského přízvuku stěží prozrazovala jeho národnost. Že byl Francouz, mohli poznat nanejvýš podle nonšalance pohybů a dvornosti, která se anglicky bledým očím majora zdála přemrštěná.
Sands byl již od počátku přesvědčen, že nový známý bude nesympatický, a byl rád, že u něj žádné sympatické vlastnosti nenašel. A i kdyby nebylo vůbec nic, co by mohl tomu muži vytknout, pak stačil jeho cizí původ sám o sobě. Major totiž vznešeně pohrdal každým, kdo neměl jako on štěstí být narozen v Británii.
De Bernis vypadal na pětatřicet, měl výrazný nos i bradu, malý černý knír a sardonický výraz kolem úst. Neopětoval hned zájem svých spolucestujících, choval se k nim upjatě a zdvořile. Při obědě mluvil jen o cíli své cesty.
„Tak když nechcete zakotvit na Mariagalante, kapitáne, nechápu, proč by to bylo tak obtížné mne nechat člunem vysadit na břeh. Jak by vás to tak moc zdrželo?“
„Nechápete vůbec moje důvody,“ odpověděl Bransome. „Mohl bych uhnout deset mil směrem na Guadeloupe. Ale je to má poslední cesta a přál bych si, aby byla klidná a bezpečná. Mám doma v Devonu ženu a čtyři děti, je již na čase, abych je opět jednou viděl. Proto se takovému pirátskému hnízdu jako je Guadeloupe velkou oklikou vyhnu. Stačí, že vás musím dovézt na Sainte Croix.“
„Ah tak…“ Francouz se usmál a mávnul snědou rukou.
Bransome se zamračil nad tím opovržlivým gestem: „Jen se smějte, Mossoo, smějte se, vím však co říkám. Vaše francouzská Západo-indická společnost je dost podezřelá. Chtějí co největší zisk a neptají se, odkud zboží pochází. Mnohý náklad se dostane do Sainte Croix, aby se tam prodal za desetinu své ceny. A tahle společnost se na nic neptá, když může obchodovat za těchto podmínek. O tom nikdo nepochybuje. Pravda je nabíledni, přímo řve!“
Aby svou řeč zdůraznil, uhodil do stolu velkou pěstí. 
„Slíbil jsem, že vás dovezu do Sainte Croix, a už to je dost nebezpečné.“
Priscilla se náhle zachvěla: „Mluvíte o pirátech, kapitáne Bransome, je to tak?“
„Ano, je to tak.“
Major se obával, že by ji to mohlo rozrušit, a snažil se ji uklidnit. „O tom se nemluví před ženou. A ostatně –⁠⁠⁠ tím se dnes už jenom straší.“
„Oho!“ kapitán Bransome nadul tváře.
„Námořní lupiči,“ řekl major Sands, „byli problém včera.“
Kapitán sarkasticky odpověděl: „Takže je tedy dnes stejně bezpečné plout po Karibiku jako na každém jiném anglickém jezeře, eh.“
Pak se už věnoval obědu, zatímco Sands, jehož chování bylo náhle přívětivější, se obrátil k de Bernisovi:
„Nejedete s námi tedy dál než do Sainte Groix?“
„Ne.“ 
Lakonická odpověď nepovzbuzovala k dalším otázkám. Ale Sands se nedal odradit:
„Obchodujete v Sainte Groix?“
„Ne. Hledám tam loď, která by mne dovezla do Francie.“ 
Major byl zmaten. „Vždyť byste mohl touto pohodlnou lodí jet až do Plymouthu a odtamtud člunem přes Kanál.“
„Zajisté,“ odpověděl de Bernis. „Zajisté! Nepomyslel jsem na to.“
Major si náhle uvědomil, že příliš mnoho mluví. Zalekl se, když uslyšel Priscillu:
„Ale pomyslíte na to nyní, že ano, monsieur?“
Když Bernis na ni pohlédl, zazářily mu oči, avšak jeho úsměv byl vážný:
„Skutečně, mademoiselle, vy byste dovedla donutit každého muže, aby o tom uvažoval.“
Major Sands zavětřil jednu z galských dvorností. A Bernis dodal s ještě vážnější tváří:
„Avšak mne v Sainte Croix očekává přítel, se kterým jsem dohodnutý, že poplujem do Francie společně.“
Major ho přerušil, v jeho hlase byl slyšet údiv:
„Myslel jsem si, že jste chtěl vystoupit v Guadeloupe a že Sainte Croix vám byl jen určen kapitánem.“
Francouze však do rozpaků neuvedl. Pomalu se k němu obrátil, jeho úsměv byl nyní spíše ironický než vážný:
„Proč odhalujete nevinnou lež, kterou jsem udělal z dvornosti. Je to od vás spíše vychytralé než laskavé, majore.“
Major Sands zrudl. „Nač je třeba podvodu?“
„Dodejte tedy ještě, nač je třeba dvornosti. Každý dle svého vlastního mínění, pane. Usvědčil jste mne ze lži a dal jste tím najevo svou upřímnost. Jste obdivuhodný svým způsobem.“
„Nemohu s vámi souhlasit.“
„Nechť tedy mademoiselle mezi námi rozhodne,“ zval ji Francouz s úsměvem k účasti na hovoru.
Avšak Priscilla potřásla zlatou hlavou: „To by znamenalo rozhodnout na úkor jednoho z vás.“
„Promiňte. Tak ponecháme spor nerozhodnutý.“
Obrátil se znova ke kapitánovi, aby změnil téma hovoru. „Říkal jste, myslím, že zakotvíte v Dominico.“ 
Major měl ale nepříjemný pocit, že byl ponížen. Nedalo mu to klidu, a když byli na palubě, dal Priscille najevo svou zlost.
„Nemyslím, že z toho ten Francouz měl radost, když jsem ho tak zkrotil.“
Stěží ovládaná nenávist, kterou při obědě dával major najevo, urážela její smysl pro slušnost. V jejích očích vedle zábavného Francouze neobstál a jeho nadutost ji dráždila:
„Vy jste ho zkrotil?“ řekla. „Ani jsem to nezpozorovala.“
„Nezpozorovala?“ Bledé oči rostly v jeho obličeji. Pak vybuchl ve smích. „Zřejmě jste snila, Priscillo. Nedávala jste pozor. Dal jsem mu patřičně najevo, že se nedám jen tak ošálit. Odhalím vždy rychle každý podvod. Bylo mu nepříjemné, že jsem ho tak rychle prokoukl.“
„Ovládal skvěle svou nelibost.“
„Ale ano! To nepopírám. Přesto jsem viděl, že jsem se ho dotkl. Nepozorovala jste rozčilení, které se skrývalo za jeho přetvářkou? Zpočátku ani neměl v úmyslu cestovat Centaurem. Pak měl přítele, který ho očekává v Sainte Croix, a já přesto věděl, že mu Sainte Croix byl určen kapitánem, který odmítá přistát v Guadeloupe. Zajímalo by mne, co má za lubem. Co skrývá.“ 
„Ať je to cokoli, nemyslím, že by nám bylo něco po tom.“
„Jste si snad příliš jistá. Nakonec jsem důstojníkem Velké Británie a je mou povinností, starat se o vše, co se přihodí v anglických vodách.“
„Nač se starat? Za den nebo za dva nás zase opustí.“
„Jen aby to již bylo, díkybohu.“
„Nevím, jaké máte důvody k díkům. Monsieur de Bernis by na naší cestě byl zábavným společníkem.“
Major povytáhl obočí. „Zdá se vám zábavným?“
„A není snad? Jak vtipně se hájil, když jste mu vypověděl válku.“
„Vtipně! Bože! Je to nejtěžkopádnější lhář, s jakým jsem se kdy setkal.“
Černý klobouk s vlajícím modrým perem se objevil na můstku vedoucím z mezipalubí. De Bernis vystoupil na palubu a přidružil se k nim. Majoru Sandsovi se to zdálo dotěrné. Avšak Priscilliny oči zazářily. Usadila se na lehátku tak, jako by mu dělala místo a zvala ho, aby usedl vedle ní. Major Sands s mrazivou zdvořilostí zastíral svou zlost, jak nejlépe mohl.
Martinique mizel za zádí lodi v mlze a Centaur směřoval s napjatými plachtami na západ. Na jeho palubě vanul příjemný vánek. De Bernis mluvil o proudění větrů jako někdo, kdo je v tom odborníkem. Mínil, že mají štěstí, jelikož v tomto ročním období vane vítr většinou přímo od severu a udrží-li se toto počasí, budou v Dominice již nazítří před svítáním.
Major Sands nechtěl zůstat pozadu a dával najevo své znalosti podivováním se nad rozhodnutím kapitána přistát na ostrově s jen jednou malou francouzskou osadou Roseau. Pohotovost Francouzovy odpovědi ho zarazila.
„Pro nákladní loď nemá přistání na Roseau žádný význam. Souhlasím s vámi, majore. Avšak pro kapitána, který cestuje na vlastní účet, to může být velmi výhodné.“
Správnost jeho domněnky se potvrdila nazítří ráno, když zakotvili u Roseau.
Bransome, jenž obchodoval společně s majiteli lodi, jel ke břehu pro náklad kůží, pro který si v nákladním prostoru lodi nechal dostatek místa. Věděl o několika zdejších francouzských obchodnících, od kterých kupoval o polovinu levněji než v Martinique nebo kdekoli jinde. Práce Caribů, kteří zvířata zabíjeli a stahovali z kůže, byla mnohem lacinější než práce černošských otroků v jiných osadách.
Protože je nakládání kůží mělo na Roseau zdržet den nebo dva, navrhl de Bernis svým spolucestujícím výlet do nitra ostrova. Návrh byl nadšeně schválen Priscillou a byl tedy okamžitě přijat. Na břehu si opatřili koně a doprovázeni sluhou de Bernise, Pierrem, vydali se všichni tři na cestu, aby viděli divy Dominiky. Bylo tam jezero s vřící vodou a úrodná rovina zavodněná Layou.
Major tvrdil, že potřebují ozbrojený doprovod, avšak de Bernis je ujišťoval, že domorodci jsou ochotní a laskaví lidé, kterých není třeba se bát. „Kdybychom zde nebyli bezpečni,“ dodal, „nestačila by celá lodní posádka na to, aby nás ochránila, a já bych ani nikdy žádný výlet nenavrhl.“
Priscilla jela na koni mezi oběma svými kavalíry, svou pozornost však věnovala skoro výhradně duchaplnému de Bernisovi. Major se vztekem pozoroval, že de Bernis je zřejmě obdařen zvláštní přitažlivostí pro krásné pohlaví. Uspokojovalo ho však vědomí, že za den, za dva tenhle chlapík zmizí z jejich života. Nechápal, co Priscillu na tomto muži nadchlo, že mu věnuje tolik pozornosti. V porovnání s jeho vlastní solidností byl přece jen šašek. Bylo nepochopitelné, že Priscilla se nechala zaslepit tím pozlátkem. Věděl však, že i nejlepší z žen nemají často dostatek pozorovacího nadání. Kdyby se ale nějakým způsobem pobyt toho taškáře prodloužil, byl by se jistě dozvěděl o jmění, které Priscilla zdědila, a bezpochyby by hned rozvinul své svůdnické umění.
Ještě téhož večera se potvrdilo jeho podezření. Na pobřeží, kde sestoupili z koní, se setkali se starým, otrhaným Francouzem, zapáchajícím po tabáku a rumu. Byl to jeden z kupců, od kterých kapitán Bransome kupoval kůže. Muž se před nimi zastavil a dlouho se udiveně díval na de Bernise. Pak se jeho hrubý obličej rozzářil úsměvem a smekl klobouk ze špinavé hlavy s ironicky přehnanou zdvořilostí.
Major Sands nerozuměl francouzsky, ale pochopil nestoudně familiární tón pozdravu.
„C'est bien toi, de Bernis? Pardieu! Je ne croyais pas te revoir.“ (Jsi to skutečně ty, de Bernisi? Přisámbohu! Nemyslel jsem, že se s tebou ještě setkám)
De Bernis odpověděl na pozdrav rovněž přátelsky ironickým způsobem. 
„Et toi, mon drole? Ah, tu fais le marchand de peau maintenant?“ (A ty, chlape? Stále ještě obchoduješ s kůžemi?)
Major Sands a Priscilla nerušili de Bernise v rozhovoru s jeho podivínským známým a šli dál. Major zvědavě poznamenal:
„Zvláštní setkání našeho jemného kavalíra. Když ho budu posuzovat podle jeho přátel, podivuji se stále víc, kdo by ten člověk mohl být.“
Ale Priscillu již nudil jeho strojený údiv. Věděla, že život v koloniích skýtá seznámení s nejpodivnějšími lidmi a že usuzovat dle toho je buď ukvapené nebo hloupé. To dala také najevo.
„K čertu, madam! Vy ho hájíte?“
„Nepozorovala jsem, že byste ho chtěl osočit, Barte. Ostatně on nikdy netvrdil, že k nám přichází z Versailles.“
„Asi jen proto, že pochyboval, že bychom tomu uvěřili. Fuj. Ten člověk je dobrodruh.“ Její souhlas ho zarazil.
„Myslím si to samé,“ usmála se roztržitě. „Miluji dobrodruhy i dobrodružství.“
De Bernis, který k nim přicházel, ji zachránil před dalším majorovým kázáním. Avšak Sands nezapomněl na její odpověď, a když byli po večeři shromážděni ve velké kajutě, začal znovu mluvit o setkání s otrhaným obchodníkem.
„To byla zvláštní náhoda, monsieur de Bernisi, že jste se zde, na Dominice, potkal se známým.“
„Skutečně zvláštní náhoda,“ odpověděl pohotově Francouz. „Byl to starý přítel z války.“
Major zvedl obočí. „Vy jste byl vojákem, pane?“
De Bernis se podíval na tazatele a v jeho očích zazářilo neobvyklé světlo. „Oh, jen z módy,“ řekl nakonec. Pak se obrátil k Bransomovi, který již odložil svou evropskou parádu a měl nyní na sobě pohodlnou bavlněnou košili a kartounové kalhoty. „Byl to Lafarche, kapitáne, vypravoval mi, že s vámi obchoduje.“
Pak pokračoval. „Sloužili jsme spolu pod Sieur Simonem v Santa Catalině a bylo nás málo, kteří jsme přežili španělský vpád de Guzmána. Skryli jsme se v kukuřičném poli, Lafarche, já a ještě dva. Uprchli jsme, když již bylo vše ztraceno, v noci v otevřeném člunu a pokusili jsme se dostat se na širé moře. Byl jsem zraněn, levou ruku jsem měl zlomenou. Ale, jak říkají Italové, není zla, aby nebylo též k něčemu dobré. Zachránilo mi to život. Se zraněním jsem už nebyl schopen dalšího boje, a to mne zahnalo do onoho úkrytu, kde mne později ostatní tři našli. Pokud vím, zůstali jsme naživu jen my čtyři ze sto dvaceti mužů, kteří byli tehdy se Simonem v Santa Catalině. Když Guzmán dobyl ostrov, mstil se nelítostně, probodl každého, kterého zajal. Podlé vraždění. Svévolná ukrutnost.“
Zamyslel se a už dále v hovoru nepokračoval. Ale Priscilla ticho přerušila a žádala ho o další vyprávění. Vyhověl jí a líčil, jak Mansvelt založil v Santa Catalině kolonii, jak obdělávali zemi, sázeli kukuřici a banány, sladké brambory, kasavu a tabák. Zatímco naslouchala s pootevřenými rty a soucitnýma očima, kreslil jí obraz kvetoucích plantáží. Vypravoval, jak potom Don Juan Perez de Guzmán přijel se čtyřmi loďmi z Panamy dobýt ostrov. Byl v obrovské přesile, ale na jeho vyzvání, aby se vzdali, odpověděl Simon hrdě, že chrání majetek anglické koruny a že se nevzdá, dokud jen jediný z jeho mužů bude naživu. Krev se jim rozproudila v žilách, když líčil, jak statečně se malá posádka hájila proti španělské přesile. Rozlítostnilo je vyprávění o vraždění, které následovalo, a o svévolné zkáze tak pracně obdělávaných plantáží. Když skončil, usmíval se bolestně. V jeho osmahlém obličeji se prohloubily vrásky.
„Španělé nám za to zaplatili v Porto Bello, v Panamě a na mnoha jiných místech. A jak zaplatili, můj Bože!“
Zamysleli se nad minulostí karibských osad, a i major, jakkoli se tomu bránil, byl zaujat de Bernisovým živým vyprávěním.
Po večeři si de Bernis došel do své kajuty pro kytaru. Posadil se na stoličku zády k oknu, které bylo otevřené, a zpíval několik písniček ze své rodné Provence, pak i živé písně španělské v dur tónině, jak se komponovaly v Málaze. Byla tropická, jasná noc. Zpíval měkkým barytonem a Priscilla mu naslouchala s jakousi odevzdanou bolestí u srdce. I major Sands uznával, že de Bernis zpívá takřka úžasně. Ale nedal se tím ovlivnit a stále zdůrazňoval rozdíl mezi sebou, svou hodností a tímto nahodilým cizincem. Dělal to opatrně, jelikož viděl, jaký ten člověk dělá dojem na nezkušenou Priscillu. 
Vyšli později na záď paluby a opřeni o zábradlí pozorovali nakládání kůží. Caribové přiváželi kůže na prámech až k boku lodi, odkud se pak vytahovaly lanem nahoru na mezipalubí. Pracovalo zde tucet chlupatých, až po pás nahých námořníků. Potili se v neúprosném vedru a oddychovali těžce námahou. Jiní námořníci se dole v začazeném šeru zabývali naskladňováním. Kapitán sám na práci dohlížel, jeho pihovatá tvář se leskla potem, pobíhal sem a tam, třídil, rovnal, a dokonce pomáhal při vytahování provazů.
Z chodby na záď lodi vystoupil de Bernis. Měl v tom horku na sobě jen volnou bílou košili a krátké červené kalhoty. Pozdravil přátelsky Bransoma i dělmistra Sproata. Stál na vrchní palubě a pohlížel na prámy řízené nahými Cariby. Naslouchal hlasitým povelům francouzských námořníků. Zavolal na ně dolů, zasmáli se a chraptivě mu odpovídali, řekl také něco námořníkům u mříží a všechny rozesmál. Když pak vystoupil na palubu kupec Lafarche a utíral si pot a žádal o doušek rumu, de Bernis strkal kapitána před sebou zadní chodbou a následoval ho s Lafarchem, maje ruku kolem jeho ramen.
„Obyčejný tvor, bez důstojnosti a smyslu pro kázeň,“ řekl major zhnuseně.
Priscilla se na něj ze strany podívala a svraštila zlobně obočí nad jemným nosem:
„Nesouhlasím s vámi.“
„Ne?“ podivil se a sňal lokty se zábradlí; těžkopádná postava, ze které vyzařovala spokojenost se sebou samým.
„Když ho vidím, jak se přátelsky baví s tou cháskou. Kdybych byl v takové situaci, sám sebe bych litoval.“
„Však vám toto nebezpečí nehrozí.“
„Děkuji, to ne!“
„Protože člověk si musí být sám sebou jist, aby se mohl snížit tak hluboko.“ Bylo to od ní trochu hrubé, ale  jeho naduté chování ji podráždilo.
Strnul údivem. „Já… já vám nerozumím.“
Neúprosně vysvětlovala:
„Monsieur de Bernis je podle mne tím, kdo je povznesen nad malichernou starostí o svou důstojnost.“
Major se snažil skrýt svoji zlost a křečovitě se zasmál. Myslel, že posměch bude nejlepší odpovědí na takovou vzdorovitost.
„Bože! Jaká to domněnka! Potěšměkoště! Jakýpak myslíte, že se skrývá původ za tím oslnivým zjevem?“
„Jeho jméno, jeho chování, jeho…“
Nenechal ji domluvit a opět se zasmál.
„Jeho jméno? Míníte asi to ,de'. Mnohý si ten šlechtický přídomek přivlastňuje, i když na něj nemá nejmenší nárok. A víme vůbec, je-li to skutečně jeho jméno? A za jeho chování bych nechtěl ručit. Vidíte, jak se kamarádí s námořníky, myslíte, že by se tak někdy choval gentleman?“
„Vraťme se k začátku,“ řekla chladně. „Odůvodnila jsem vám již, proč muž jako de Bernis, si může dovolit takové chování, aniž by si tím zadal. Neodpovídáte mi.“
Zdálo se mu, že je rozhořčena, ale neřekl jí to. Ovládl svoji vzrůstající zlost. Se ženou, kterou si muž zvolil za manželku, se musí jednat vždy obezřetně. A major Sands byl velmi obezřetný muž.
„Ale drahá Priscillo, vy ani nechcete, abych vám odpověděl. Jste malé, svévolné děcko.“
Usmál se, aby ji rozveselil. „Měla byste důvěřovat mému úsudku, úsudku zralého muže.“ Pak změnil hlas.
„Ostatně, nač plýtvat dechem pro muže, který nás zítra nebo pozítří opustí a kterého již v životě neuvidíme.“
Sklopila oči a pohybovala pomalu vějířem. Snad ho chtěla následujícími slovy jen ranit a ztrestat. „Setkáváme se s tak málo lidmi, které bychom rádi potkali podruhé. Monsieur de Bernis je pro mne jedním z těchto lidí.“
„V tom případě,“ major Sands stěží ovládal svůj hlas, „děkuji tím spíše Bohu, že nás ten člověk tak brzy opustí. Měla jste za svého života v kolonii příliš málo příležitostí, abyste se naučila rozlišovat a správně volit svou společnost, drahá. Několik měsíců v Anglii změní vaše mínění.“
„Ano, to je možné,“ odpověděla se sladkou pokorou. „Dosud jsem musela snášet společnost, kterou mi okolnosti vnucovaly, v Anglii budu mít příležitost volit ji podle vlastního vkusu.“
Nyní věděl, že nesmí čekat, až se dostanou do Anglie. Do té doby již musí být jejím manželem. Priscilla ale ještě neskončila.
„A co se týče de Bernise, dá se snad přece přemluvit, aby jel s námi. Milá společnost na tak dlouhé cestě není k zavržení. Ta doba by mohla být nesmírně nudná.“
Vytřeštil na ni oči a jeho tlustý obličej zrudl. Usmívala se sladce za okrajem vějíře.
„Nechtěl byste se pokusit ho přemluvit, Barte?“
„Já? Přemlouvat ho?“ Byl zděšen. „Můj ty Bože! Přemlouvat ho? Já? Žertujete.“
Zasmála se trochu záhadným smíchem a již v hovoru nepokračovala.
Později, zatímco se ještě zdržovali na zádi lodi, přišel za nimi de Bernis a nesl palmetový košík obsahující čerstvé pomeranče a banány. Nabízel je Priscille s tím, že poslal ráno svého sluhu Pierra na břeh, aby pro ni ovoce přinesl. Roztomile mu poděkovala. Major Sands byl zamlklý, zatímco Priscilla se bavila s de Bernisem. Francouz byl veselý a zábavný a majorovi se zdálo, že Priscillin smích a chování jsou více než nevázané. Co když se dozví o Priscillině dědictví a rozhodne se přece jen cestovat na Centauru s nimi do Evropy? Co když ho k tomu slečna sama vyzve?
Major Sands ve svém nitru proklínal to zdržení kvůli nákladu kůží. Při večeři následujícího večera se mu však naskytla příležitost pomstít se.

III. BRANSOMOVO PŘÁNÍ

Kapitán ještě jednou prohlédl loď a pak sestoupil dolů do jídelny, která byla v podpalubí umístěna po straně lodi, zatímco na druhé straně bylo několik kajut pro cestující. 
Bransome byl ve skvělé náladě. Velké, rohové okno jídelny bylo dokořán otevřeno a dosud jím byly vidět zelené stráně ostrova. Kapitán Bransome se však za nimi ani jednou neohlédl, ačkoli věděl, že se sem již nikdy nevrátí. Byl rád, že náklad byl správně uskladněn, a šťasten, že má za sebou poslední zastávku na cestě domů. Těšil se, jak nyní zbytek svého života stráví v klidu se svou rodinou, která ho dosud sotva poznala. Byl přesvědčen, že stejně jako on i jeho blízcí se těší na jeho návrat, aby se mu odvděčili za léta neúnavné práce, za všechny potíže a překážky, které přestál.
Seděl v čele svého stolu, žoviální, podsaditá postava. Zatímco ho obsluhoval bíle oděný černošský steward Sam, spokojenost rozvázala kapitánovi jazyk a chtěl tento večer oslavit.
Během dne na palubu naložili maso, drůbež a zeleninu. Usmažili nyní tuňáka, kterého Bernis odpoledne ulovil a na počest své slavnostní chvíle je kapitán Bransome pohostil sladkým peruánským vínem. Bernis jím připil kapitánovi na zdraví a na dlouhá, šťastná léta s rodinou, které si kapitán dosud tak málo užil.
„Zní to divně,“ řekl Bransome, „když řeknu, že sotva znám své děti. Je to nepřirozené, ti čtyři mladíci, kteří dozráli mezitím v muže, jsou pro mne cizinci.“ Zamyšlený úsměv změkčil hrubé rysy jeho dobráckého obličeje.
„Ale budoucnost náleží nám a musí nám nahradit všechny svízele minulosti, mně i mojí trpělivé ženě, která na mě čeká v Babbicombu. Mohu jí nyní dokázat, že léta, která jsem prožil vzdálen od ní, nebyla ztracena. A tahle má poslední cesta je snad ze všech nejvýdělečnější. Ty kůže mi na domácím trhu vynesou spoustu peněz. Starý Lafarche mne skvěle obsloužil.“
Zmínka o francouzském kupci změnila směr jeho myšlenek. Pohlédl na Bernise, který seděl sám u strany stolu, zády k oknu, zatímco naproti němu seděli major Sands a Priscilla.
„Zvláštní náhoda, že jste po tolika letech potkal toho starého námořního lupiče. A divím se taky, že jsem vás nepoznal dřív, i když se mi vaše jméno zdálo známé, dokud mi vás Lafarche nepřipomenul.
„Ano,“ souhlasil Bernis. „Život je složen ze zvláštních náhod. Když jsem Lafarche uviděl, jak zešedivěl, cítil jsem se najednou starý. Tak to je, když člověk začne žít, zatímco by měl chodit ještě do školy.“
Major napnul uši. Jak zajímavé poznatky, kterých lze skvěle použít.
„Neříkal jste, že ten francouzský kupec byl kdysi lupičem?“
Bernis mu odpověděl. „No, nebyli jsme v Santa Catalině o mnoho lepší než mořští lupiči. A potom jsme pluli s Morganem.“
„S Morganem?“ Major sotva věřil vlastním uším. „Myslíte Henryho Morgana?“
„Pan Henry Morgan, ano, ten, který je dnes guvernérem Jamajky.“
„Však…“ Major se zamračil a odmlčel se. „Říkal jste, že i vy jste s ním plul? S Morganem?“
Bernis si nevšímal nedůvěřivosti v majorově hlase. 
„Proč ne? Byl jsem s ním v Porto Bello a v Panamě. V Panamě jsem velel francouzskému oddílu. Tam jsme se hrdě pomstili za krev, která byla prolita v Santa Catalině.“
Priscilla napjatě a zvědavě naslouchala. Neznala dějiny Karibiku a nechápala tedy ani majorův zmatek, ani jeho leknutí. Čekala jen nová vyprávění o statečných činech a doufala, že se k tomu Bernis dá pohnout. Avšak major s uspokojením přemýšlel o své vlastní zchytralosti, která rozeznala pravé Bernisovy vlastnosti i pod rouškou přehnané dvornosti a trubadúrských způsobů. 
Bernis si ukrojil kus sýra a naplnil si sklenku peruánským vínem. Postavil zpět baňatou láhev, když tu major vybuchl:
„Takže jste… odsouzený pirát! Zatracený pirát! A vy se k tomu ještě drze přiznáváte!“
„Barte!“ zvolala rozčileně Priscilla.
„Majore Sandsi!“ vykřikl kapitán.
Avšak Bernis se jen usmíval nad jejich rozčilením a pobaveně mávnul rukou, aby je uklidnil.
„Pirát? Ne. Korzár, prosím.“
Major stáhl koutky úst. „A jaký je v tom rozdíl?“
„Rozdíl? Největší rozdíl na světě.“
Bernis pohrdavě mlčel, avšak kapitán Bransome vysvětloval. Korzáři měli listinu s královským pověřením. Byli podporováni anglickou i francouzskou vládou, jelikož útočili na španělské lodi i osady.
Bernis vysvětloval dále. „A útočili tak, že, přisahám, nikdo by to nedovedl lépe. Však byste se neposmíval, majore, kdybyste byl s námi překročil Darie.“
Začal vypravovat a líčil jim neuvěřitelnou cestu podél řeky Chagres, kterou urazili po souši i po vodě. Mluvil o tom, jak šli osm dní bez jídla a živili se jen nechutnými vejci aligátorů, jak byli nakonec nuceni jíst i kousky kůží, aby ošálili hladové žaludky. V blízkosti Panamy už vrávorali vyčerpáním. Panama byla na jejich příchod připravena a ozbrojena tak, že tři muži stáli proti jednomu.
„Kdyby Španělé odehnali skot z pláně, na které jsme odpočívali noc před bitvou, byli by nás, hladem zeslabené, snadno porazili. Byl zde skot a koně, zabili jsme, kolik jsme potřebovali, a jedli jsme maso takřka syrové. Tak s pomocí Boží jsme odrazili útok a porazili jsme město na hlavu.“
„S pomocí Boží!“ opakoval rozhořčeně major. „Rouháte se!“
Bernis byl trpělivý. „Jste nespravedlivý, majore.“ 
„Snad jsem vůči loupeživým padouchům. Jmenuji věci patřičným jménem. Nemůžete nijak ospravedlnit drancování v Panamě. Ať o tom vypravujete s jakýmkoli uměním, zůstává to loupežným vražděním, a muži, kteří se toho zúčastnili –⁠⁠⁠ Morgan a jeho družina –, byli krvelačnými, loupeživými lotry.“
Při tomto napadení se kapitán Bransome rozčilil. Ať již je teď Bernis čímkoli, bylo jisté, že byl kdysi námořním lupičem a že v jeho žilách koluje divoká krev. Kdyby v tom major pokračoval, mohlo by dojít k neštěstí, a Bransome si přál na palubě Centauru klid. Zakročil, ale Francouz ho předešel. Ať už pociťoval cokoli, nedával najevo nejmenší podráždění.
„Na mou věru, majore, víte, že to, co tvrdíte, je takřka zradou? Je to zrada vůči vašemu králi, který nebyl tak přecitlivěle čestný. Jelikož kdyby byl stejného názoru jako vy, nebyl by učinil Morgana rytířem a guvernérem Jamajky.“
„Tak,“ přisvědčil Bransome a doufal, že zkrotí majorovu prudkost. „A musím vám také říci, že monsieur de Bernis má hodnost Morganova prvního důstojníka a pomáhá mu udržovat pořádek.“
Tentokrát ho nepřerušil major, nýbrž Bernis:
„Ne, to je již odbyto. Vzdal jsem se svého místa a jako vy, kapitáne, vracím se nyní domů, abych žil ze sklizně toho, co jsem zasil.“
„To nevadí. Měl jste však tuto hodnost a byl jste v Porto Bello a Panamě na rozkaz krále. Tato odpověď snad majorovi stačí.“
Avšak major Sands se nedal zarazit. 
„Víte dobře, že vyslali zloděje, aby chytil jiného zloděje. Neměl byste tak výmluvně chránit námořní lupiče, pane! Vy víte, že se jejich loupení rozšířilo na moři jako mor a že váš přítel Henry Morgan byl rytířstvím a královskou hodností podplacen, aby zradil své bývalé druhy a osvobodil moře od jejich řádění.“
Bernis pokrčil rameny a pohodlněji se usadil, klidně upíjel své víno. Dával najevo, že nemíní pokračovat v tomto rozhovoru. Místo něho však promluvil Bransome.
„Ať je tomu, jak chce, vděčíme jen Morganovi za to, že nyní můžeme bezpečně plout. Je to jeho zásluhou.“
Major se posmíval: „Byl k tomu donucen. Už jednou ho chytili a málem pověsili pro jeho zrádný způsob, jakým plnil onu povinnost, za kterou byl placen a povýšen. Jak by se od podobného muže dala čekat věrnost? Uvědomil si jen důležitost toho, být věrný těm, kdo mu platí. Od té doby se řízněji ujal svého úkolu očistit moře od těch lotrů. Ale nezapomenu, že jen on a lidé jeho druhu je znečistili.“
„Nemusíte mu závidět jeho hodnost, majore!“ podotkl Bransome. „Pochybuji, že by jiný lépe splnil tyto povinnosti. Bylo třeba Morgana, jeho zkušeností a znalostí, aby bylo rozehnáno a zničeno lupičské loďstvo. Učinil konec jejich řádění.“
Ale major se neuklidnil. Během celé hádky v něm ještě vřela slova, která pronesla Priscilla předchozího večera, a proto pokračoval: „Rozehnal? Zničil? Slyšel jsem o lupiči jménem Tom Leach, který ještě teď pluje Karibikem nahoru a dolů, navzdory Morganovi.“
Bransomův obličej se zakabonil: „Tom Leach, ano. Proklatá duše! Však i toho Morgan dostane. Je známo od Campeche až k Trinidadu a od Trinidadu až na Bahamy, že Morgan nabídl 500 liber za hlavu tohodle posledního korzára a námořního lupiče.“
Bernis ho zarazil. Postavil na stůl sklenku s vínem a řekl:
„To není korzár, kapitáne, říkáte-li to vy, tak mne to uráží. Tom Leach je pirát.“
„Tak to je,“ souhlasil Bransome. „Nejhorší vrah, který kdy žil. Nelidská bestie, beze cti a smilování, která dovede jen vraždit a drancovat.“
A začal líčit hrůzy Leachovy tlupy, až ho přerušil Bernis zdvihnutím ruky:
„To se slečně Priscille oškliví.“
Kapitán si uvědomil její přítomnost, omluvil se a ukončil rozhovor přáním:
„Kdyby jen Bůh dal, aby i tento lotr zakotvil na lavici obžalovaných!“
„Mluvili jste již dost o pirátech,“ pronesla Priscilla k majorovi. Pak se naklonila k Bernisovi se sladkým úsměvem, kterým ho chtěla pochválit za trpělivost a sebeovládání. „Monsieur de Bernisi, nechtěl byste přinést svou kytaru a zazpívat nám?“
Francouz vstal, aby vyhověl jejímu přání, zatímco major, roztrpčen, seznal, že vše, co vyšlo najevo z ošklivé minulosti toho dobrodruha, udělalo na Priscillu nepatrný dojem. Potřebovala nutně klidný, důstojný život v Anglii, aby si osvojila ten správný názor na život.

IV. PRONÁSLEDOVÁNÍ

Morgan byl skutečně napomenut Londýnem, že se příliš chabě ujímá svého úkolu stíhat a vymýtit piráty, kteří znepokojovali Karibik. Byl napomenut spíše přísně, než spravedlivě, neboť vykonal takřka divy za tu krátkou dobu, co opustil Pobřežní bratrstvo. Již svým příkladem vyvolal značné změny. Postavil se pod prapor zákona a spravedlnosti, rozpustil loďstvo námořních lupičů, jehož byl admirálem, a donutil své druhy, aby se postupně vraceli do svých domovů a zabývali se opět dřevorubectvím, obděláváním plantáží a lovem. Morganova amnestie a prohlášení, že každý kořistník, jenž zanechá námořního loupení, obdrží dvacet čtyři akrů polností, pohnula většinu lupičů, aby se vzdali svého dosavadního řemesla. Stíhal však nemilosrdně ty, kteří tvrdošíjně vzdorovali. Zasluhoval si tak spíše pochvaly než hrozby, že bude vypovězen a potrestán. Jelikož dosud existovali lupiči, kteří mu unikli, vzniklo v Londýně podezření, že hraje dvojitou hru a je podplacen těmi, kteří dosud loupí.
Morgana to rozzuřilo a současně se obával žaloby, která by bezpochyby skončila jeho popravou. Starý pirát pochopil, že když přijal rytířství a královské rozkazy, dal sám v sázku nesmírně mnoho. Aby uspokojil vládu, ujal se svého úkolu se zvýšeným úsilím. To mu však neustále komplikoval jeho starý druh Tom Leach, který byl stejně skvělým námořníkem jako surovým, nelítostným padouchem. Ten kolem sebe shromáždil všechny námořní lupiče, kteří se nechtěli vzdát svého dosavadního způsobu života.
Společně s nimi ohrožoval v příšerné čtyřicetidělové lodi Black Swan (Černá Labuť) celý Karibik a ničil a pustošil vše, co se mu namanulo. Byl vypovězen, všemi nenáviděn, neuznával ani zákony Pobřežního bratrstva – bratrstva námořních lupičů. Útočil na každou loď, ať plula pod jakoukoli vlajkou, vykradl ji a potopil.
Morgan ho čtyři měsíce marně stíhal a slíbil 500 liber odměny za jeho hlavu. Avšak Leach mu nejen unikal, ale stával se stále ukrutnějším ve svém pustošení. Když na něj před dvěma měsíci před Granadou zaútočily dvě lodi z Jamajky, bojoval tak úspěšně, že jednu loď potopil a druhou učinil neschopnou další plavby. Není divu, že se kapitán Bransome modlil, aby ten lotr brzy zakotvil na lavici obžalovaných.
Bernis vystoupil časně zrána na palubu. Chtěl se nadýchat skvělého vzduchu a posnídat se svými spolucestujícími. Nalezl na zádi lodi kapitána, který dalekohledem pozoroval loď, vzdálenou od Centauru asi tři míle východně. Vedle něj stál major Sands ve svém tmavě rudém plášti a Priscilla, oděna v zelené šaty s lemováním barvy slonoviny. Byla rozkošná a její malý výstřih odhaloval sněhobílý krk, zářící jemnou krásou.
Severní vánek příjemně ochlazoval vzduch. Plachty byly zpola svinuty a Centaur, silně nakloněn na levý bok, brázdil vody směrem na východ. Byl na širém moři, vzdálen několik mil na jihovýchod od Aves a nikde na obzoru nebylo vidět ani náznaku pevniny. Když k nim Bernis přišel, spustil kapitán z oka dalekohled a podal mu ho.
„Mossoo, řekněte mi, co o tom soudíte.“
Bernis vzal dalekohled, ale nijak nepospíchal. Pozdravil napřed Priscillu a Sandse. Když konečně pozvedl dalekohled k oku, dlouho se jím díval. Když ho spustil, zračila se v jeho tváři stejná vážnost jako v rysech Bransoma. Ale ani pak nepromluvil. Přistoupil pomalu k zábradlí, opřel se o něj lokty a znova cizí loď pozoroval dalekohledem. Rozeznal vysoký černý trup a černou příď zahnutou v podobu labutě se zlaceným zobákem. Pokusil se spočítat ústí děl na levé zadní palubě. Mohl snadno odhadnout počet plachet, všechny byly plně napjaté. Loď plula bez vlajky.
Pohroužil se tak do svého pozorování, že kapitán se již neudržel a vyhrkl:
„Nuže, pane? Co o tom soudíte?“
Bernis spustil dalekohled a klidně se na něj podíval.
„Krásná, statná loď,“ poznamenal s úsměvem a obrátil se k ostatním. „Snídaně je připravena v kajutě.“
Major, který měl vždy zdravou chuť k jídlu, nečekal na další vyzvání a odešel společně s Priscillou. Když zmizeli v chodbě, jež vedla do podpalubí, Bernisův úsměv zmizel.
Vážný pohled jeho výrazných, tmavých očí se setkal s nedočkavě tázavým pohledem kapitána.
„Nechtěl jsem polekat slečnu Priscillu. Je to, jak zřejmě již víte, loď Toma Leache, Black Swan.“
„Jste si tím jist?“
„Jsem o tom stejně tak přesvědčen, jako o tom, že se vám chce postavit do cesty.“
Kapitán zaklel do svých ryšavých vousů. „Tohle se mi musí přihodit zrovna na mé poslední cestě! Osud mi mohl dopřát, abych skončil na moři klidně. Ale očividně má jiný názor. Myslíte…, že mne napadne?“
Bernis pokrčil rameny. „Je to Tom Leach a jde po vás.“
Kapitán začal klít a nadávat jako člověk, který se sice nebojí, ale je si vědom své bezmocnosti.
„Zatracené prase! Co dělá váš skvělý pan Morgan, že ho nechá volně poletovat po moři? Za co mu udělil král rytířství a guvernéra Jamajky?“
„Sir Henry ho jednou chytí, o tom vás mohu ujistit.“
Neochvějný klid Francouze čím dál více kapitána dráždil. „Jednou! Jednou chytne! A co mně to teď pomůže?“
„Co můžete dělat?“
„Musím bojovat nebo utéct.“
„Čemu dáte přednost?“
Bransome skoro pukal zlostí. „Jak mohu bojovat? Vždyť má dvojnásob děl a dojde-li k boji na palubě, je jeho mužstvo v desetinásobné přesile.“
„Pak tedy chcete utéct?“
„Jak mohu utéct? Má dvojnásobný počet plachet,“ ušklíbl se Bransome.
Z vrchní paluby sestoupilo několik námořníků, zastínili si rukama oči před sluncem a snažili se pozorovat vzdálenou loď. Byla však dosud příliš daleko.
Bernis si znova loď prohlížel dalekohledem. „Nehledě k jejímu plachtoví, pluje dost těžce,“ řekl. „Byla zřejmě příliš dlouho na moři. Její dno je pořádně porostlé řasami a chaluhami, to je jasné.“ Spustil dalekohled. „Na vašem místě, kapitáne, zamířil bych o něco víc proti větru. Můžete tak plout dokonce rychleji než ona.“
Tato rada však Bransoma podráždila. „Ale co mně to pomůže. Tím směrem je nejbližší ostrov Portorico a ten je vzdálen dvě stě mil.“
„Co na tom záleží? Udrží-li se tento vítr, nikdy vás nedohoní. Pluje dost namáhavě. Můžete se jí brzy ztratit z dohledu. A potom můžete obnovit původní směr, nemusíte do Portorika. Pokud nechcete, pak stačí, když budete jen dodržovat nynější vzdálenost a i tak budete v bezpečí.“
„A kdo mi to zaručí, že se vítr udrží? Je v této roční době dost neobvyklý.“ Znova zaklel. „Co kdybych se obrátil a prchal zpět směrem k Dominice? Není to tak daleko a je to nakonec to nejjistější.“
„Ale je to po větru a se všemi napjatými plachtami vás dohoní.“
Bransome ale už ztratil rozvahu, nová naděje ho zaslepila: „Směrem k Dominice potkáme nejspíše jiné lodi.“
Aniž by čekal na Francouzovu odpověď, vyběhl na velitelský můstek a dal rozkaz kormidelníkovi, aby obrátil kormidlo. Nyní opustil klid i Bernise. Zaklel, vyběhl také na můstek a začal Bransomovi dokazovat nesprávnost jeho počínání. Ten ho však zakřikl, dávaje Bernisovi najevo, kdo je velitel Centauru. Jako kapitán je ochoten vyslechnout radu, ale ne poslouchat rozkazy.
Centaur se prudce obrátil, naklonil se přitom až se objevil lodní kýl a pak se dal jižním směrem, přímo po větru.
Námořníkům, kteří udiveně pozorovali náhlý obrat, rozkázal, aby napnuli všechny plachty. Když uposlechli a přiskočili k provazcům mezi záporami, černá loď, jež byla nyní za zádí Centauru, obrátila směr a začala je pronásledovat. O jejích úmyslech už nebylo pochybností.
Mužstvo na palubě Centauru okamžitě pochopilo, že prchají před nepřítelem. Po celé lodi se šířil rozruch. Námořníci vybíhali z podpalubí a shlukovali se. 
Bransome, který stál nyní s Bernisem na zádi lodi, pozoroval dalekohledem své pronásledovatele. Když jej nakonec sklonil, v jeho zbledlém obličeji byl výraz zoufalství.
„Měl jste pravdu,“ přiznal. „Dohání nás. Ani se všemi napjatými plachtami nemůžeme dosáhnout Dominiky dříve, než nás ten proklatec dostihne. Co teď, Mossoo? Mám zase obrátit?“
Uvědomil si, že kdyby jednal dle Bernisovy rady, měl by nyní už náskok. Bernis dlouho neodpovídal a vráska mezi jeho očima se prohloubila usilovným přemýšlením. Bransome se domníval, že Francouz odhaduje vzdálenost mezi oběma loďmi, a nemýlil se.
„Je příliš pozdě,“ řekl nakonec. „Ztratil byste tím spoustu času, zatímco jim by stačilo se jen mírně pootočit, aby se postavili přímo napříč vašemu směru. Ne, kapitáne. Musíte nyní dodržet tenhle směr. Znamená to, že teď musíte nejen prchat, ale i bojovat.“
„Spravedlivý Bože! Jak mohu bojovat? Bojovat proti takové lodi jako je Black Swan?“
„Viděl jsem vítězství i proti přesile ještě větší.“
Bernisův klid Bransoma povzbudil. „Konečně,“ řekl, „nehledě k převaze, muž, který stojí zády ke zdi, nemá jiné volby než bojovat. Máte nějaký plán, Mossoo?“
Na to Bernis reagoval stručně a velitelsky.
„Kolik máte námořníků?“
„Všeho všudy dvacet šest i s dělmistrem a kormidelníkem. Leach bude mít tři sta nebo ještě víc.“
„Tudíž mu nesmíme dát příležitost, aby došlo k boji na palubě. Svěřte mi velení nad vašimi děly, ukážu vám, jak se útočí.“
Kapitán se slabě usmál. „Mám štěstí, že vás na své lodi mám, monsieur de Bernis.“
„Doufám, že i pro mne to bude znamenat štěstí,“ zněla sardonická odpověď.
Zavolal na svého sluhu, mladistvého Pierra, který stál na spodním lodním přepažení a očekával rozkazy.
„Tiens, mon fils.“ (Tady, můj synu) 
Bernis svlékl svoji jemnou batistovou košili, sundal klobouk, paruku, střevíce i punčochy a podal vše Pierrovi, aby to uklidil do jeho kajuty. Po pás nahý si kolem hlavy uvázal šátek, a tak byl připraven převzít velení nad děly, které mu Bransome rád předal.
To už celé lodní mužstvo vědělo, co se děje. Muži ochotně uposlechli výzvy dělmistra Sproata, aby se vrátili na svá místa. Osm z nich i s dělostřelcem Purveyem zůstalo na palubě, aby obsluhovali děla. Kapitán Bransome jim stručně oznámil, že pověřil velením dělostřelectva Bernise a že budou bojovat proti černé lodi a že mají veškerou odpovědnost za obranu Centaura ve svých rukou. Ještě dříve, než kapitán odešel, pronesl také Bernis krátkou řeč, při které stál opřen o ozdobné zábradlí zadní paluby:
„Musíme bojovat proti značné přesile. Dáváme v sázku⁠ své životy, pomoci může jen šťastný výstřel, příznivý směr a vítr. Nebezpečí je velké, ale buďte stateční. Kapitáne, odvahu.“
Bransome přikývl a jeho výraz ztvrdl.
Bernisovy tmavé oči pohlédly vzhůru na dmoucí se plachty, pak dozadu na loď pronásledovatelů. Pak se spustil otevřeným poklopem na spodní palubu, zatímco jej ostatní následovali. Zapadl z jasného, krásného dne do přítmí, které bylo pravidelně přerušováno pruhy světla, jež sem vnikaly z horní paluby. Tam na zádi na rozkaz Purveyho dva muži namířili a nabili palubní dělo.

V. PIRÁTI

Priscilla a major Sands seděli ve velké kajutě u jídelního stolu a divili se nepřítomnosti kapitána, a ještě více nepřítomnosti svého spolucestujícího, avšak měli hlad, a když čekali již tak dlouho, jak vyžadoval dobrý mrav, neodolali více Samově nabídce a obslouženi černošským stewardem dali se s chutí do jídla.
Viděli tiše přejít Pierra, který šel do kajuty svého pána a nesl ranec. Na Priscillinu otázku odpověděl svým obvyklým stručným způsobem, že je monsieur de Bernis na palubě a že tam též posnídá. Vyžádal si od Sama jídlo i víno a odešel, aby je donesl svému pánovi na palubu, kde byla umístěna děla. Zdálo se jim to zvláštní, ale nebyli natolik zvědaví, aby se vyptávali na podrobnosti.
Po snídani usedla Priscilla na polštářové sedátko na palubě pod otevřenými dveřmi. Byla tam ještě kytara Bernise tak, jak ji tam předchozího večera položil. Pozvedla ji a nezkušenými prsty přeběhla po strunách. Pak vzhlédla směrem k moři, kytaru odložila a povstala.
„Loď,“ zvolala, příjemně vzrušena, a ukazovala na ni. Při jejím výkřiku povstal i major Sands, stoupl si vedle ní a společně pozorovali blížící se velkou černou plachetnici. Major obdivoval její krásu. Celá plocha lodi byla šikmo ozářena slunečními paprsky, což dodávalo dmoucím se plachtám oblačného efektu. Chvíli se na ni dívali a netušili,  jaký osud jim hrozí od těch černě natřených lodních boků. Nikdo z nich nezpozoroval, že Centaur změnil směr, ačkoli to bylo zřejmé i změněnou polohou slunce. Nevěnovali pozornost ani dupotu nohou, vláčení lan a všemu tomu nezvyklému hlomozu, který se ozýval z paluby nad nimi. Nevšimli si ani ruchu přímo pod nimi, odkud Bernis dal vyvléci kovové houfnice.
Dole v šeru Francouz pilně pracoval. Muži se tam pohybovali skrčeně jako opice, jelikož strop byl příliš nízký. Olověné závěry byly odstraněny a nabitá ústí deseti děl, kterými měl bojovat proti čtyřiceti dělům černé lodi, se vysunula do střílen.
Bernis je nechal namířit tak, aby koule letěly vysoko, těsně nad palubu pronásledovatelů. Široký terč plachtoví byl mnohem příznivější než úzký pruh lodního trupu nad vodou. Kdyby poškodili plachty či dokonce srazili stěžeň, získali by tím tak skvělou výhodu, že by nejenže nemuseli prchat, nýbrž by dokonce sami mohli zaútočit na svého pronásledovatele.
Bernis viděl okénkem střílny lesknoucí se ústí nepřátelských děl, jež se mu pohrdavě vysmívala, a pozoroval pomalu se zmenšující vzdálenost mezi oběma loďmi. Uplynula teprve hodina od okamžiku, kdy Centaur změnil svůj směr. Black Swan doháněla svou oběť ještě rychleji, než předpokládal. Plula skoro již jen půl míle za nimi a Bernis viděl, že nastal okamžik obrany.
Poslal jednoho muže s rozkazem k Purveyovi, aby byl připraven. Nyní čekal s rostoucí netrpělivostí až Bransome podle domluvy obrátí kormidlo a natočí se k černé lodi bokem. Avšak plynul čas a Centaur dosud směr nezměnil. Jako by byl Bransome posedlý šílenou myšlenkou na útěk. 
Pak vyrazil z přídě pirátské lodi chomáč bílého kouře, vzápětí následovalo zarachocení výstřelu. Asi padesát yardů za Centaurem voda vysoko vystříkla. Výstřel byl výzvou, aby se vzdali. Bernis opustil své pozorovací stanoviště a vyskočil na palubu, kde se Purvey nakláněl nad nabitým ústím děla a čekal, až se Black Swan přiblíží na vhodný dostřel.
V kajutě vytrhl ten jediný výstřel oba poklidné cestující z klidné, vlídné nálady. S údivem se na sebe podívali, major se narovnal jakoby bodnut, Priscilla vyskočila a oba společně spěchali na horní palubu.
Nedostali se však dál než ke středu paluby, kde narazili na skupinu zamračených námořníků. Ti jen potvrdili jejich tušení, že není něco v pořádku. Z mezipalubí na ně křičel kapitán, aby se okamžitě vrátili dolů do kajuty.
Major zrudl. Takové chování ho uráželo. „Kapitáne! Co se zde děje?“
„Peklo!“ vyštěkl zuřivě kapitán. „Odveďte slečnu Priscillu odtud. Sestupte z paluby, dole jste více chráněni.“
Major vypjal hruď a postoupil vpřed důstojným krokem. „Žádám o vysvětlení…“ začal. Přerušil ho hrom nového výstřelu. Dělová koule se otřela o trámy zádi lodi. 
„Člověče, čekáte, až vám spadne nějaký trám na vaši tupou hlavu? To vám musím vysvětlovat, že prcháme? Odveďte slečnu Priscillu do kajuty!“
Priscilla chytila majora za rukáv chvějící se rukou: „Pojďte, Barte. Překážíme tady, odveďte mne zpět.“
Uposlechl ji bez dalších námitek přemáhaje zlost, kterou v něm vyvolal kapitánův rozkaz. Ačkoli byl major Sands na souši statečný, v neznámém živlu, kde neměl v boji nejmenších zkušeností, se chvěl bezmocností. Priscillina přítomnost ho též nepovzbuzovala, vědomí odpovědnosti jen zvyšovalo jeho obavy. Než ji odvedl, vysvětlil mu nablízku stojící námořník, že byli napadeni Tomem Leachem.
Když se vrátili zpět do kajuty a znova okénkem pozorovali blížícího se nepřítele, snažil se major Sands, seč mohl, zakrýt své zděšení, aby Priscillu ještě víc nevyděsil. Uklidňoval ji ujišťováním, kterému sám nevěřil.
Na zadní palubě již Bernis neovládl svou netrpělivost a vztekle seběhl dolů, aby se Bransoma zeptal, na co ještě čeká. Rázně mu rozkázal, aby svinul vrchní plachty a obrátil loď po větru tak, aby mohl bočními děly namířit na nepřítele.
„Jste se zbláznil,“ odpověděl kapitán. „Dohoní nás dřív, než se jen znova rozjedem.“
„A to jen proto, že jste se příliš dlouho rozmýšlel. Tím jste nebezpečí jen zvýšil. Teď se musíme bránit. Sázíme všechno na jedinou kartu, máme vyhráno, poškodíme-li jejich plachty. Nuže, příteli! Není již času nazbyt. Nechte tedy vrchní plachty být, ale obraťte kormidlo a ostatní přenechte na mně.“
Kapitán Bransome měl instinktivní odpor k boji podobnému hráčské sázce a navíc byl podrážděn panovačným chováním Francouze.
„Vraťte se na záď lodi!“ zařval na něj. „Poroučíte na této lodi vy, pane, nebo já?“
Bernis uchopil kapitána za rameno a ukázal dozadu. „Pohleďte!“
Piráti svinovali na přídi vrchní plachty. Bernis si okamžitě uvědomil, jaké jim z toho plynou výhody.
„To je skvělá příležitost! Nebe samo nám ji posílá. Musíte jen předstírat, že svolujete.“ Zdvihl paži a ukazoval nahoru k vlajce Unie.
„Stáhněte vlajku a postavte se jim do cesty, ostatní přenechte mně. Prorazím celou průvlačnici kotvového řetězu.“
Kapitán však nesdílel Francouzovy odvážné plány. Návrh boje po způsobu námořních lupičů se mu zdál  riskantní a rozčiloval ho.
„Ale oni pak v odvetě Centaur rozstřílí a potopí.“
„Když poškodím jejich plachtoví, nebudou mít ani příležitost se přiblížit.“
„A když se vám to nepodaří?“
„Pak na tom nebudeme o nic hůře, než jsme teď.“
Pod Francouzovýma výmluvnýma očima kapitánův odpor viditelně slábnul. Uznal, že to je jejich poslední zoufalá naděje. Neměl již žádné jiné volby. Bernis, jako by četl jeho myšlenky, znova naléhal.
„Kapitáne, udělte rozkaz.“
„Ano, je to myslím to jediné, co nám zbývá.“
„Tak k dělům!“ Bernis ho opustil, běžel přes palubu a ještě jednou se spustil úzkým otvorem do zadního podpalubí. Právě když zmizel, vystřelil již netrpělivý Leach několik ran na pronásledované, jako by chtěl tímto dělostřeleckým útokem přinutit velitele Centauru k rychlejšímu rozhodnutí. Několik střel dopadlo s rachotem na palubu.
Bernis dole zaslechl rány a okamžitě se dovtípil, co se přihodilo. Nebyl ani dost málo překvapen. Počítal s tím, že to zbaví kapitána Bransoma zbytku nerozhodnosti. Zachytil se dřevěného zábradlí, doběhl na dolní palubu a čekal u nabitých děl, až Centaur změní svůj směr. Zatímco čekal, zaslechl znovu rány z děl a cítil, jak se loď zachvěla těžkým nárazem na záď. Centaur se tak divoce zakymácel, že Bernise vrhnul na prkenné přepažení.
Za okamžik nabyl znova rovnováhy a zjišťoval napáchané škody. Loď se nakláněla a otáčela se. Viděl zcela zblízka vodu, uhánějící pod nimi. Avšak nadarmo čekal, že se ocitne tváří v tvář nepřátelské lodi. Jen širé moře mu hledělo vstříc. Nakonec zjistil, že Bransome obrátil loď nesprávným směrem nalevo. Nadával a spěchal dolů, aby se o tom přesvědčil. Zde nalezl děsivé vysvětlení toho, co se stalo. Těžká rána na zádi, která před chvílí otřásla celou lodí, rozbila nešťastnou náhodou kormidlo Centauru a poškodila plachty. Loď ztrácela na rychlosti a plula tam, kam ji vlny a vítr zanášely. Oknem spatřil černou loď, jak se k nim přibližuje, viděl, jak svinuje plachty a že se připravuje na boj na palubě.
Bransome se rozhodl příliš pozdě. Když se nakonec odhodlal jednat dle Bernisovy rady, postavil se proti němu osud. Šťastný výstřel z pirátské lodi učinil Centaura bezmocným.
Dělostřelec, rusovlasý, silný mladík, obrátil ustrašenou tvář k Bernisovi, který vystoupil na zadní palubu, aby si prohlédl škody.
„Purvey je mrtev, pane. Jsme ztraceni. Teď nás mají.“
Bernis se zastavil a pozoroval nepřátelskou loď, která jíž nebyla vzdálena víc než pět set stop. Jeho úzký obličej měl výraz odhodlanosti, v tmavých očích se zračila odvaha a síla. Poklekl vedle palubního děla a znova namířil. Mířil obezřele, pomalu a věděl, že tento výstřel bude poslední ubohou nadějí, která Centauru ještě zbývala. Povstal, vzal doutnák z ruky dělostřelce, zapálil ho a ustoupil stranou. Avšak právě v tomto okamžiku zhoupl silný vítr neovladatelnou loď tak, že první a současně poslední výstřel vyšel naprázdno.
Bernis pohlédl na krčícího se dělostřelce a pak se zlostně a trpce zasmál. „C'est fini, mon gars. (Je konec, chlapče). Za chvíli se zahákne na naší palubě jejich přitahovací hák a pak…“ Pokrčil rameny a zahodil doutnák. Skrze zuby začal vyrážet příšerné kletby, zuřil a posílal Toma Leache do horoucích pekel. „My jsme ale první na řadě,“ vzdychl. „Oh! Sang de Dieu!" 
Stál skloněn přes zábradlí, obklopen dýmem po výstřelu. Pozoroval postup pirátské lodi. Měla nyní všechny plachty spuštěny a blížila se pomalu, ale jistě ke kořisti, která jí už nemohla uniknout. Piráti již nestříleli, čekali na boj na palubě, nechtěli způsobit další škody.
Ze svého místa mohl de Bernis vidět muže na stěžni, svinovali velkou čtverhrannou plachtu, postavenou na koso. Dva stáli na přídi, drželi připravené háky.
Dělostřelec slyšel, jak Bernis tiše kleje. Náhle v klení ustal a obrátil se k němu:
„Sestupte na střední palubu a svolejte tam i ostatní. Zde již nemáme co dělat.“
Rozběhl se dolů, prolezl otvorem střílny, přičemž se nejistě opíral o nízké lodní zábradlí nad sebou. Pak nahlédl dovnitř zadní kajuty, přidržoval se bosýma nohama lana, natáhl se a náhle se s obratností opice vyšvihl a přidržel se levou rukou druhého zábradlí. Visel tak okamžik ve vzduchu, než se zachytil i pravou rukou. Znova se vytáhl, přehodil přes zábradlí nohu a zmizel. 
Nyní Priscilla a major Sands zažili nejhorší leknutí toho příšerného dne. Oknem kajuty uviděli prolézat polonahou mužskou postavu. Major, který se mezitím pro všechny případy ozbrojil, uchopil rukojeť svého meče a již se ho chystal tasit, když poznal Francouzův hlas. Pohled na něj byl takřka strašidelný. Nahé ruce, nohy i prsa mu zčernaly potem a střelným prachem. 
„Je dobojováno. Hloupý Bransome měl nechat plavby už dřív a věnovat se raději farmaření. Ani jednou mi nedal příležitost k výstřelu. Pro pánaboha, proč jsou tací muži námořníky. To je, jako kdybych já tančil na provaze. Leach šetří střelným prachem, to je jasné. Bude bojovat na palubě.“
Z toho, co jim Francouz právě říkal, si domysleli, jakou úlohu hrál během doby, co je ta loď pronásledovala. Priscilla, jež se domnívala, že ji může spasit už jen nebe, padla na kolena, aby se modlila. Major hleděl bezmocně kolem sebe s výrazem potlačované zuřivosti. Bernis, ačkoli byl rozhořčen nevydařeným pokusem o záchranu lodi, nedával to na sobě znát.
„Oh, jen odvahu, mademoiselle. Vzpamatujte se. Jsem u vás. Možná, že ani nejste v nebezpečí. Snad mohu ještě pomoci. Důvěřujte mi. Mějte jen trochu důvěry.“
Pak odešel do své kajuty, kde ho už očekával Pierre.
Priscilla vstala a obrátila se k majorovi. Sands byl z duše přesvědčen, že se Francouz jen přehnaně vychloubal. Komediant, který hraje divadlo i tváří v tvář smrti. Snažil se však potlačit svou nedůvěru, aby Priscillu uklidnil.
„Nevím, jak by mohl pomoci. Skutečně nevím. Ale chová se směle. Snad má nějaký vliv. Vzpomeňte si, že byl dříve taky námořním lupičem a že zná jejich způsoby. Vrána vráně oči nevyklove.“
Tak neustále pokračoval, ačkoli sám v duši necítil nejmenší naději. Vzpomněl si na to, co se dozvěděl předchozího večera o Leachovi a očekával nyní jen smrt. Mohl se jen modlit, aby byla rychlá. V této situaci ho při pohledu na Priscillu jímal pocit smrtelné úzkosti. Vnímal, jak byla sladká a krásná, a obával se, že ji stihne osud horší než smrt. Bude snad smět zůstat naživu a stane se kořistí toho Leache. Napadlo ho, že by snad bylo lepší, kdyby ji na místě usmrtil a ochránil tak před dalšími strastmi. To by mohl být největší důkaz jeho lásky a oddanosti. Ale neměl dost síly, aby to udělal. Stál nečinně vedle stoličky, na kterou Priscilla usedla, a snažil se o neurčitá slova útěchy. 
Vtom zmizelo sluneční světlo ve stínu vysokého trupu černé lodi. Už byla velmi blízko, na její palubě bylo plno mužů. Proplula kolem zádi a levého boku Centauru a vrhala svůj příšerný stín na okno, u něhož seděla Priscilla. Z paluby pirátské lodi zazněla polnice. Zaslechli rachot bubnů a náhle i salvu výstřelů z ručnic.
Priscilla se zachvěla a vyskočila, major ji ochranářsky objal. Náhle vyšel Bernis ze své kajuty, následován Pierrem. Nezbavil se sice dosud veškeré špíny, byl však opět oděn ve svůj obvyklý elegantní oblek. Měl znova svou nakadeřenou černou paruku, jemnou batistovou košili, fialovou vestu s černýma manžetama a bohatým, stříbrným lemováním kolem knoflíkových dírek, jakož i černé boty z jemné cordovanské kůže. Ozbrojil se nejen dlouhým nožem, ale i párem pistolí, zavěšených u pasu po způsobu námořních lupičů. Ústí pistolí vyčnívala z pouzder, zhotovených ze stejné kůže jako jeho purpurový pás a vyztužených stříbrnými pruty.
Hleděli na něj s údivem. Bylo dost divné, že v okamžiku vrcholného nebezpečí věnoval svému oblečení tak velkou péči. Jejich údivu si všiml a usmál se. Vysvětloval: „Tom Leach je velký pán, je posledním velitelem námořních lupičů. Musí být obřadně přijat.“
Zamířil k nim, tu se však loď otřásla prudkým nárazem, který doprovázelo řinčení řetězů, zazvonění háků, dopady ráhen a další salvy výstřelů z ručnic. Bernis se zachytil stolu, major Sands upadl na kolena a Priscillu náraz vrhl napříč kabinou tak, že se zachytila ve Francouzově náruči.
„Zachraňte mne!“ vzlykala. „Zachraňte mne!“
Zatímco ji držel v náručí, zvlnil jeho úzké rty měkký úsměv. Pohladil její zlaté kadeře, přitisklé k jeho hrudi, a tento pevný, tichý dotek ji uklidňoval více než nejúčinnější slova.
„Doufám, že vás zachráním. Je to docela dobře možné.“
Majora to rozhořčilo. Francouz objímal jeho chráněnku, a to bylo nehorázné. Povstal, ostře na něj pohlédl a zabručel: „Jak, co zmůžete?“
„Uvidíme. Snad velmi mnoho. Snad nic. Mám-li však něco udělat, pak je třeba, abyste mne poslechl." Mluvil přísně. „Nesmíte odporovat ničemu co řeknu, ať je to cokoli, ať si o tom myslíte cokoli. Prosím, zapamatujte si to, jinak byste nás všechny zničil.“
Nad nimi zazněl dupot mnoha nohou jako burácení hromu. Piráti již byli na palubě Centauru. Ozývala se divoká směs výkřiků a skřeků, přerušovaná ranami z bambitek a ručnic, nelítostný řev mužů ve rvačce, hrůzné zvuky zahájené bitvy. Kolem okna kajuty proletělo cosi neforemného, tmavého. Bylo to tělo muže, jež bylo hozeno přes palubu do moře, za ním následovala další a další těla.
Priscilla se v novém návalu strachu přitiskla ještě víc k Bernisovi.
„Musí podlehnout,“ řekl klidným hlasem. „Leach má nejméně tři sta mužů a Centaur nejvýš dvacet.“
Jeho napjatý sluch zachytil blížící se zvuk. Dodal pevnějším hlasem. „Poslechnete mne? Bez námitek? Slibte mi to. Je to nesmírně důležité.“
Priscilla přikývla: „Ano. Ať je to cokoli.“
„A vy, majore Sandsi?“
Major dal zamračeně své čestné slovo. Byl by to sotva udělal, kdyby rovněž nezaslechl kroky asi dvaceti nahých nohou a chraptivé mumlání, jež rychle vzrůstalo a neustále se blížilo.
Pozorně naslouchající Bernis seznal, že řev nad jejich hlavami sice vůbec nezeslábl, avšak změnil svůj ráz. Do dupotu, řevu a výkřiků se nyní vmísil i oplzlý, hnusný smích a výstřely z pušek, které, jak Bernis věděl, nebyly ničím jiným než divokou oslavou vítězství námořních lupičů. Krátký boj byl skončen. Útočníci zaplavili palubu Centauru jako příboj vln, usmrcující vše, co se jim namanulo.
Z chodby přehlušoval nyní dupot a mručení veškeré vzdálenější zvuky a oznamoval jim příchod těch, kdo sestupovali do podpalubí, aby odhadli cenu kořisti a aby se vypořádali s každým, koho by ještě našli živého.
Dveře kajuty se divoce rozletěly, až se odrazily od stěny. Přes práh se vhrnula tlupa polonahých mužů, většina měla hlavy ovinuty ozdobnými šátky a jejich opálené tváře byly znetvořeny ďábelským vzrušením. V rukou měli zbraně a na rtech ohavnosti.